Reasons to Live: americké povídkářky, které si zaslouží žít

Český knižní trh povídkám tak docela nevěří. V poslední době jsou ale čím dál více vidět překlady zahraničních povídkářek jako Lucia Berlin, která proslula upřímným stylem bez intelektuálních příkras a zaměřením na život obyčejných lidí. Z novějších autorek se daří irské spisovatelce Claire Keegan, která se ve sbírkách Antarktida (1999, česky 2025) nebo Na konci dne (2023, česky 2024) věnuje tématům rodiny nebo života na irském venkově. Český trh má ale velké slepé místo, když přijde na americké povídkářky z minulého století, a to přestože z nich spisovatelky jako Keegan bezpochyby čerpají.

Řeč je o rozličné skupině oceňovaných autorek (např. Grace Paley se za své sebrané povídky stala finalistkou Pulitzerovy ceny i National Book Award), které se proslavily v období od 40. do 80. let a u nichž si lze povšimnout vzájemných podobností. Americká ženská povídka (především) druhé poloviny 20. století se neobrací k velkým gestům ani dramatickým zvratům. Její síla leží jinde, v každodennosti, vnitřních pochybnostech, v prostředí kuchyní a ulic malých měst, v pečlivém pozorování a práci s detailem. Tradiční „konflikt“ se zde rozplývá a místo něj přichází sotva patrné posuny nálad a spletité mezilidské vztahy. Nejde o svět hrdinských mužů, válek a existenciálních krizí. V centru příběhů stojí zkušenost jinak odsunutá na okraj. Matky, vdovy, svobodné ženy, imigrantky, děti.

Strašidelný jih

Žánr jižanské gotiky (Southern Gothic) zdůrazňuje temné aspekty států bývalé Konfederace, idealizovaných v dílech jako Sever proti Jihu, a zabývá se mimo jiné rasismem, násilím, chudobou či genderovou diskriminací. Za jeho nejslavnější zástupkyni se považuje Flannery O’Connor, která je vedle Joyce Carol Oates nejspíš také první z amerických povídkářek, které běžnému publiku vytanou na mysli. Její sbírky Dobrého člověka těžko najdeš (1955, česky 1988) a Všechno, co se povznáší, se musí setkat (1965, česky 2013) jsou klasiky americké literatury a dodnes se jim dostává zasloužené pozornosti — snad díky využití černého humoru a šokujících témat vražd či sexuálního násilí, které je přibližují populární dobové literatuře. Totéž se ale nedá říct o jejich současnici Carson McCullers. Překladu do češtiny se dočkaly její romány, včetně nejslavnějšího Srdce je osamělý lovec (1940, česky poprvé 1947) a dvě novely, povídková tvorba však zůstává opomenuta.

Carson McCullers

Jednotícím prvkem je u McCullers zaměření na výstřední, izolované postavy v kulisách upadajících jižanských městeček. Příkladem je Amélie Evansová z novely Balada o smutné kavárně (1951, česky 1985). Majitelka titulního podniku žije samotářsky, poněvadž to „s lidmi neuměla“ a vdala se pouze jedenkrát, přičemž šlo o „manželství podivné a nebezpečné, (které) trvalo jen deset dní a v městečku zanechalo údiv a pohoršení“. Amélie nalezne nečekanou fascinaci v zjevivším se údajném bratránkovi Lymonovi, kterého se, možná pro jeho nezdravý vzhled a hrb na zádech, rozhodne ujmout. Ti dva spolu následně vybudují vztah v náznacích možná i romantický.

Příkladem autorčina umu je povídka „A Tree a Rock, a Cloud“, která uzavírá sbírku The Ballad of the Sad Café and Other Stories. Mistrně kontrastuje nevinnost chlapce roznášejícího noviny s podivným mužem v kavárně, který hochovi proti jeho vůli vypráví, jak se po zklamáních v lásce učí milovat věci jednu po druhé, počínaje těmi nejmenšími.

