S Mirem Remem v divočině

Oko kamery se nehýbe, vytrvale sleduje změť listů a kmen stromu. Po chvíli začne stoupat, až se dostane do koruny, v níž stojí starý muž a na plné hrdlo zpívá do krajiny, která ho němě obklopuje. Tento úvodní záběr z filmu natočeného na motivy knihy Aleše Palána o samotářích ze Šumavy dobře vystihuje tvorbu režiséra Mira Rema. Je to vztah člověka k přírodě a krajině — někdy harmonický, jindy konfliktní. Posledních pět let strávil nejen natáčením filmu o šumavských samotářích, ale i seriálu Lebo medveď, v němž sleduje společenskou debatu o odstřelu a ochraně medvědů na Slovensku.

Protože za tu dobu strávil v přírodě více času než na petržalském sídlišti, kde dnes bydlí, chtěl jsem si s ním popovídat v obdobném prostředí. Setkali jsme se tedy u Šúrského rybníka u Svätého Jura nedaleko Bratislavy a za deštivého rána jsme vstoupili do šúrského pralesa.

Sledování outsiderů

„Přírodu vnímám jako katalyzátor myšlenek. Je jejich urychlovačem, ale i čističem. Mám rád ticho, harmonii. Je v kontrastu s tím, co jako lidstvo dnes žijeme. Často jsem se v životě do přírody utíkal,“ říká Remo, zatímco kráčíme kolem zmoklých keřů a stromů.
Vyrostl v malé industriální vesnici Ladce, kde je cementárna, ale i hory a kopce, takže do lesa měl vždy blízko. Vztah ke krajině se přitom v Remově tvorbě neobjevil poprvé; dá se vysledovat až k jeho studentskému debutu Arsy-Versy z roku 2009. V něm zobrazil muže, který se snaží žít v co největší symbióze s přírodou a fascinovaně dokumentuje netopýry.

Příroda však není základním kamenem jeho tvorby, přestože se v ní často vyskytuje. Tím je podle Rema sledování outsiderů. „S odstupem času si uvědomuji, že dělám portréty lidí na okraji společnosti. Jsou jimi Jaroslav z Lásky pod kapotou, Ľuboš z Arsy-Versy, ale nakonec i Richard Müller. Ty příběhy si vybírám intuitivně, ale zároveň ta intuice vytváří jakýsi koncept.“

Není divu, že Rema zaujaly příběhy šumavských samotářů, které zachytil ve stejnojmenné knize rozhovorů Aleš Palán. Knihu dostal od otce a hned pocítil, že je to filmový materiál. Napsal Palánovi, kterého už se zpracováním knihy do filmové podoby oslovilo několik českých režisérů. Nepozdával se mu však jejich přístup, který se většinou soustředil jen na ekologická témata. S Remem si však rychle sedli. „Líbilo se mu, jak se na to dívám. V něčem stejně jako on, ale zároveň odlišně. On klade důraz na spiritualitu, já spíše na konflikt,“ vzpomíná Remo.

Zpočátku plánoval zpracovat příběhy více postav z Palánovy knihy; setkal se se šesti a z nich si vybral tři. Plánem bylo splnit těmto lidem jejich sny. Jedna z protagonistek například chtěla vzít své kozy a podívat se s nimi na tatranské kamzíky, jiný, Mirek Sedláček, chtěl zase založit vlastní rod. František Klišík toužil sestrojit perpetuum mobile. Sedláček však po několika natáčecích dnech zemřel a Remo se konceptu filmového „Modrého z neba“ vzdal. Uvědomil si, že ho ve skutečnosti stejně nejvíc fascinuje osud bratří Františka a Ondřeje Klišíkových.

Neměl přitom jasnou představu, kam se bude příběh bratrů ubírat. „Šel jsem do toho jako děcko — prostě jsem viděl dvojčata, pěkné reálie a cítil jsem v tom filmový materiál. Rychle jsem si však uvědomil, že je to skvělý experimentální prostor plný jakési dětské radosti, jelikož oni dva nikdy úplně nevyrostli, nezaložili rodinu, všechno investovali do sebe, do alkoholu, do společenských a politických témat.“

Bratři Klišíkovi jsou potomci rumunských Slováků, kteří přišli po válce osídlovat Sudety. Od začátku byli jiní, měli jiné zvyky a už od příchodu žili na okraji komunity. Navíc jejich matka byla alkoholička, takže chlapci měli problém s alkoholem od narození. Ondřej Removi popisoval, že alkoholikem byl už v prenatálním věku. Zjistil to, když se v pubertě poprvé napil — až tehdy se mu přestaly třást ruce.

Bratři, kteří prožili většinu života spolu a i ve stáří dožívají na šumavské samotě, si zpočátku neuměli představit, že by byl film jen o nich. František se bál, že se ukáže, jak nedokážou udržet hospodářství na úrovni, že to nevypadá tak, jak by si představovali, a že upadají do vzájemné „ponorky“ a alkoholismu. Že to bude diváky odpuzovat a nakonec z toho bude jen rodinná ostuda. „Ale právě to mě fascinovalo,“ přiznává Remo.

