Dvojjazyčná kniha o mlčení

Představuji si tuto knihu jako krátkometrážní artový film: kamera zabírá širokou řeku, na jejíchž březích stojí na dlouhých molech dva lidé. Mávají na sebe, něco hulákají a gestikulují, když vtom jeden odejde. Střih. Stejný záběr, ale končí tentokrát společným skokem do vln. Střih. V dalším záběru oba jen stojí a dívají se navzájem do očí. Střih. Jeden hází po druhém kamenem. Střih. Nezdá se, že by na sebe jednotlivé momenty navazovaly, spíše jako by šlo o jeden totožný okamžik prožitý na desítky různých způsobů, jako by se současně odehrávalo několik přítomností.

Film má asi dvacet, možná třicet minut, ale během promítání z kina stejně odešla polovina sálu. Je nepřímočarý, divácky náročný, unikavý jako kamínek vhozený do řeky. Není jasné, zda jsou postavy milenci, nepřáteli či dvojníky, veškeré děje i významy jsou zakryty mlhou (či spíše deštěm). Přes hučící vodu si zřejmě něco sdělují, ale rozumět jim není. Namísto toho vše enigmaticky komentuje voiceover, který navíc z nějakého důvodu sem tam mluví polsky.

Publikum poezie je naštěstí na podobné excesy vcelku zvyklé. Z jakého důvodu se ale jazyky střídají? Na první pohled by se mohlo zdát, že polština je zde přítomna, aby se to lépe rýmovalo: krótka ~ zprudka, poczeka ~ člověka, mieście ~ ještě a tak dále. Lyrický subjekt nicméně napříč knihou na všelijakých hříčkách s rýmem (jazyk ~ nazí k), hláskovou podobností („Shoď mě / shodně“) i významem slov („Supravodivý je splav. / Jsme bez odporu, bez tepla a bez představ.“) demonstruje, že materiál jednoho jazyka by mu k naplnění rýmové struktury bohatě stačil. Neustálé slabičné permutace působí v bezprostřední blízkosti místy prvoplánově, až násilně („okamžité, okem žité“), nezřídka však přesahují horizonty jednotlivých veršů i básní a jsou nečekaně vyplavovány na nejrůznějších místech knihy. „Básnický proud mezi češtinou a polštinou“ (jak se píše v anotaci) tak nabývá spíše kruhového půdorysu — což ostatně signalizuje také výtvarný doprovod Kateřiny Wewiorové, který motivy proudu a kruhu variuje.

Jiným velmi prozaickým vysvětlením dvojjazyčnosti by mohly být vnětextové okolnosti, kniha totiž vznikla v rámci projektu Second City a rezidence ve Vratislavi — když už tedy není tematizováno samo město, zaznívá alespoň jeho jazyk. Možná je ale spíše namístě ještě jednou se vrátit k filmu — kniha totiž svým názvem odkazuje na snímek Ztraceno v překladu Sofie Coppoly, kde titulní fráze slouží jako metafora pro povrchnost komunikace a nemožnost „překladu“ druhé osoby. Prolínáním dvou jazyků bez jakéhokoli tlumočení mají lidé na obou stranách řeky, která může být hranicí mezi dvěma zeměmi nebo jen mezi dvěma těly, možnost zachovat si nejen svou tělesnou integritu („Učíme se nedotýkat.“), ale nepodstoupit ani redukci způsobenou překódováním do cizí řeči.

Tím se však samozřejmě neřeší jazyková bariéra — jak mezi textem a velkou částí čtenářstva, tak mezi oběma břehy. „Jeden druhého nečetl, jak ho číst měl,“ zní jeden z veršů. Jako alternativa je nabídnut kontakt oční: „Patříme na sebe, jak si nepatříme. / Pohled jako záchranný kruh pluje naokolo.“ a snad lze tuto nabídku interpretovat i metatextově, tedy že polské verše není třeba překládat, stačí se jimi kochat. Tak jako tak se i toto poznání nakonec ukazuje jako nedokonalé, ba lživé: „Zase těm očím věříme, zase lžou,“ a nezbývá než „[v]ědět se, a mlčet ještě“. Akceptovat přítomnost druhého, jeho cizost, nepoznatelnost i nepřeložitelnost (a nemusí to být zrovna Polák) — a skrze vnější neporozumění dosáhnout porozumění vnitřního.

Něco podobného by se zřejmě dalo říci o poezii obecně, rozhodně to však platí pro tuto knihu. Nemá cenu analyzovat proměny sémantického pole motivu očí, řeky nebo dveří, lpět na každém slově a překládat si polské pasáže. Číst knihu se slovníkem jde přímo proti její hlavní myšlence — takzvaná „zrádná slova“ (tedy mezijazyková homonyma) patří k autentické zkušenosti s cizím jazykem, podobně jako je nedorozumění běžnou součástí mezilidské komunikace. Podstatnější než porozumět jednotlivostem je oddat se proudu, nechat se jím unášet, narážet do kamenů a topit se ve vlnách. Nechat vázané verše působit nahlas, nebo mlčet ve dvou jazycích. Odhodlaně lapat po dechu, nebo se rezignovaně sesout ke dnu. V každém případě se vyplatí počkat si na potitulkovou scénu — po tiráži totiž následuje autorská anotace, která těžko uchopitelný a fragmentární text přece jen překládá do srozumitelnějšího jazyka, a může tak poskytnout klíč k zabouchnutým dveřím. A s ním v ruce opět vkročit do stejné řeky. Nebo se zkusit vydat opačným směrem.

Dominik Bárt: Díky dvěma jazykům se neztratíme v překladu / Dzięki dwóm językom nie zgubimy się w tłumaczeniu
Větrné mlýny, Brno 2025
72 stran