Kluci stočení do klubíčka

Deník Referendum na konci února publikoval text s názvem „O incelech s empatií. A to obzvlášť o těch slovanských“. Reportérka Petra Dvořáková v něm koriguje různé pomýlené představy o tomto fenoménu a klade důraz na pochopení společenského podloží, z nějž frustrace „mužů v nedobrovolném celibátu“ vyvěrá. Autorce se tak bezpochyby daří naplnit titulní ambici, zároveň však naráží na limity spojené s ošemetností ústředního pojmu. Zatímco někteří lidé šermují označením „incel“ až přespříliš, uvážlivý přístup Dvořákové vede k tomu, že svůj předmět zájmu podmiňuje sebeidentifikací. Možná tedy platí, že se „čeští a slovenští incelové na internetu nesdružují“, rozhodně ale nelze popřít existenci kluků a mužů, kteří se kolektivně utápí v zoufalství ohledně svého vzhledu nebo chabých sociálních schopností — a nálepku „incel“ k tomu ani nepotřebují. 

Místo (už poněkud starožitných) internetových fór přitom stačí upřít pozornost k TikToku, i když se k příslušnému obsahu člověk nedostane snadno — zdejší „incelové“ nespřádají žádné vyhraněné teorie a neoperují s tradičním pojmoslovím „chadů“ nebo „červené pilulky“. Mnohem podstatnější roli hraje konkrétní klukovská zkušenost, kterou uživatelé vsazují do různých ustálených šablon. Rozšířený formát představují například videa uvozená spojením „100 mužů vs.“, za nímž následuje zaslechnutá poznámka či otázka, v níž se zračí zobecnitelné zahanbení, nejistota či méněcennost: „Proč jdeš do bazénu v tričku?“ — „To je jen kamarád“ — „Jak se ve škole líbil nový účes?“ S nepříjemnou přesností a tísnivostí tímto náznakovým způsobem vyvstávají nejrůznější klukovské strasti a s nimi i tíživé společenské rámce — ačkoli je stále dobré mít na paměti, že hranice mezi otevřeností a sebelítostí může být poměrně tenká a že sdílení trablů kolem seznamování s dívkami může být útěchou stejně jako nakročením k mizogynii. 

Při scrollování příspěvky, u nichž se místo na zpovídajícího koukám na úryvek z gameplaye a v jejichž komentářích se to hemží přitakávajícími uživateli bez profilového obrázku, myslím na donekonečna omílanou frázi o potřebě „dávání hlasu“ — a hlavně na její mantinely. Lze si jen těžko představit, že by kluci z TikToku zaujali místo v nasvícených křeslech nějakého kulturně-společenského podcastu. Někdy zřejmě nezbývá než (soucitně i obezřetně) naslouchat v prostředí, které je dotyčným přirozené. Možná neuslyšíme krystalicky čistou řeč, ale může to být dobrý impulz k tomu, abychom se sami vymanili z vágního jazyka výrazů jako „toxická maskulinita“ nebo „manosféra“.