Svazky Knižnice nevznikají ve vzduchoprázdnu

V edici Česká knižnice vyšel před několika týdny 132. svazek zahrnující dvě díla Ludwiga Windera, pražského německého autora původem z Moravy. Co vedlo Českou knižnici k tomu kroku?

Rozšířením edičního programu o moderní autory německého jazyka z českých zemí prostě říkáme, že se k jejich tvorbě hlásíme jako k součásti společného kulturního dědictví, věnujeme jejich připomínání pozornost a kulturní péči. Tahle morální pohnutka by ale sama nestačila. Důležité jsou nové schopnosti, které bohemistika získala v posledních desetiletích. V 19. a 20. století nejen u nás, ale všude na světě literární historiografie vyprávěla dějiny národních literatur jako příběh literárních děl jednoho jazyka. V téhle perspektivě spolu dvě literární díla v jednom jazyce vždy bytostně souvisí, zatímco díla jiných jazyků na ně mohou pouze zvenčí vykonávat vliv, například prostřednictvím překladů. Z hlediska národních filologií se literatury v národních jazycích rozvíjejí vedle sebe a vedle sebe se také mají vyprávět jejich příběhy. Tak vlastně donedávna vypadala i „zemsky“ inkluzivní vyprávění o literatuře českých zemí: kapitola (nebo kniha) o české literatuře a za ní kapitola (nebo kniha) o německé atd. Dnes už víme, že dokážeme tohle paradigma alespoň experimentálně překračovat, jak to doložili kolegové z germanobohemistického týmu od nás z ústavu ve své knize Tvořeni literaturou. O jejich kapacitu se opírá i rozšíření edičního programu Knižnice. Zejména díky angažmá Václava Petrboka byl stanoven plán na první svazky a není náhoda, že winderovský svazek připravil Jan Budňák, který je pod monografií Tvořeni literaturou také podepsán. Jak jste zaznamenal, Winder má číslo 132, a ne 1. Nezaložili jsme tedy pro něj nějakou novou, samostatně číslovanou pobočnou řadu, ale umístili ho mezi jezuitského učence Kořínka (131) a postmoderní prozaičku Brabcovou (133).

Dá se ale zacházet s českými a německými texty v České knižnici stejně?

Přesně tak, nedá. Knižnice má ve svém genetickém kódu nejen péči o kánon, o trvalou dostupnost děl, k nimž se máme všichni stále vracet, protože nás definují. Má zejména pečovat o text těchto děl, o porozumění jejich textové historii a o jejich kvalitní ediční zpracování, tak aby se na vydávané texty dalo spolehnout. To je odborně náročná práce, kterou málokdo umí a již lze vzdáleně přirovnat k restaurování starých obrazů. Pečovat o text lze ovšem jen tehdy, když text vydáváme. Což není případ Windera, kde to, co vydáváme, jsou dnešní překlady jeho historických textů, nikoli jeho texty samotné. V případě jinojazyčných děl tedy nezbývá než vycházet z toho, že úkol péče o text zajistil někdo jiný, klasičtí filologové, germanisté a tak dále, my výsledky jejich práce vlastně jen zpřístupňujeme širšímu českému publiku. Přitom si musíme klást zcela jiné otázky než u edic českojazyčných textů: Máme například vydávat historické překlady, v nichž německá díla kdysi vstoupila do českojazyčné literární komunikace? To by totiž byla paralela k tomu, co vydáváme z děl psaných česky. Nebo máme vydávat nejlepší minulé překlady bez ohledu na historický okamžik, kdy vznikly? Nebo vždycky pořizovat nový překlad? A jaký by měl být? Spíše filologický, nebo spíše umělecký? Máme při překládání historická díla co nejvíce aktualizovat? Navozovat v dnešním čtenáři dojem, že čte text dnešní kultury? Když u textů v češtině toto dělat nemůžeme, respektive nemůžeme to dělat nad rámec modernizace pravopisu? I přes tyhle principálně různé otázky bychom ale myslím měli obě větve Knižnice o trochu víc sblížit, věnovat se historii textu obsáhleji i v „překladových“ svazcích. To nejdůležitější, co Česká knižnice svým adresátům předává, je nakonec vědomí, že text není nic stabilního ani samozřejmého.

