Malá jiskra optimismu

Po Habermasově smrti 14. března 2026 se objevila řada nekrologů, které oceňují jeho zásluhy o demokratickou kulturu ve Spolkové republice Německo a všímají si jeho vytrvalé obhajoby rozumu a racionální komunikace jako základů demokracie. Bobby Ghosh ve Foreign Policy zveřejnil nekrolog s výstižným názvem „Jürgen Habermas, poslední racionalista“, v němž vyzdvihuje Habermasovu výjimečnost. V době, kdy řada jeho generačních vrstevníků byla pesimistická ke společenskému a civilizačnímu vývoji, šel Habermas proti proudu a cílevědomě pracoval na posílení racionality v pozdně moderní společnosti. 

Habermas byl přitom v druhé polovině šedesátých let politicky radikálnější než jeho frankfurtští učitelé Theodor W. Adorno a Max Horkheimer. Měl blízko k radikálnímu studentskému hnutí druhé poloviny šedesátých let. Na základě sociologických výzkumů však dospěl k názoru, že tehdejší západoněmecká společnost nepodpoří revoluční systémovou změnu, jak si představoval Rudi Dutschke a další zástupci radikálního hnutí. Habermas byl nakonec na stejné lodi jako Adorno, který nejprve podporoval demokratizační požadavky studentského hnutí, pak ale prohlásil, že systém nelze opustit, neboť východy jsou pevně uzavřené. 

Habermas se vůči Adornovi a Horkheimerovi i vymezil. Podle něho udělali chybu v tom, že si posvítili pouze na negativa osvícenství, jako je technokratický vztah k lidem a přírodě, a nevyložili jeho pozitiva. Habermas uznává, že osvícenství a moderna mají své nedostatky, ty však můžeme překonat komunikativním jednáním. Osvícenský člověk byl podle něho příliš monologický a naslouchal jen sám sobě. Dělal si nárok na pravdu, kterou neváhal prosazovat násilím, jenže jeho pravda připomínala těžký monolit, který pod sebou dusil zeleň života. A postmoderní myslitelé jako Derrida se sice pustili do narušování monolitu pravdy, jenže zapomněli říct, proč to vlastně dělají. Je to kvůli odporu k útlaku a násilí, k němuž tento monolit vede? Je to kvůli myšlence svobody či spontaneity? Habermas je požádal, aby vyložili karty na stůl a pověděli, jak si svobodu představují a jak chtějí uspořádat věci lidské. Jasné odpovědi se nedočkal a stal se kritikem postmoderních filozofů, které označil za mladokonzervativce. Radikálně chtějí osvobodit subjekt od všech omezení a uvolnit jeho síly, a přitom vyvolávají představu, že tato omezení jsou pouhé kulturní či textové konstrukce, které stačí pojmově dekonstruovat. Nedotýkají se důvodů, proč tu jsou, a tato omezení ruší pouze ve své imaginaci, nikoli reálně. Postmoderna tím konzervuje daný stav věcí.

Vést diskusi

Habermas ve svém hlavním díle Teorie komunikativního jednání (1981) klade otázku, kde hledat univerzalitu, jestliže všechny univerzální pravdy jsou nedůvěryhodné a čiší z nich jejich nevábná minulost. Podle Habermase se můžeme obrátit k jazyku a jeho univerzálním strukturám, které v různých podobách nalezneme ve všech jazycích. Habermas se v tom odvolává na generativní gramatiku Noama Chomského a na teorii jazykových aktů Johna Austina. V každém jazyce najdeme prostředky na vyjádření stavů či procesů (konstativa), na vyjádření požadavků, výzev, norem (regulativa), na vyslovení přání, pocitů, zkušeností (expresiva). 

Univerzální tudíž nejsou odpovědi, nýbrž formy komunikace. Ve všech rozvinutých kulturách spolu lidé mluví o pravdě a správnosti, o způsobu jednání, o svém zakoušení věcí a svém vnímání krásy. Habermas uvažuje o „ideální jazykové situaci“, kterou si představuje takto: Chceme o něčem vést smysluplnou neboli racionální diskusi. To předpokládá několik věcí: nikdo nevystupuje z pozice moci; všichni mají možnost takovou diskusi vyvolat; všichni mají díky vzdělání a dostatku informací stejnou šanci kvalitně argumentovat; všichni upřednostňují pravdivost a správnost před dílčími zájmy. Habermas nebyl naivní a nemyslel si, že taková situace běžně nastává. Chápal ji jako ideál, který se vynoří tehdy, když se snažíme vést racionální diskusi. 