Zastavíme se pod velkým stromem, který nás na chvíli ochrání před deštěm. Vytahuji termosku s čajem, chvíli jen pijeme a potichu sledujeme krajinu. Když se trochu zahřejeme, pokračujeme v chůzi a Remo navazuje tam, kde přestal.

„Na Šumavě jsem byl za tu dobu asi čtyřicetkrát, strávil jsem tam šedesát dní. Poznal jsem nejen Šumavu, ale hlavně je dva. A oblíbil jsem si je. V jistém momentě jsem měl i tendenci jim nějak pomoci vybřednout z toho alkoholismu, který je provázel, ale časem jsem si uvědomil, že to není možné. Navíc, kdo jsem já, abych někomu kecal do života?“

Krize se překonává uměním

Dlouhý čas strávený na šumavské samotě se projevil i na Removi. „Cítil jsem silný kontrast mezi tímto prostředím a tím, co žijeme ve městě, jak se tam neustále snažíme prosadit. Na samotě je to úplně jedno. Přestože i tam proniká politika; sledoval jsem ji já i bratři Klišíkovi. Často se mě ptali na situaci na Slovensku a samozřejmě sledovali i českou politiku.“

Přemýšlí někdy nad tím, co by mohl ze své pozice dokumentaristy v dnešní společenské situaci a v krizi na resortu kultury dělat?

„Pro mě je řešením prostě dál tvořit. Přirozeně, v jisté chvíli je důležité postavit se za správné věci, mně se však tato krize nejlépe překonává uměním. Ať mluví na tribuně ten, kdo to umí, já jsem lepší za kamerou.“

Uvítal by však, kdyby se intelektuální vrstva více politicky angažovala, a to přímo, nikoliv jen psaním na sociální sítě. „Měli by přijít se skutečným politickým programem. Protože to, co tu dnes máme, je jen výsledkem toho, co se tu dělo posledních dvacet let.“

Zastavujeme se na louce na okraji lesa, kde se pase několik krav. Remo s dětským nadšením, které v něčem zrcadlí bezbrannost bratří Klišíkových, k jedné krávě přistoupí a nabízí jejímu vlhkému jazyku otevřenou dlaň. Kráva připomíná tu z filmu, která k divákům promlouvá hlasem Jiřího Lábuse. Každou chvíli čekám, že se i tato ozve a připojí se do rozhovoru o postavení dokumentaristy a stavu slovenské kultury. Místo ní však s úsměvem pokračuje Remo.

„Uvidíme, jak se to odrazí na podpoře mých projektů. S financováním filmů jsem měl problémy odjakživa, protože se dotýkám věcí, které nejsou konformní. Takže mé problémy jen pokračují,“ směje se, i když mně se to tak vtipné nezdá. „Moje jediné štěstí je, že jsme blízko Česka, kde se na ty věci dívají jinak. Konflikt tam neznamená přetržení vazeb, spíše je součástí tvůrčího procesu a pokroku.“ Když se zeptám, zda se v Česku cítí jako umělec svobodnější, téměř vykřikne: „Ježíšmarjá, samozřejmě! To se nedá srovnat. Ale Slovensko mám rád, žije se mi tu dobře, nechci odtud odcházet,“ uzavírá.

Problémy se státním (ne)financováním nejsou jediné, kterým Remo čelí. V minulosti se několikrát spálil při spolupráci s producenty, proto si dnes filmy produkuje sám. Ani to však neznamená, že se dokumentární tvorbou snadno uživí. Úspěšnější tituly nezřídka jen splatí dluhy za ty méně úspěšné. A když se projekt nečekaně prodlouží, jako tomu bylo u seriálu Lebo medveď, nakonec skončí v minusu.

I film, který nakonec sklízí úspěchy u kritiky i diváků, si však člověk musí často vybojovat, a to i navzdory vlastním spolupracovníkům. Mnozí z těch nejbližších ho odrazovali od uvedení Raději zešílet v divočině; tvrdili mu, že film je třeba předělat, že je příliš ukřičený, že ho diváci nepřijmou. Remo se ale za své dílo postavil a uvedl ho v podobě, které věřil. A udělal dobře.

Smrt v rodině
Film bodoval hned po uvedení — z 59. ročníku MFF Karlovy Vary si odnesl Křišťálový globus za nejlepší film hlavní soutěže. Toto ocenění muselo být pro Rema zadostiučiněním, ale hořkosladkým. V den předání ceny totiž přišel o život jeden z protagonistů filmu, František Klišík.

Nelze asi přesně rekonstruovat, co se ten večer stalo, ale Klišík se po návštěvě hospody, kde předávání cen sledoval, zastavil cestou u rybníka, do kterého nešťastně spadl, pravděpodobně se udeřil do hlavy a utonul. Smrt se však v tomto příběhu neobjevila nečekaně; Remo i během natáčení vnímal, že často visí ve vzduchu.