Existují k tomu souboru otázek jednoduché odpovědi, nebo je třeba si je takto klást u každého díla vždy znovu?

Knižnice je dlouhý nákladní vlak a nemůžete před každou výhybkou znovu vymýšlet, kam jedete. Potřebujeme se držet pravidel, ledaže nastanou zvláštní důvody nepoužít je. Ve vztahu k autorům německého jazyka nás formulace takových pravidel ještě čeká, musíme si to osahat nad prvními svazky. S Winderem to vyšlo tak, že oba překlady jsou nové, z jednoho byla předtím publikována ukázka, druhý vznikl čistě pro Knižnici. To je podle mě ideální východisko, nechat originální text znovu rozeznít co nejblíž k horizontu dnešního čtenáře, i s rizikem všech omylů, kterých se přitom dopustíme. Vždycky to tak ale nevyjde už jen z praktických a ekonomických důvodů, ale i třeba proto, že existuje překlad tak dobrý a živý, že se mezi odborníky pokládá za nepatřičné postavit vedle něj překlad nový. Rozhodně se ale podle mě nemáme vracet na počátek, k překladu, ve kterém dílo vstoupilo do literární komunikace v českém jazyce. To by mělo smysl jen v případě, kdy by nám šlo o překlad sám, o to, jak třeba takového Rilka překládali různí čeští básníci a co to znamenalo pro jejich dílo a pro český verš.

Kdo z německojazyčných autorů bude následovat?

Germanobohemistická řada, jak rozšíření edičního programu interně říkáme, bude pokračovat tempem asi tak jednoho svazku za dva roky. Jako druhý vyjde zřejmě výbor z povídek Adalberta Stiftera, předchůdce a souputníka Boženy Němcové. Po Stifterovi by mohl být na řadě výbor z biografií šílenců a sebevrahů Ch. H. Spieße, prvního autora moderní beletrie z českých zemí, který dosáhl proslulosti ve světě. Kdyby to takto dopadlo, obsáhli bychom v prvních svazcích celou dobu, kdy moderní německá literatura koexistovala v českých zemích s o málo mladší českou, tedy 18., 19. i 20. století. Máme už i další konkrétní ediční návrhy, teď mi právě e-mailem dorazil návrh na výbor z novel Franze Werfela, tak ještě uvidíme, co dostane přednost.

A co teprve Werfelův gigantický román Čtyřicet dnů! Ale můžeme třeba čekat i výbory z Franze Kafky nebo literární dílo Alfreda Kubina?

Werfelův román o turecké genocidě a heroickém odporu hrstky Arménů opevněných na hoře Mojžíšově má u nás bohatou recepční historii. Poprvé česky vyšel vzápětí po originálu, dnes tedy už skoro před sto lety, v překladu Pavla Eisnera. Tento překlad mimochodem nedávno skrze svou problematickou ediční linku vrátila do oběhu pražská Městská knihovna, asi ani nechci vědět, jak redakční zpracování komplikovaného textu pracovitými knihovníky dopadlo. Někdy od osmdesátých let u nás Čtyřicet dnů vychází v novém překladu Hanuše Karlacha. Je to tedy z Werfelova díla položka dobře dostupná. Navíc gigantický text, jak správně říkáte, takže by se vedle něj do Knižnice už nic nevešlo. Jiří Holý proto navrhuje vyhnout se mu a prezentovat Werfela v České knižnici trojicí novel s pražskými motivy, Werfel žil v Praze až do rané dospělosti, z nichž jedna nebyla do češtiny zatím nikdy přeložena. Tolik tedy poněkud indiskrétní zpravodajství z ediční kuchyně. Co se upeklo, uvidíte za pár let… Pokud jde o Kafku, toho se někdy dočkáte určitě, celá germanobohemistická řada měla odstartovat v roce 2024, na počest stého výročí Kafkovy smrti, jen nám to tak nějak sklouzlo. Samozřejmě otázka, jak se umístit do bohatých dějin překládání a vydávání autorova díla, je v Kafkově případě ještě větší oříšek než u Werfela. Země snivců v prvním nástinu edičního programu nebyla, ale to nutně neznamená, že v budoucnu na ni nedostaneme přesvědčivý ediční návrh.

