Pracovat bez honoráře není dobrovolnictví, ale systémový problém

Nedávno se objevila zpráva, že řetězec Levné knihy míří do insolvence. Nakupovala jste tam? 

Nenakupovala, ale zprávu jsem samozřejmě zachytila a dotýká se mě jednak kvůli celkové situaci na knižním trhu a jednak proto, že v Levných knihách mívají brigády moji studující, a ocitli se tak v další nejistotě, která v souvislosti s ostatními socioekonomickými problémy mladých lidí vzrůstá. 

Je krach Levných knih pouze problémem jedné soukromé společnosti, nebo za ním vidíte nějaké obecnější mechanismy, které se teď na knižním trhu projevují?

Já samozřejmě neznám detailní situaci Levných knih, vím jen to, co víme všichni z médií. Ale stejně tak je obecně známé, že cash flow českého knižního trhu je dlouhodobě problematické. 

Je to obecně v pořádku, že se neprodejné knihy vyprodávají za zlomek ceny, nebo v tom vidíte nějaký problém?

To asi nejde paušalizovat — důvody, proč se to děje, jsou různé. Ostatně i na Kosmasu se každý rok koncem léta objeví velká vlna knih, které se prodávají jen za desítky korun. Důvodem jsou končící práva — je lepší knihu prodat za cokoli než ji mít dál na skladě. Se skladovými zásobami mají nakladatelství problém, protože zůstávají na straně příjmů, platí se z nich daně, a to i v případě, kdy už jsou to právě neprodejné knihy. Pak jsou výprodeje v podstatě jedinou možností, snad vedle darování třeba do škol nebo dětských domovů, což ale spousta nakladatelství dělat nechce.

Proč ne?

Protože to podle nich znamená, že ty instituce nenakoupí jiné jejich knihy za normální cenu. Což je otázka. Nemám na to žádná data, můžu jenom vyvozovat z toho, že akviziční prostředky knihoven třeba ve školách jsou na tom mizerně, natož v sociálních službách jako dětské domovy. Peněz na akvizice není dost a obměna fondu probíhá pomalu. Takže si nejsem jistá, jestli je ta nakladatelská úvaha správná. Spíš si myslím — opravdu jen myslím —, že knihy skončí ve spalovně, ale instituce typu dětský domov stejně nic nekoupí, protože na to jednoduše nemá. 

Svaz českých knihkupců a nakladatelů zveřejnil na konci roku tradiční „Zprávu o českém knižním trhu“. Zaujalo mě, že zatímco obrat celého trhu mírně poklesl, dva segmenty rostou. Audioknihy a e-knihy už dohromady tvoří skoro deset procent prodejů. A strmě stoupá trh s použitými knihami. Není to přitom tak dlouho, co proběhla kauza Knihobot. Byla podle vás v něčem užitečná?

Nejsem si jistá, jak by mohla být užitečná. Ukázala, že pracovat v Česku ve skladu, což se týká desetitisíců lidí, znamená pracovat v přinejmenším problematických podmínkách. Sklad Knihobotu se nejspíš nijak zásadně neliší od stovek jiných skladů. Dál se ukázalo, že tyto typy kauz sice vzbudí pozornost, ale nepřinesou reálné změny — Knihobot dál vesele prodává knihy, na něž běží licence, udělal si jakýsi čistě marketingový projekt spisovatelských grantů a o tom, že by se nějak lépe choval ke svým zaměstnancům, zprávy nemáme. Bylo by myslím lepší, kdybychom takové kauzy řešit vůbec nemuseli. 

Spousta lidí oceňuje, že knihy se stávají součástí cirkulární ekonomiky. Je to trochu jako s těmi Levnými knihami — než aby nakladatel ke skladu přistavil kontejner a odvezl přebytky do sběru, knihy si mohou koupit i lidé, kteří by to možná jinak neudělali, například proto, že by na to neměli. Mají podle vás knižní second handy i nějakou odvrácenou stránku, nebo jsou to prostě jen online antikvariáty?

