Hledám způsoby, jak rozšířit své výpovědní možnosti

Ve studii Orchestrace jedné denunciace sledujete exemplární příklad toho, jak totalitní moc zasahuje do kultury a umění a do osudů umělce, a to na příkladu tiskové kampaně proti Písni o Viktorce Jaroslava Seiferta z roku 1950. Jak jste se dostal právě k této tematice a jak se kniha zrodila?

Seifertův případ můžeme číst jako příběh jedince, který čelí dezinterpretačnímu a difamačnímu tlaku společenské moci — v tom je stále aktuální. Současně jde o případ toho, kdy vládnoucí moc vykradla literární promluvu, protože estetické hodnocení básníkovy práce zde fungovalo jen jako fasáda pro politické účtování — a v tom je zajímavý zase z historického hlediska. Obě linky ale pomohly tomu, že s kauzou Písně o Viktorce žiju už docela dlouho. Poprvé jsem se jí věnoval v roce 2012 ve své diplomce a na jejích základech jsem pak vystavěl i zmiňovanou studii.

Propaganda a cenzura hraje v totalitních společnostech důležitou negativní roli. Vysledoval jste při práci na seifertovské studii nějaká česká specifika nebo specifika, která se vážou k době, kdy se po únoru 1948 upevňovala moc komunistů v Československu?

Za druhé světové války došlo v sovětské umělecké kritice ke zvláštní fúzi se stranickými usneseními. Už v meziválečném období se v SSSR samozřejmě tiskly denunciační texty, ale vždy za nimi stál konkrétní kritik. Po Stalingradu se ale kritika slila s usneseními a referáty stranického ideologa Ždanova, protože právě ony fungovaly jako ústřední orientátor literárního chodu. Toto spřežení kritika a stranického funkcionáře Československo po roce ’48 zkopírovalo — šéfredaktorem literárního časopisu Tvorba byl šéf stranické propagandy Gustav Bareš a svá kritická stanoviska soustavně přednášel i ministr Zdeněk Nejedlý. Hranice mezi oběma systémy zanikly, což je dnes už obtížně zprostředkovatelná situace, navíc žijeme v jiném systému… ale nominálně: Zkuste si představit, že by dnes třeba týdeník Echo tiskl projevy Anety Zicklerové, Oty Klempíře nebo Roberta Plagy s jasným záměrem řídit literární chod.

A proč si komunisté tehdy vybrali právě Seiferta a jeho Píseň o Viktorce?

KSČ po únoru dohrávala spory, které s mnoha představiteli české avantgardy vedla už za první republiky. Seifert byl už tehdy kritik stalinismu a ke komunistům se navíc nepřipojil ani ve zjitřeném čase po příchodu Rudé armády, kdy by se to třeba dalo i očekávat. Místo toho zůstával na pozicích demokratického socialismu — a komunisté mu kvůli tomu nedůvěřovali.

Jaký je váš vztah k dílu Jaroslava Seiferta a k poezii obecně, co z ní třeba máte rád?

Seifert, včetně jeho veršů, je moje mnohaleté badatelské téma a neumím ho číst s lehkostí běžného čtenáře — na to jsem jeho texty až moc dlouho převracel. Tím neříkám, že ho nemám rád — mám, velmi — ale vytrhnout mě svede jiná poezie. Za všechny třeba Adam Borzič.

Kniha S Wittgensteinem v gay sauně má trochu provokativní název a podtitul Sociologické reportáže. Co je jejich tématem a jak se zrodila tato kniha? Vzpomínám si, že titulní esej jsem četl už před lety v časopise Host…

Tématem knihy je mužská homosexualita v současné střední Evropě a spolu s tím i širší otázky našeho vztahu k intimitě, touze a volnosti, vždy ve vazbě na maskulinitu. Titulní esej, na který se odkazujete, opravdu před třemi lety vyšel v Hostu. Byl jsem tehdy na začátku úvah o knižním konceptu a pozitivní ohlas na tento text mi potvrdil, že může jít o dobrý směr.