Jaká budou pro německou literaturu vznikající na českém území kritéria? Bude se jednat o pokrytí celého pole, reprezentativní texty nebo o díla, jež měla na českou literaturu vliv?

Určitě půjde o výběr reprezentativních textů, hledisko vlivu půjde stranou. Winder dobře reprezentuje první republiku, od které dostal i státní cenu. Když si čtu jeho prózy zařazené do Knižnice, vyvstávají mi paralely s českým literárním expresionismem, s postavami pánů světa z utopií dvacátých let, ale o vliv se nejedná — otázka dopadu do českého literárního života by mi přišla zajímavá spíše u Winderovy kulturní publicistiky v pražských německých novinách Bohemia, kde byl redaktorem. Pokud jde o celé pole, to se jednoduše pokrýt nedá, ani u české, ani u německé literatury. O míře výběrovosti zatím s kolegy z germanobohemistického týmu, kteří prvotní nástin rozšíření edičního programu Knižnice připravili, vedeme diskuse. Zařadili do něj téměř šedesát svazků, což je práce asi tak na sto let. My se ale i k tomu Rilkovi nebo Kafkovi potřebujeme dostat trochu dříve.

A když už bychom takto pojali do České knižnice německou literaturu, nespadaly by nám do toho později i další jazyky?

Ty nám do České knižnice spadly už dávno, vlastně i ta němčina. Úplně první svazek Knižnice přinesl vedle českojazyčné Máchovy poezie i jeho rané verše psané německy, z němčiny byl přeložen svazek Bolzanových kázání, jedno z dramat V. K. Klicpery a tak dále. Máme vydané i překlady ze staroslověnštiny, zvažuje se výbor z básní, písní a vyprávění v jidiš, jednou dojde i na ukázku hebrejského písemnictví, pro Knižnici vznikají překlady z latiny, naposledy loni Kosmova Kronika Čechů. To je mimochodem překlad, který velmi sleduje tu aktualizační intenci, o které byla řeč výše, a vášnivá odezva čtenářů včetně mě tomu odpovídá… Takže na germanobohemistické řadě je nové vlastně jen to, že skutečnost vícejazyčné literární komunikace bere otevřeně do hry i pro období po ustavení moderních národních literatur na přelomu 18. a 19. století.

Jak vlastně probíhá výběr děl, jež v České knižnici mají vyjít? Dřív býval na stránkách České knižnice „Rámcový ediční plán“, který z nich už zmizel, a kde bylo možné směřování a návrhy budoucích svazků vidět.

Zásada je, že s edičním návrhem přichází editor, ten by měl nabídnout koncepci výběru i textologické řešení. Jasně, pro některé autory sami editory hledáme, ale ne na té bázi, že bychom jim detailně stanovili, co ve svazku má být a jak ho mají edičně pojmout. Je na editorovi, aby v návrhu předkládaném redakční a vědecké radě odůvodnil, kterého autora, v jakém výběru a edičním řešení je v dnešní kulturní situaci potřeba prezentovat a proč. Rámcový plán celé České knižnice, který dala dohromady dnes už vesměs zvěčnělá generace zakladatelů Knižnice, jsme z aktuální sekce webu stáhli s tím, že ho zrevidujeme, ale zatím jsme to nedokázali. Důvodů je asi víc, nelze ale přehlédnout jistý pocit marnosti z takové práce. Dvou set padesáti svazků, na které byla v počátcích proponována, dosáhne Česká knižnice asi tak po padesáti letech, to už se kolem ní bude pohybovat nejméně třetí generace literárních vědců, textologů, filologů a historiků. Bylo by iluzorní myslet si, že se představy o kánonu za takovou dobu několikrát nepromění. Ostatně ani Winder v rámcovém plánu nebyl. Ale souhlasím, že alespoň nějaké minimum v podobě mezer v dosavadním katalogu ediční řady, které podle nás nejvíc volají po svém zaplnění, bychom měli na web vrátit. Nikdo nepochybuje, že takoví Halas, Holan, Seifert nebo Hora (ten je tedy právě před dokončením) v Knižnici vyjít musí.

