Ticho jako uvnitř kulky

Slavné časy zimbabwské autorky NoViolet Bulawayo vyprávějí příběh Jidady, fiktivní africké země nápadně připomínající Zimbabwe. Podobně jako v Orwellově Farmě zvířat, přiznané inspiraci, ji obývají zvířata, vesměs domestikovaná — samuži a saminy, která se chovají, oblékají, mluví a strachují jako lidé. A protože žijí v jednadvacátém století, tak také používají „internety, Whats’Appy, Facebooky a Twittery“. Jidadě po desítky let, až do vojenského puče, vládne diktátor Starý kůň. Ač jeho pád provázejí naděje na lepší zítřky (slavné časy už totiž dávno uplynuly), nový prezident Tuvius Pašák Shasha jim rychle zatne tipec. Historie se opakuje jako v nekonečné smyčce, jak ostatně dokládá název kapitoly „Minulost. Přítomnost. Budoucnost.“. Minulost — „čas se otočí, poskočí zpět“. Jednoho despotu vystřídá jiný a Jidaďané v tom všem „zakopávají o vlastní naděje, kymácejí se, padají do rudé minulosti, o níž už vědí, že na ně čekala celou dobu“.

Román lze číst jako historii jedné africké země, ostatně Vojtěch Šarše snesl v doslovu spoustu indicií, jež nás stran zeměpisné lokace nenechávají na pochybách. Můžeme se bavit rozšifrováváním a dohledáváním konkrétních postav, událostí, míst, autorka však nabízí mnohem univerzálnější příběh — v kolika zemích světa dnes prezidenti popírají zákony, vysílají gardy likvidující nepohodlné, dopouštějí se institucionálního násilí, hromadí bohatství? V kolika zemích ti, jimž strážce zákona klečí na krku, volají „nemůžu dýchat“? A kde všude davy, někde sevřené pečlivě budovaným strachem, jinde z čiré pohodlnosti nebo důvěřivosti, podléhají laciným populistickým manipulacím, stejně jako v Jidadě?

NoViolet Bulawayo se českému čtenářstvu představila už v roce 2015 prvotinou Chtělo by to nový jména. Stejně jako tehdy i ve Slavných časech bravurně osciluje na tenké hraně mezi žánry — groteskou, společenskou sondou, politickým thrillerem a magickorealistickým vyprávěním. Ironii a frašku bez varování střídá popis pekla. Thomas Adorno na konci druhé světové války tvrdil, že psát básně po Osvětimi je barbarství. Nevyslovil se tím proti poezii, ale proti estetizaci jazyka. Pro obludnost holokaustu bylo potřeba nalézt nový způsob, jak ho vyprávět. I Bulawayo si klade tuto naléhavou otázku — jak vyprávět příběh nejstrašnější temnoty? Jakými slovy popsat brutální vraždění nevinných lidí, smrt svých nejbližších? Gukurahundi, několik let trvající etnické čistky, jimž padlo za oběť až dvacet tisíc lidí, prochází románem jako temný leitmotiv, jako nezhojená rána. „Mnoho z nás ten příběh zná nebo o něm ví, ale je pro naše ústa příliš těžký, spolkli jsme ho, aby zůstal pohřbený tam, kde schováváme věci, pro něž nemáme slova, kterým neumíme čelit,“ uvědomují si obyvatelé čtvrti Lozikey během prastarého rituálu setkání s předky. Nemožnost vyprávět se zrcadlí v roztříštěné formě, v propletenci vyprávěcích postupů, vedle mytického sestupu do rudého pekla čteme třeba přepisy twitterových komunikací. Mladá koza Destiny se musela dvakrát vydat na cestu tam a zase zpátky — nejprve do exilu a potom do vesnice Bulawayo (ne, podobnost s pseudonymem autorky není náhodná), aby mohla vyprávěním zvěčnit své zemřelé příbuzné a vzdát jim úctu, aby mohla vyprávět, protože „svůj příběh si musíme vyprávět sami, pokud chceme, aby si byl podobný“, protože „se vždycky najde řada takových, kteří ho rádi řeknou za nás a řeknou ho tak, jak se jim to bude hodit do krámu“.

Jazyk a slova však ve Slavných časech nehrají roli jen coby předmět hledání, jsou také jejich hutnou a uhrančivou materií, která proměňuje vyprávění v rituální zaříkávání. Text se přelévá jako dav na náměstí, jednou si sebevědomě razí cestu kupředu, jindy přešlapuje na místě a opakováním a vrstvením zbytňuje. Prostupují ho ndebeleské a šonské výrazy — „tholukuthi“, v části Afriky běžně používané slovo vyjadřující údiv nebo potvrzení, se bez vysvětlení vrací jako refrén. Někdy se objeví celé věty v místních jazycích a čtenáři nezbývá než se smířit s tím, že jim vůbec nerozumí. Zatímco z úst diktátorů se řinou obratné, vyprázdněné slovní akrobacie, promluvy vyvěrající z nejniternějších hlubin, z pradávných spirituálních praktik, často bolestné, a proto osvobozující, pronášejí saminy. A také je zpívají — ostatně doslova tělesné napětí mezi zpěvem a ohlušujícím tichem umožňuje porozumět nejrůznějším románovým událostem. „Ticho jako uprostřed kulky“ obklopuje zásadní prozření postav stran povahy režimu. Jen jedinkrát, když Destiny navzdory smrtelnému ohrožení dovypráví svůj osvobozující příběh o mrtvých, zní „ticho jako uprostřed zrnka“.

Zážitek z četby umocňuje fascinující práce překladatelky Anny Štádlerové, která si dokázala s jazykovým substrátem vyhrát tak, že nad tím jen nevěřícně kroutíte hlavou. Po zásluze byla za překlad Slavných časů nominována na cenu Magnesia Litera.