„Synku, víš, jak by se mělo s láskou začínat?“ ptá se vyjeveného posluchače a zároveň i čtenáře. „Strom. Kámen. Mrak.“

Lidé odjinud

Láska k malým věcem je téma, které se prolíná i tvorbou dalších autorek. Tillie Olsen lze těžko označit pouze za spisovatelku, svůj život totiž z velké části věnovala aktivismu, od účasti na stávkách přístavních dělníků v 30. letech po její významnou roli v druhé vlně feminismu díky knize Ticha (Silences, 1978). V té zkoumá faktory, které historicky vedly k umlčování ženských hlasů v literatuře a tvůrčí činnosti obecně, a zároveň těmto potlačeným hlasům dává příležitost znovu se rozeznít.

Olsen toho za svůj život nenapsala mnoho, o to úderněji ale vyznívá to, co po sobě zanechala — nic z níže jmenovaného bohužel v českém překladu dosud neexistuje. Za její opus magnum se pokládá sbírka povídek Pověz mi hádanku (Tell me a Riddle, 1961), ke které je v pozdějším vydání přiřazena také novela Requa I (1971) a výbor z jejích esejů. Ve čtyřech delších povídkách sbírky Olsen vystřídá řadu pohledů, všechny z nich více či méně pochmurné: matku samoživitelku, která doufá, že se její dcera dokáže v dospělosti přenést přes bolestivé dětství, mladou dívku, která si postupně uvědomuje diskriminaci zažívanou její afroamerickou kamarádkou, námořníka, jehož postupně ničí dlouhé měsíce na moři, nebo stárnoucí manželský pár s mužem, který si stále drží pevné zdraví, zatímco manželka postupně upadá do psychických a posléze i fyzických potíží.

„Nech ji být. No tak všechno, co v ní je, nevykvete — ale v kolika lidech se tak stane? Je v ní pořád dost, z čeho žít,“ rozjímá při práci matka ve „Stojím tu a žehlím“ („I Stand Here Ironing“).

Tillie Olsen

Všechny povídky jsou vysoce experimentální a představují vnitřní monology a vize, dění redukované do fragmentů sloves, a bravurně používají zalomení řádku jako výpravného prvku. Svůj redukcionismus dovádí Olsen k dokonalosti právě v následující novele Requa I. První díl příběhu, jehož druhá část byla ztracena, vypráví o třináctiletém Steviem, který je emočně zasažen smrtí matky, a jeho strýci Wesovi, kteří se oba snaží vydělat si na živobytí v malé osadě na severu Kalifornie. Tak jako její jediný román, Yonondio: z třicátých let (Yonondio: From the Thirties, 1974), i Requa I je zasazena do období velké hospodářské krize. Novela sestává na první pohled jen ze slov roztroušených po stránce. Slova se spíše než do větných celků skládají do dojmů, přesto se tato mrazivá výpověď o chudobě a duševním zdraví mladistvých ukazuje jako extrémně působivá.

Podobnou výchozí pozici jako Olsen, která byla dcerou židovských imigrantů z Ruska, má i Grace Paley — v jejím případě pocházeli rodiče z Ukrajiny. Paley se věnovala i poezii a mimo jiné vydala ceněnou básnickou sbírku Naklánět se vpřed (Leaning Forward, 1985). Disciplínou, v níž triumfovala, je ale jednoznačně povídka. S Olsen ji pojí i aktivismus — Paley byla zapálenou pacifistkou, protestovala proti jadernému zbrojení nebo za reprodukční práva. Téma sovětské identity, v USA 50. let značně problematizované, se ozývá napříč jejími třemi (dodnes nepřeloženými) sbírkami stejně silně jako motivy sociální spravedlnosti.