Jak moc na těch věcech panuje shoda, respektive jak moc se proměňuje představa kánonu? Stalo se, že už jste nějaký svazek plánovali, třeba byl uveřejněn v rámcovém edičním plánu, ale potom jste ho vyřadili, respektive odsunuli s tím, že dnes zřejmě nikoho nezajímá?

Rámcový plán vyšel tiskem v první propagační brožuře České knižnice z roku 1998. Máme ji na webu archivovanou, takže si v něm každý může odškrtávat. My to neděláme už proto, že s jazykem na vestě sotva stačíme dávat dohromady ročník za ročníkem, a to v asi tak tříletém rámci daném časovou náročností přípravy jednotlivých svazků i grantovými schématy ministerstva kultury. Kdybych si měl tipnout, pokud jde o jména autorek a autorů, dojde představa generace zakladatelů naplnění tak ze sedmdesáti procent, pokud jde o konkrétní díla, možná tak z poloviny. Nevím třeba, jestli ještě někdy vyjde román Edvarda Valenty Jdi za zeleným světlem, abych dal příklad díla, kterého si jinak vážím. Česká knižnice přitom vyjadřuje učeneckou představu o kánonu, která je poměrně stabilní, protože odráží dlouhou paměť literární historiografie. V pozdně moderní demokratické společnosti vedle sebe ale existuje kánonů celá řada, generačně, sociálně a kulturně diferencovaných.

Pokud jsou vzory České knižnice francouzská Pléiade nebo americká Library of America, nejsou mnohé výběry zbytečně reduktivní? Vzpomínám si na celkem čtyři svazky poezie Josefa Václava Sládka nebo tři svazky poezie Vítězslava Nezvala, což je vzhledem k rozsahu jejich díla adekvátní. Proti tomu ale stojí výbory z divadelních her Václava Havla a Karla Čapka, jejichž svazky obsahovaly jen úzký výběr z jejich her a hlavně hry, jež jsou notoricky známé a dostupné, zatímco jiná zajímavá a přínosná díla (třeba Spiklenci u Havla nebo Věc Makropulos u Čapka) byla opomenuta.

Svazky Knižnice nevznikají ve vzduchoprázdnu, reagují vždy na to, kam dospělo vědecké vydávání autorova díla. Z toho pohledu je rozdíl mezi Václavem Havlem, který má dobré sebrané spisy z konce devadesátých let, a poezií Vítězslava Nezvala, jehož sebrané spisy z padesátých let brutálně poškodila doba i sám autor. Na knižniční vydání tedy čekal úkol textologicky konsolidovat jádro Nezvalova básnického díla. Ale chápu vaši otázku, v Knižnici se někdy prosadí přístup k co největší úplnosti, jindy k co největší výběrovosti, a není vždycky zřejmé proč. Já třeba v určité chvíli dospěl k názoru, že namísto mnohosvazkových souborů blížících se sebraným spisům bychom v redakční radě měli více podporovat jednosvazkové, nejvýše dvousvazkové výběry, které dnešního čtenáře osloví vyhraněným pojetím autorova díla. V rámci Knižnice by příkladem z poslední doby byl třeba radikální řez dílem Milady Součkové, který připravili Zuzana a Jakub Říhovi. Teď to už zase vidím trochu jinak. Dnes si hlavně myslím, že každý svazek Knižnice má čtenářům dát něco víc, něco, co nenajdou nikde jinde, a to především v hloubce edičního zpracování a inovativnosti komentáře. To také znamená co nejméně přebírat starší ediční zpracování nebo překlady a vkládat do každého svazku co nejvíce nové práce a co nejvíc ohledů na dnešního čtenáře. Tak jak to předvedlo loňské vydání Českého snáře. V době, kdy Knižnice vznikala, bylo ještě kulturně legitimním cílem zajistit dostupnost spolehlivých textů tím, že se znovu přehlédnou, vytisknou a umístí na knižní trh. Digitální komunikace má ale jiné prostředky, jak dostupnost textů zajistit, a po Knižnici musí čtenáři sahat kvůli tomu, jak moc její svazky poznání autora či tématu posunuly.

