Nebuď ubrečenej

V krásné eseji Několik slov k začínajícímu profesorovi humanitních oborů profesor literatury Mark Edmundson radí, jak úspěšně proplout kariérou pedagoga na moderní vysoké škole. Hlavní je nikoho moc nestresovat, poskytovat dovednosti užitečné pro pracovní trh a dodávat studujícím „zdravé sebevědomí“. Tuto pohodlnou existenci ovšem narušuje existence studujících (na které občas také s vděčností narážím), kterým takové vzdělání nestačí. Čtou i nepředepsanou literaturu, zatěžují vás dotěrnými dotazy, protože se snaží zjistit, jestli jsou jejich názory správné, a trpí pocitem, že mimo přípravu na pracovní trh by se jim na univerzitě mělo dostat i něčeho dalšího. A možná se vám stane, upozorňuje Edmundson, že jednou někdo takovou studentku či studenta uvidí plakat při četbě novin. To bude konečným potvrzením jejich bláznovství: proč by měl proboha někdo plakat při četbě zpráv? (Edmundsona si zde musíme upravit, vždyť kdo dnes ještě čte noviny?) A proč by vůbec měl dospělý člověk někdy brečet?

Odmalička bývá nejběžnější reakcí na pláč odmítnutí: „nebreč, vždyť se ti nic nestalo“, „přestaň řvát, nebo budeš mít proč“ atd. Každý si jistě doplní nejrůznější zdůvodnění z vlastní zkušenosti. Dnes se ve výchovných technikách snad přece jen trochu posouváme a víme, že pláč není vždy správné zastavovat. Jsou pro něj dobré fyziologické důvody. Jde o emoční projev, jehož pomocí tělo uvolňuje napětí, stres a bolest a dosahuje tak zklidnění, regulace uvedených nepříjemných stavů. Proto taky může člověk plakat nejen protože je smutný, ale i ze vzteku nebo z radosti. Co tedy můžeme odvodit z toho, že pohled na člověka, který pláče při četbě zpráv, je pro nás směšně nesmyslný?

Zaprvé to, že jsme pláč úspěšně vytlačili z veřejné sféry. Asi nejčastěji na řeč o pláči narážím ve vyprávěních o psychoterapeutických sezeních. Tam je pláč legitimní, protože je reakcí na znovu otevíraná traumata — bereme ho v takovém kontextu jako mechanickou reakci, kterou odborník předpokládá a dokáže s ní odpovídajícím způsobem pracovat. Nejde o nic ponižujícího, ale o mechanismus, který je součástí našeho ozdravného procesu. Pláč se tak stává činností soukromou, funkční (ospravedlněnou předem stanoveným cílem) a vykonávanou pod dohledem odborníků.

Zadruhé to, že žádná informace, o níž se ve zprávách dozvíme, na nás neudělá dostatečně silný dojem. A navíc jsme přesvědčeni, že by na nikoho ani silný dojem dělat neměla. A to je děsivé. Jaká byla naše reakce, když jsme si na konci února přečetli, že Spojené státy útokem na dívčí školu v Minabu zabily přes sto íránských dívek? To byla zpráva, nad kterou by plakali studující z Edmundsonova textu — ti, kteří ještě nejsou dost rozumní, kteří nemají správně nastavené membrány, udržující homeostatickou rovnováhu jejich psychiky. Ti, kdo ještě nevědí, že takovými zprávami se nesmí stresovat, protože by se brzy zhroutili. Jenže na povrch se tu dere nebezpečná otázka: co kdyby v takovém případě bylo správné se zhroutit?

Naši politici tzv. liberální opozice při sebemenší příležitosti neopomenou zdůraznit, že „jsme součástí Západu“, „patříme na Západ“ atd. A já samozřejmě taky doufám, že to tak zůstane. Pokud ale tato tvrzení bereme vážně, museli bychom si při četbě zprávy o útoku na školu v Minabu taky přiznat: jsme součástí válečné mašinerie, která právě zabila přes sto dívek, a zničila tak život stovkám rodin. A nadto jsme součástí společnosti, která nás naučila vzít to jako fakt, který v nás ani nevyvolá fyziologické důvody k pláči: žádný smutek, žádný vztek. Vždyť máme po ruce spoustu osobních důvodů pro udržení psychické rovnováhy a spoustu politických argumentů a rasových předsudků, které naše emoce spolehlivě tlumí. Já jsem ale přesvědčen, že bychom se měli postavit na stranu Edmundsonových podivínů. Pokud se nenaučíme plakat nad íránskými dívkami, nebude stát za to plakat ani nad námi, až i na nás dolehnou hrůzy násilí, které dennodenně netečně sledujeme.