V jedné z jejích nejčastěji antologizovaných povídek, „Sbohem a hodně štěstí“ („Goodbye and Good Luck“, 1959), protagonistka udržuje celá léta nešťastnou aféru s přelétavým hercem Voloďou Vlaškinem, zatímco se snaží vyrovnat se svým vnímáním vlastního těla a Vlaškinovým chladným zacházením. Autorčinu schopnost psát hutné a citlivé prózy dobře ilustruje i třístránková povídka „Tužby“ (Wants, 1974), v níž se vypravěčka při vracení půjčených knížek v knihovně náhodou setká se svým exmanželem.

„Ahoj, můj živote, řekla jsem mu. Byli jsme kdysi sedmadvacet let vdaní, tak jsem cítila, že na to mám právo,“ říká žena, která svým dětem slíbila, že ukončí vietnamskou válku dřív, než stihnou vyrůst.

Práce s málem

Dvě autorky, jejichž zářná reputace v zahraničí ostře kontrastuje s naprostou neznámostí u nás, jsou Lydia Davis a Amy Hempel. Obě se proslavily výhradně v žánru povídek, obě pracují s minimalismem, přičemž první jmenovaná jej dotáhla do extrému a přičítá se jí vynález žánru nyní známého jako „flash fiction“ nebo „short short story“, tedy velmi krátkých povídek. Lydia Davis svojí tvorbou maže hranice mezi poezií a prózou a její povídky, dá-li se jim tak říkat, často nepřesahují délku jednoho či dvou odstavců. Vzhledem k jejímu humoru a pozorovatelskému umu by se ale stejně dobře daly nazývat anekdotami, aforismy nebo skicami. Inspirovaná Beckettem, Kafkou nebo Félixem Fénéonem a jeho „romány ve třech řádcích“, Lydia Davis striktně odmítá ideu, že by literární formy měly mít nějakou požadovanou délku, a čtenářstvu předkládá radikálně svobodný pohled na povídku, a tím i mimo ni.

Jako jeden příklad za všechny poslouží její „Výlet“ („The Outing“, 1997), kde se autorka obejde zcela bez postav a s minimem sloves:

„Výbuch hněvu vedle silnice, odmítání mluvit po cestě, ticho ve smrkových lesích, ticho napříč starým železničním mostem, snaha o vlídnost ve vodě, odmítnutí ukončit hádku na plochých skalách, výkřik vzteku na strmém hliněném břehu, brekot mezi křovinami.“

Davis v roce 2013 obdržela mezinárodní Bookerovu cenu (Man Booker International Prize) a mimo to je autorka také uznávanou překladatelkou Prousta nebo Flauberta do angličtiny.

Amy Hempel debutovala v roce 1985 sbírkou Důvody žít (Reasons to Live), v níž je k nalezení její nejslavnější povídka — a zároveň, těžko uvěřit, vůbec první, kterou kdy napsala — „Na hřbitově, kde leží Al Jolson“ („In the Cemetery Where Al Jolson Is Buried“). Jedna z povídek vůbec nejčastěji začleňovaných do anglickojazyčných sborníků, která je pravidelně zmiňovaná v seznamech toho nejlepšího z žánru, na prostoru jedenácti stránek vypráví příběh dvou kamarádek, z nichž jedna umírá v nemocnici. V košatě poetických pasážích i zdánlivě vyprázdněných, povrchních rozhovorech se však autorka dotkne mimo jiné také televizních seriálů, experimentů na šimpanzích, pěti fází smutku, zemětřesení, vynálezu bělítka nebo strachu z létání. Hempel často využívá odkazů na kulturní duch 80. let, ovšem emoce, které její příběhy o různými způsoby ztracených ženách komunikují, jsou univerzální.

Amy Hempel

Amy Hempel je původem z Chicaga, v šestnácti letech se však přestěhovala do Kalifornie, která je také dějištěm její rané prózy. Z povídek obsažených v jejím debutu dýchá přímořský vzduch, zní motory aut na pobřežních dálnicích a čtenářstvem zmítá již zmiňované zemětřesení. Komplexní a na více úrovních promyšlené příběhy ze sebe Hempel rozhodně nechrlí jako na běžícím pásu, mezi jednotlivými sbírkami si dává někdy až deset let načas. České obecenstvo je bohužel zatím okusit nemůže; jedinou její dosud přeloženou knihou je thriller Nebezpečná známost (2015) napsaný spolu s Jill Ciment pod pseudonymem A. J. Rich, který o zbytku její tvorby zdaleka nevypovídá. Čas to změnit?