„Začal jsem točit film o krizi vztahu a skončil jsem s filmem, který řeší otázku života a smrti. Vnímal jsem, že život, jaký vedou, nemusí mít dlouhého trvání. Obával jsem se, že film nestihneme dokončit. Jelikož jsou oba filozoficky nastavení, tyto základní otázky se u nich objevovaly přirozeně.“ Ztráta Františka pozůstalé příbuzné spojila a utužila už tak silný vztah s Remem. „Je to, jako bych i já našel novou rodinu.“

Klišíkova smrt v Removi vyvolává úvahy nad smrtelností a dočasností nejen s ohledem na tuto novou, filmovou rodinu, ale i na jeho vlastní. „Čím jsem starší, tím je to pro mě zásadnější otázka. Od té doby, co mám děti, vnímám věci jinak. Například si víc cením rodičů, uvědomuji si, že tu jednou nebudou. Člověk začne život vnímat z toho smutnějšího konce. V dětství je všechno nekonečné — a najednou si uvědomuješ konečnost. I když někdo umí vnímat naši konečnost pozitivně, já to nedokážu. A protože už mám děti, největší strach mám dnes z toho, abych neodešel, dokud mě ještě budou potřebovat. Člověk potřebuje oporu.“

Pravdivější než život
Déšť v lese trochu ustává, už jen mží. Přicházíme k obrovskému, rozpadlému dubu, u kterého stojí tabulka oznamující, že některé duby v tomto lese mohou mít i šest set let. Tento si například může pamatovat i rok 1663, kdy Turci vypálili Svätý Jur. Chvíli u obrovského stromu stojíme a opět se na moment ztišíme. Já přemýšlím nad tím, jak jsou naše životy v plynutí času banální; nevím, nad čím přemýšlí Remo. Je to však dobrý vypravěč, a tak plynule naváže na svá poslední slova.

„Oporu si poskytli i bratři Klišíkovi, a to i po smrti. Byl jsem u toho, když si slíbili, že ten, kdo první zemře, přijde za pozůstalým bratrem a řekne mu, jaké to tam na druhém světě vlastně je. Po prvních dvou dnech, kdy Ondra překonával žal pomocí léků na spaní, je vysadil. Následující noc za ním přišel krásně oblečený Franta a řekl mu, že všechno je v naprostém pořádku, smrt je radost. Nemáme se dojímat a smutnit. Od té doby jako když utne a Ondra je v pohodě. Všichni jsme v pohodě. I mně to v těch dnech hrozně pomohlo. Velkorysost těchto dvou lidí, jejich láska mi dovolily nadechnout se i v tak těžkých chvílích. Toto byl jediný film, u kterého nás s protagonisty nerozdělila ani smrt.“

Dopršelo. Vycházíme z hustého porostu a kráčíme po udupané lesní cestě. Bláto se nám lepí na boty. Vracíme se zpět k bodu, ze kterého jsme vyšli. Doslova i tematicky. Remo opět mluví o outsiderech, svém klíčovém tématu.

„Franta s Ondřejem mě naučili, že kvalita vztahu, kamarádství a láska jsou nadevše. Je to víc než ten film. Když žijeme v kvalitních vztazích, dokážeme budovat i lepší svět. Jinak to nejde, bez toho jde každý jen sám za sebe.“

Vysvětluje mi, že dobrý vztah bratří Klišíkových souvisí s tím, že vystoupili ze systému. Právě proto dokázali velmi trefně pojmenovat symptomatické body nefunkčnosti zřízení, ve kterém žijeme.

„Já sám se ale jako outsider necítím. Ani na to nemám. Na to mám až příliš rád výdobytky tohoto světa. Střet s outsidery ve mně však nahlodává mé vžité pohledy na život, rád se tomu vystavuji. To mě v konečném důsledku na filmu i nejvíc baví — že je pravdivější než život. V životě si vybereš nějakou dráhu, postupně se hrany obrousí tak, abys v něm uměl existovat. Ale ve filmu, v umění, můžeš být nekompromisní. A zároveň tou nekompromisností neubližuješ jiným tak, jak by se to mohlo stát v životě. V něm tě nekompromisnost může přivést na okraj, kde zůstáváš sám.“

Je vidět, že když Remo mluví o možnostech dokumentárního filmu, vzplane v něm tvůrčí nadšení; je cítit, že svou práci skutečně miluje. Zrychlí krok, jako by jinak nestíhal své rozběhnuté myšlenky, a já mám co dělat, abych mu stačil.

„Nejen já, ale i samotní protagonisté zjišťují díky filmu věci, které o sobě dříve nevěděli. Franta a Ondra se nikdy tak přímo a tak hluboko nekonfrontovali s otázkami bytí. To přišlo až s filmem. Někde ve vzduchu to viselo, bublalo to v nich, ale až natáčení bylo katalyzátorem toho, aby to proniklo na povrch. Došlo k totálnímu otevření z obou stran. A i proto je to bavilo, protože to šlo za hranici reality. Realita sama by takový střet jejich bytostí nepřinesla. Na to je ale třeba čas. To se nedá naplánovat a udělat za patnáct dní. S reálnými bytostmi se pracuje jinak,“ řekne a opět se na chvíli zamyslí. „Ale pak ti přinesou věci, na které bys v životě sám nepřišel. To nevymyslíš.“