Se Sovětským svazem přišel atom na zem

Utopické představy o nové a krásné společnosti bez hladu a válek, v níž se všichni držíme za tlapky a radostně cváláme vstříc vycházejícímu slunci, se začaly rozvíjet záhy po skončení druhé světové války. Neutěšená situace v zásobování potravinami nahrávala všem radikálním vizím, takže když u nás v roce 1948 proběhl neslavný komunistický puč, otevřela se naplno nejen stavidla třídní nenávisti, ale též prostor pro dalekosáhlé hospodářské změny, kterým se nevyplácelo vzdorovat. 

Obálku, vazbu a grafickou úpravu knihy „o chutném a zdravém jídle“ navrhl Václav Bláha.

Programový optimismus doby se projevoval různě. Někde rozjásaným budováním republiky a světového řádu s povinným lobotomickým úsměvem na rtech, jinde zas překračováním pětiletého plánu o tisíc procent či velkorysým přivíráním očí před vyvlastňováním a popravami. Ideálem v oblasti politiky, veřejného života i stravování mělo pochopitelně být stalinské Rusko, přesněji řečeno Sovětský svaz, o němž u nás kolovaly pohádky a legendy jako vystřižené z knigy Krása nesmírná od Iriny Valerjanovny Karnauchovové. 

Realita byla jako obyčejně o něco méně pompésní. Od posledního sovětského hladomoru z let 1946—1947 uplynul teprve okamžik, takže mnozí Rusové ještě v padesátých letech třeli bídu s nouzí, nosili láptě a spávali v zemljankách, chatrčích a komunálkách, kde si po večerech roztloukali žitný chléb a prolévali chřtán kvasem a vodkou. Sovětská propaganda se fakty jako obyčejně příliš nezatěžovala. Namísto toho šířila zvěsti o domnělém ráji v Moskvě i přilehlé tajze, kde dozlatova vypečené holubice míru samy létají až do huby. 

Tradice českých salátů zabetonovaných majonesou není nutně český vynález. Spíše se zdá, že jde o seshora řízené všeslovanské spiknutí na podporu peristaltiky střev.

Nad jiné zářným příkladem bizarní ruské autofikce byl stalinský opus Kniga o vkusnoj i zdorovoj pišče z hlav a per kolektivu slovutných laureátů Stalinovy ceny, publikovaný u nás v roce 1954 pod názvem Jak se vaří v SSSR. Tuzemská verze obsahovala nejen povinný údiv místních komunistů nad nedostižnou úrovní sovětských hygienických standardů, ale zejména omračující celostránkové barevné ilustrace a předsádky, vytištěné na svou dobu velmi kvalitně, a to báječnou technikou hlubotisku. Čtenář na nich mohl obdivovat nejen blahobytně prostřené stoly s pečeněmi, kaviárem a láhvemi alkoholu, ale i nejmodernější výdobytky sovětského konservárenského průmyslu. „Bohatství, o jakém se kapitalistickým zemím nemůže ani snít,“ libuje si v předmluvě docent Josef Mašek, ředitel Ústavu pro výzkum výživy lidu, a dodává, že mnohý čtenář „už by chtěl, aby i u nás byly tak dokonalé továrny na konservy, tak vypěstované ovoce, jaké nesou mičurinské sady, tak bohatá úroda, jaká roste na kolchozních polích“. 

Dlužno dodat, že výživnými konservami ani fertilními sady ono poválečné sovětské úsilí zdaleka nekončilo. Největší mozky východního bloku se mimo jiné pokoušely přerámovat neblahou pověst atomové energie a udělat z ní sílu prospěšnou i nad rámec výroby jistě velmi užitečné atomové bomby. Chytlavé dobové heslo „atom pro mír“ tak mělo postupně najít odezvu v medicíně (radioterapie), průmyslu (defektoskopie) a samozřejmě i v zemědělství a potravinářství. 

Snový obrazový doprovod kdesi na pomezí kolorované fotografie a vědecké ilustrace je dílem kolektivu autorů usilujících o „gastronomický realismus“, analogický k realismu socialistickému. 

Již od padesátých let se totiž v okruhu států Rady vzájemné hospodářské pomoci (Československo nevyjímaje) čile experimentovalo s ozařováním brambor, cibule, česneku a dalších plodin nízkými dávkami gama nebo rentgenového záření. Cílem bylo zabránit jejich klíčení, čímž by se prodloužila trvanlivost uskladněných potravin a zároveň se eliminovala omezení vycházející ze sezonnosti zemědělské produkce. Příznačné je, že když byla v roce 1954 zprovozněna elektrárna Obninsk jihozápadně od Moskvy — jaderná elektrárna, která jako vůbec první na světě rozváděla elektřinu do domácností —, její první reaktor dostal patetické označení AM-1, atom mirnyj, mírový atom. Jaká škoda, že československá veřejnost pro tyto pokrokové snahy nenašla bůhvíjaké pochopení! Představa „radioaktivních“ potravin u ní žel bohu příliš nezabodovala a po ohavné bagatelisaci havárie černobylské elektrárny v roce 1986 definitivně vybouchly i poslední zbytky důvěry v kamarádství s takzvaným mírovým atomem. Ale o tom zase až někdy jindy. 

Zatímco běžné knihy v poválečném Československu trpěly nedostatkem kvalitního papíru i technologie, pro knihy určené na export a také pro tuto pro výkladní skříň tuzemského knižního trhu se zdroje sháněly o poznání snáze. Díky tomu jsou reprodukce vyvedeny mimořádnou technikou barevného hlubotisku, která dlouho patřila mezi největší výdobytky polygrafické prakse.