Zpětná kanonizace

Za zmínku určitě stojí i další autorky, jejichž tvorba u nás na své první skutečné čtení teprve čeká.

Jean Stafford v roce 1970 vyhrála Pulitzerovu cenu za svůj omnibus The Collected Stories a proslula svou temně laděnou, psychologickou prózou. Lorrie Moore ve sbírce Svépomocí (Self-Help, 1985) s typicky kousavým humorem a bohatým jazykem předkládá praktické „návody“, například k tomu, jak se stát spisovatelkou, jak mluvit s vlastní matkou nebo jak přečkat rozvod rodičů. Podobně jako Amy Hempel zkoumá i Ann Beattie každodenní život v „post-hippie“ Americe ve sbírkách jako Tajnosti a překvapení (Secrets and Surprises, 1976). Afroamerickou povídku pak zastupují mimo jiné Zora Neale Hurston a Toni Cade Bambara. První z nich píše z prostředí newyorského Harlemu, kde v meziválečných letech probíhala kulturní a společenská revoluce, druhá zase z perspektivy 70. let a bujícího hnutí za občanská práva. Blíže k přelomu tisíciletí pak Ana Castillo reprezentuje mexicko-americkou (chicano) identitu a pozornost věnuje feministickým i LGBTQ+ tématům. Od žádné z těchto významných a talentovaných žen nenajdeme do češtiny přeložené zhola nic.

Americká ženská povídka minulého století je jako celek, co se překladů do češtiny týče, velmi podhodnocená. Vytrácí se tím značná část rozmanitosti, na které si Spojené státy jako „tavicí kotel“ různých etnik a kultur vždy alespoň navenek zakládaly. Přitom zkušenosti a styly autorek a autorů se často velmi příhodně doplňují. Jak Lydia Davis, tak Amy Hempel užívají minimalismu podobně, jako to dělali Raymond Carver nebo Ernest Hemingway, ačkoli vyznění je odlišné. Carverův „špinavý realismus“ se nezdobným stylem snažil přiblížit obyčejný život, zatímco Hemingway si zakládal na drobných náznacích a magii vynechaného. Davis i Hempel užívají minimalismu jinými, kreativními způsoby, přičemž u Hempel jde o kompresi hlavně za účelem emočního dopadu, u Lydie Davis místy až o intelektuální experiment. Zde paralely nekončí. Tillie Olsen nachází inspiraci ve velké hospodářské krizi 30. let podobně jako třeba John Steinbeck, dalo by se však argumentovat, že tak činí s větší autenticitou a syrovostí (nehledě na chybějící respekt ke stylistickým normám), a její tvorbu tedy lze číst jako doplněk k té jeho anebo naopak.

Nelze popřít, že díla velikánů jako Steinbeck nebo jiných výše jmenovaných se těší velkému vlivu. Pro nuancované panoráma Spojených států však potřebujeme víc. Akademičky a akademici na poli amerikanistiky se již dlouho snaží na opomíjené (ženské) hlasy upozorňovat, vliv na čtenářské preference však mají omezený. V době, kdy dění v USA s obavou sleduje celý zbytek světa, je zásadní, aby i české čtenářstvo mělo přístup k literatuře, která minulé i současné společenské klima v Americe reflektuje. Pokud je možné, aby Manuál pro uklízečky Lucie Berlin (2015) získal své autorce slávu jedenáct let po její smrti, proč by se nemohlo stát, že zrovna tyto autorky zažijí renesanci, a to i na trhu tak nesmělém, jako je ten český?