Jednotlivé reportáže nás zavedou do budapešťských a vídeňských lázní, na bratislavský Pride nebo do berlínské klubové scény a také na pražské holandy. Co tato prostředí spojuje a jaké jsou mezi nimi naopak rozdíly?

O tom mluvím na dvou stech stranách své knihy, rozdíly nejde vměstnat do jedné odpovědi. A ty shody? Podle všeho celý region v současnosti zažívá jistý revival šovinistické, nacionalistické politiky. Ta má potom vždy velice úzkou představu o tom, jak má správný národ vypadat — a deviantní zvrhlíci, jak obvykle o gayích a queer lidech přemýšlí, do této představy nezapadají. Všechna sledovaná prostředí tak spojuje to, že jde o zóny eskapismu a o místa, kde se člověk zkouší zažít jinak, plastičtěji a plněji.

Jak moc osobní pro vás tyto eseje jsou a vznikly i z nutnosti ujasnit si něco ze sebe samého?

Jsem gay, žiju ve střední Evropě… a touto větou osobní rozměr začíná i končí. Osobní jsou mé texty jen do té míry, že vycházím z žité identity a ze zkušenosti se sledovanými prostory, ale eseje rozhodně nekoncipuji jako intimní zpověď. Čtenářstvu nesu myšlenky, nikoliv soukromý příběh. Ten není podstatný a ani moc zajímavý. Autofikce už bylo dost.

Jako milovníka opery mě potěšila a zaujala esej o gay návštěvnících opery a odkaz na scénu z romantického filmu Pretty Woman, kde miliardář Edward vezme prostitutku Vivian na Verdiho La traviatu. Proč právě tato scéna?

Jako pro dítě 90. let je pro mě referenční, a předpokládám, že jde o natolik známý snímek, aby byla tahle scéna referenční i pro publikum. Jde ji samozřejmě číst jako zrcadlo nastavené Vivian — v lóži se přece dojímá nad příběhem kurtizány — ale to by byl ještě celkem plochý postřeh. Moment, kdy ji Edward bere na operu private jetem, je totiž hlavně výmluvný obraz ekonomického a symbolického kapitálu: opera zde funguje jako vstupenka do „lepšího“ světa a jako rituál civilizovanosti, kterým se znuděný byznysmen pasuje do role kulturního znalce. A právě to nám ona scéna sděluje v první řadě: láska k umění je noblesní maska, kterou používá dravý kapitál, aby získal lidskou tvář.

Vy ovšem v této eseji píšete, že k opeře jste cestu nenašel dodnes a že první, kterou jste kdysi viděl naživo, byla Straussova Ariadna na Naxu, což asi nebyl vhodný titul. Myslíte, že kdybyste tehdy viděl vhodnější operu, získala by si vás? Já jsem jako první celou operu zvládl kdysi právě La traviatu a opernímu světu jsem propadl…

Je možné, že bych si k opeře hledal cestu snáz, kdyby první setkání nebylo tak náročné a stylově vzdálené. Ale nemyslím si, že jde jen o otázku správného titulu. Opera je komplexní umění s vlastním kódem, a ačkoliv je mi na ní sympatické to, jak svede být přepjatá, umělá a stylizovaná, umím ji spíš racionálně ocenit, než že bych si ji smyslově užíval. Nejde ale o pubertální vymezování — všem zkrátka nechutná stejné víno.

Možná ale právě to, že operu příliš nemusíte, vás dovedlo k nadhledu a v eseji myslím dobře rozebíráte důvody, proč velkou část operního publika tvoří gayové. Já sám s oblibou říkám, že v opeře jsem na ženský, a líbí se mi vaše teze o královnách — tedy že se gay projektuje do postavy mocné ženy.