Takto si myslím, že fungují dobře výbory z povídek Jaroslava Haška nebo Bohumila Hrabala. Naopak u svazku Ladislava Fukse, kde by mohly být zařazeny i další romány (Variace na temnou strunu, Myši Natalie Mooshabrové nebo i soubory povídek), jsou ze tří vybraných děl dvě nejen notoricky známá, ale především stále dostupná v reedicích. Nenechává se edice strhnout komerčním potenciálem a snaha o doplnění knihovny o opomíjená, ale zajímavá díla jde stranou?

Zmíněnými svazky Haška a Hrabala završil Milan Jankovič desítky let svého originálního výkladu jejich díla, to se nemůže stát vždycky. Obecně vzato, jestli se něčím necháváme strhnout, tak tím, že si editor za svou koncepcí stojí, a současně není v dosahu jiný editor, který by měl koncepci jinou. Dnes už přitom také víme, že Fukse ani většinu ostatních autorů nevydáváme na celých padesát let. Za nějakou dobu se bude rozhodovat, zda jeho svazek reeditovat nebo prezentaci příslušného autora koncipovat jinak, a pak může dostat prostor zase jiný editorský přístup.

V České knižnici se také příliš neobjevuje současná literatura. Nejnovější knihou je stále Sestra Jáchyma Topola, brzy vyjde svazek próz Zuzany Brabcové. Jak složité je vybrat z novější literatury? 

Není snadné uzavírat účet za dobou, která neskončila a do níž jsme zapojeni jako její aktéři. Ale to neomlouvá, že z polistopadové literatury máme dosud jen ty dva svazky, které zmiňujete. Hlavně se tím odtrhuje to, co vydáváme, od žité literární kultury dnešních čtenářů, a to si skvělá literatura minulosti nezaslouží. Už dlouho si proto říkáme, že se na polistopadovou literaturu zaměříme. Nebudou to desítky svazků, ale chceme dát najevo, že těch tisíc let literatury, které Knižnice prezentuje, žije a pokračuje v tvorbě dnešních autorek a autorů. Na řadě by teď každopádně měla být poezie.

Když už zmiňujete poezii, jak probíhají diskuse o zastoupení literárních druhů a žánrů? Snažíte se o nějaké vyvážení? A potom se nabízí nefikční díla: už jste zmínil Bolzanova kázání, dále vyšly fejetony Josefa Václava Sládka o Americe. Jaká jiná nefikční díla by si místo v české knižnici zasloužila? Napadají mě třeba Hovory s TGM, Paměti Václava Černého nebo Teorie spolehlivosti Ivana Diviše…