Podobně je tomu v Habermasově politickém myšlení. Říkáte demokracie, co tím však myslíte? Jaký je váš ideál demokracie? Podle Habermase jím je takové uspořádání lidských věcí, které naplňuje právo na sebeurčení každého člena společnosti. Mají v ní platit jenom ty zákony, s nimiž by v racionální diskusi souhlasili všichni dotčení. Habermas proto považuje občanskou participaci za základ demokracie. Politické rozhodování bez participace si nezískává souznící souhlas od občanů a postrádá legitimitu. Habermas vysvětlil krizi demokracie dávno předtím, než se o ní začalo hojně diskutovat snad ve všech koutech společnosti. Jeho vysvětlení je, že politické strany přestaly vyjadřovat zájmy jednotlivých sociálních vrstev a tříd a jsou z nich strany „integrační“, mezi nimiž nejsou zásadní rozdíly. Tím se setřel rozdíl mezi pravicovými a levicovými stranami. Politická opozice je pak formální a bezobsažná. Občané jsou zrazováni stranami, které volili, a reagují tím, že se stahují do svého individuálního života. Politiku stále více ovládá byrokracie, technokracie a ekonomika, a tím se dále prohlubuje propast mezi takzvanými demokratickými institucemi a veřejností.

Zdroje smyslu

Neprojevil se tedy nakonec pesimismus, jemuž chtěl Habermas uniknout? Habermas si mnoho sliboval od projektu Evropské unie, v němž spatřoval možnost, jak ve všech členských zemích prohloubit demokracii. Úspěšnost projektu sjednocené Evropy podmiňoval tím, že se Evropské unii podaří pozvednout na vyšší úroveň chudší členské země. V jednom ze svých posledních rozhovorů vyslovil názor, že dochází k demokratickému regresu Evropské unie. Prohlásil, že výzvou pro Evropu už není uskutečňování normativních ideálů demokracie, nýbrž samo jejich udržení. 

Habermas sám poznal, jak nesnadné je překonat destruktivní procesy moderny, jak o tom psali Adorno a Horkheimer v Dialektice osvícenství. Habermas však rozpory moderny nijak nezakrýval a vyjádřil se o nich i ve své slavné stati „Moderna — nedokončený projekt“. Můžeme je shrnout takto: „Životní svět“, tedy naše bezprostředně zakoušené okolí, stále více prostupují či „kolonizují“ byrokratická a technokratická pravidla, nemluvě o ekonomických požadavcích. Životní svět je však místem, kde vzniká pocit smysluplnosti a kde čerpáme sílu k naší občanské a politické aktivitě. Proč vůbec usilovat o komunikativní jednání, jestliže žijeme v iracionálním systému, jenž nerespektuje výsledky racionálních rozprav, například v otázce klimatické krize? Kde najít zdroje smysluplného chápání reality? Habermas kvůli tomu vedl dialog s Josephem Ratzingerem, pozdějším papežem Benediktem XVI. K údivu některých se Habermas obrátil k náboženství jako zdroji smyslu a významu. Podle Habermase můžeme náboženské poselství přeložit do obecně srozumitelného jazyka, a tím napojit sekulární rozum z pramene, který je mimo jeho dosah. Habermas trvá na tom, že náboženské hodnoty nemají bezprostředně určovat život celé společnosti. Tím bychom se propadli do předmoderní doby. 

Habermas musel trpce nést, že se od komunikativního projektu moderny stále více vzdalujeme. V posledním období života byl svědkem toho, že se demokratické ideály převracejí a nacionalističtí populisté, například z Alternativy pro Německo (AFD), šermují heslem občanské participace. Současní němečtí sociologové Carolin Amlingerová a Oliver Nachtwey, kteří navazují na první generaci kritické teorie, píšou v knize Slast z destrukce. Prvky demokratického fašismu (2025) o fašistickém přisvojení demokracie.

U Habermase zůstalo jedno slepé místo a tím je význam společenského hnutí. Jestliže dospějeme do situace, kdy procesy moderny (byrokracie, technokracie, kapitalistická ekonomika) ztratily svou mocenskou protiváhu, kterou měly v emancipačních sociálních hnutích a organizacích, a globálně v socialistickém bloku, nezachrání nás samotné demokratické instituce ani jenom racionální argumentace. 

Místo emancipačních hnutí a organizací dnes však v různých zemích nastupují „demokratičtí“ fašisté, kterým se tyto instituce daří ovládnout nebo aspoň usměrňovat, jak se děje ve Spojených státech. Habermas věřil v sílu institucí a v přesvědčovací schopnost rozumu, jenže se ukázalo, že samotné instituce a samotný rozum nestačí. Jestliže chceme pokračovat v projektu moderny a demokracie, z logiky věci je třeba se zaměřit na budování společenského hnutí, které se stane protiváhou demokratických fašistů a časem snad bude schopno převzít iniciativu. 

Odkaz Habermase spočívá ve výzvě, abychom mysleli a jednali navzdory všeobecné skepsi, pesimismu a úzkosti, které vládnou v intelektuálních kruzích i v širokých vrstvách, a zopakovali jeho gesto ze sedmdesátých let. Byla to doba, kdy se hroutily naděje vkládané do radikálně emancipačních projektů dvacátého století, podobně jako se dnes rozpadají naděje spojované s dosavadní podobou demokracie. Udělejme něco podobného, co tehdy uskutečnil Habermas, a nově vyjádřeme projekt moderny a demokracie. Je možné, že v temných dobách tím vykřešeme aspoň malou jiskru optimismu.