S figurou královny pracuju jako s jedním z tradičních objektů gay-imaginace: diva, tragická hrdinka, mocná žena, která nese bolest i majestát. Identifikace může být emancipační i obranná: skrze ženskou postavu se dá prožít síla, zranitelnost i právo na emoci, kterou maskulinita často zakazuje. Současně je opera bezpečný prostor pro přemíru, protože běžně pracuje s patosem jako relevantním výrazovým prostředkem, ačkoliv v umění jindy představuje úpadkový signál.

Osobně se mi na operních hrdinkách mimo jiné líbí jejich dramatické osudy, vášnivé lásky a tragické konce, to, jak všechny ty Carmen, Isoldy, Violetty, Tosky, Aidy nebo Káti Kabanové končí vraždou, sebevraždou, smrtelnou nemocí nebo se utrápí láskou. A na prostředí opery se mi kromě hudby a zpěvu líbí jistá vznešenost, estetika a exkluzivita, to, že není uměním pro široké publikum. Co říkáte na tento důvod obliby opery?

To je velmi přesný popis, ve kterém se dotýkáte většiny témat, jež si sám pojmenovávám. Opera je laboratoř emocí a osudů — a zároveň estetický stroj, který ty emoce legitimizuje. Exkluzivita a vznešenost zde hrají významnou roli, opera je ale i společenský rituál, v němž se potvrzuje status, kulturní kapitál, styl. Gay publikum zde může nalézt ještě další vrstvu: možnost být součástí tak exkluzivního prostoru člověka vyjímá z každodenních standardů a gay je obvykle rád vyňat z každodennosti — notabene když se v opeře a skrze operu může stát kulturtrégrem.

V knize zmiňujete situaci na Slovensku, v Maďarsku či Polsku a to, jak se v posledních letech vyostřuje rétorika populistů a nacionalistů směrem ke queer komunitě a LGBTQ+ lidem. Vy jste knihu věnoval svému muži. Jak se na současnou situaci díváte, nemáte z ní obavy a proč si myslíte, že se to děje?

Obavy mám, ale snažím se je nepěstovat jako životní postoj. Zostřená rétorika často souvisí s tím, že queer lidé se stali snadným symbolem: jsou použitelní jako „nepřítel“, který mobilizuje, odvádí pozornost a sjednocuje voliče skrze morální paniku. Je to jednoduchý scénář — ochrana dětí, tradice, národa — který zároveň funguje napříč zeměmi, protože se národovecko-populistická rétorika recykluje, v případě našeho regionu především podle Viktora Orbána.

Léta jste pracoval v České televizi, vystudoval jste žurnalistiku a mediální studia na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy. Co říkáte na snahy některých současných vládních stran zrušit koncesionářské poplatky a tím omezit veřejnoprávní média?

Demokratizace a decentralizace informačního prostoru, ke které došlo zhruba v posledních dvaceti letech, má pro mediální trh tak obrovské důsledky, že je samozřejmě na místě diskutovat o profilaci a úkolech veřejnoprávních médií. Revizi totiž potřebuje celá legislativa, která jejich fungování vymezuje — protože příslušné zákony vznikaly před nástupem internetu, jsou dneska už nutně obstarožní a na trhu dělají zlou krev. Vládní strany se ale soustřeďují jenom na poplatky a to docela přehledně ukazuje, že koalici skutečná diskuse o smyslu ČT a ČRo vlastně vůbec nezajímá — a že média veřejné služby chce jenom přiškrtit a osedlat.

Na čem pracujete nyní, pokud můžete prozradit nebo naznačit?

Hledám způsoby, jak rozšířit své výpovědní možnosti a přitom dál vycházet z práce s psaným slovem. V tom by nemuselo být moc nového, řada autorů chce zkoušet mluvit nově, tentokrát to ale zkouším pomocí jiného média, než je literatura. Jsem zaměstnaný dvěma výstavními projekty a jeden z nich by se měl na podzim představit v DOXu.