Vyvažujeme mezi prózou, poezií a dramatem a snažíme se, aby se pokud možno v každém ročníku dostalo na 20. století, 19. století i na starší literaturu. To je taková pýcha České knižnice, že je to první a jediná ediční řada, která kdy konstruovala souvislý příběh písemnictví českých zemí od Konstantina a Metoděje po Topola či Brabcovou. Esejistiky a publicistiky je v Knižnici málo a za dobu od nástupu historické avantgardy do současnosti vůbec žádná, ještě tak tedy Karel Havlíček, ale Ferdinand Peroutka, Milena Jesenská nebo Michal Mareš už ne. Mně v katalogu chybí i moderní reportáž a cestopis, třeba cestu renesančního kavalíra Kryštofa Haranta do Palestiny máme vydánu krásně, ale inženýry Hanzelku se Zikmundem si držíme od těla. Esejistice by pomohlo, kdyby Knižnice rozšířila svůj repertoár o antologie. Šla by tím sice proti svému genetickému kódu, do kterého zakladatelé vložili hledisko autorského celku, ale pomohlo by to prezentovat tento žánr v konfiguracích společenské diskuse. Esej rozkvete vždycky, když se ve společnosti něco láme — naposledy jsme to zažili v době kolem roku 2010, když zkolaboval liberální konsensus. V tu chvíli začne esej doslova bujet, osahávají se v něm nové pojmy a navrhují nové výkladové rámce. Dokázal bych si třeba představit antologii z eseje pražského jara, což navíc byla prozatím asi poslední chvíle, kdy v popředí hledání nových pojmů byli spisovatelé. Jinak o všech titulech, které jste zmínil, se dá uvažovat, ale žádný není v plánu, ani v tom rámcovém, ani ve výhledu na nejbližší roky. Teorie spolehlivosti by byla textologické dobrodružství, rozhodně tato linie fragmentárního modernistického psaní do Knižnice patří, pokud vím, trvá nicméně plán prezentovat u nás Diviše výběrem jeho básnických sbírek. Černého Paměti bych si já osobně troufl zařadit, pokud by se jim podobně jako Vaculíkovi pár let věnovala skupinka naratologů, textologů, literárních historiků a historiků odhodlaných prezentovat je jako literární text, ne jako historický pramen.

V roce 2027 to bude třicet let, co Česká knižnice funguje. Je něco, co byste v knižnici rád viděl, ale zatím se to nestalo? A je nějaké dílo, jež jste se v edici vydat snažili, ale z nějakého důvodu to nešlo?

V případě autorů, jejichž dílo je autorskoprávně chráněno, narážíme na zájmy držitelů práv běžně. Obvykle se to podaří nějak vyřešit, vstřícnost k poslání České knižnice v oboru je veliká. Vaculíkův Český snář nám třeba pro loňský dvojsvazek takto „půjčilo“ nakladatelství Atlantis. Dlouho to vypadalo nedobytně se svazkem poezie Jana Skácela, ale zdá se, že i tam je to teď na dobré cestě. To jsou ale jednotlivosti. Já myslím, že před příštími generacemi editorů je hlavně debata o něčem, co nazývám demokratizací České knižnice. Když jste připomněl Library of America, tak její jádro sice také tvoří krásná literatura, ale vychází v ní kromě toho reportáže, publicistika a politická esejistika, cestopisy, literatura pro mládež, písňové texty a také třeba detektivky nebo science fiction. To jsme zase u těch hranic literatury, na které jste se ptal před chvílí. Není tedy koncipována jako sbírka uměleckých vrcholů americké literatury, ale jako sbírka textů, které v různých dobách tvořily Ameriku. Posun tímto směrem bych si dokázal představit. Na druhou stranu Library of America má jednadvacet zaměstnanců, České knižnici se na plný úvazek věnuje jen šéfeditorka Petra Hesová. Už tím se každá revoluce odkládá na neurčito.

Ve středu 18. března 2026 od 17 hodin bude v Praze v literární kavárně a knihkupectví Božská lahvice (Bílkova 6, Praha 1) slavnostně uveden 132. svazek České knižnice, přinášející dva nově přeložené romány Ludwiga Windera. Svazek i záměry spojené s nově zahajovanou tzv. germanobohemistickou řadou České knižnice představí Jan Budňák, Václav Petrbok a Jiří Flaišman.