Myslím, že knihy byly vždycky součástí cirkulární ekonomiky, akorát se tomu neříkalo cirkulární ekonomika. Historicky byly knihy drahé a běžně fungovala knihkupectví, která byla zároveň knihovnami. Knihy se dědily, půjčovaly a obíhaly. I za komunismu byly čtenářské sítě neuvěřitelně silné. Situace se zásadně nemění, jenom ji nazýváme jinak. Pokud se díváme na současnost, myslím, že jsou to dvě věci — na jedné straně klasické antikvariáty, které hledají své místo v digitální době, a na druhé straně firmy jako Knihobot nebo Reknihy, které už ho našly. 

A ta odvrácená strana?

Odvrácenou stranou těch firem, a tady jde skutečně především o Knihobot, je to, že už se zdaleka nevěnují jenom takzvanému sekundárnímu trhu, tedy prodeji použitých a starých knih. Není žádnou výjimkou, že se na Knihobotu objeví titul, který vyšel před pár týdny. Jasně, někdo si ho koupil, zaplatil za něj a teď ho prostě přeprodává, mohli bychom říct. Jenomže tak jednoduché to není. Knize, u které běží licence, nakladatelství na ní potřebuje vydělat a autorka dostat procenta, klesá přeprodejem na Knihobotu reálná cena. Tím pádem pak klesá i cena v knihkupectvích a celkový zisk pro nakladatelství i autory. Navíc autorky a autoři obvykle dostávají procenta z reálné tržby — zjednodušeně řečeno z toho, za kolik se kniha reálně prodá. V tradičních antikvariátech jednak tyto úplně nové knihy obvykle nevykupují, protože to nepovažují za fér, a pokud ano, jsou to jen malé objemy. Knihobot to naopak provozuje v tak obrovském měřítku, že už to ovlivňuje i primární trh.

Ostatně autoři jsou chráněni proti ušlému zisku i státem — máme tady dvacet let systém náhrad za výpůjčky v knihovnách. Když bude kniha v knihovně — a to chceme, aby byla dostupná — a někdo si ji půjčí, místo aby si ji koupil, přijdou její tvůrci o zisk. Takže po knihovnách a jejich zřizovatelích chceme, aby nám kompenzovali ztrátu, ale u soukromé společnosti nám to nevadí? 

Pojďme se od trhu přesunout ke kulturní politice, která ho samozřejmě může ovlivňovat, pokud k tomu existuje vůle. Jak byste zhodnotila čtyři roky ministra Martina Baxy? Co se mu povedlo a co ne?

Myslím, že se Martinu Baxovi dařilo být v kontaktu s kulturní scénou — objevoval se na mnoha větších i menších kulturních akcích napříč obory. Nebál se chodit diskutovat i tam, kde věděl, že to nebude příjemné. Pokud šlo o kontakt s odbornou kulturní obcí, tam už tak proaktivní nebyl. Bohužel se mu nepodařilo kulturní obec stabilizovat po pandemii, během energetické krize způsobené invazí do Ukrajiny ani vzhledem k obrovské kumulativní inflaci. Zdánlivě se sice rozpočet ministerstva navyšoval, ale to bylo díky Národnímu plánu obnovy, který zajistila ještě předchozí vláda. Můžu jeho konání porovnávat hlavně s jeho předchůdcem Lubomírem Zaorálkem, ten byl mnohem zběhlejší v parlamentní politice. Věděl, kolik má času, co se dá stihnout a jak to udělat. To myslím Martinu Baxovi scházelo a kulturní scéna je i kvůli tomu stále na hranici personálního zhroucení. 

Kromě nulové sazby DPH na knihy Baxa prosadil také status umělce. Je dobře, že ho máme alespoň v této minimální podobě, i když moc věcí v praxi neřeší? 

Problém té novely zákona číslo 203 je v tom, že se za ni nikdo politicky nepostavil. Fialova vláda považovala status umělce — přesněji bychom to měli nazvat pracovněprávní podmínky v kulturně-kreativním sektoru — za výmysl té předchozí, „levicové“ vlády a vnitřně se s myšlenkou narovnávání neudržitelných podmínek nesžila. Cílem bylo nechat projít jen naprosté minimum, které budeme moci vykázat Evropské komisi. V té novele tak z praktických opatření, která by něčemu pomohla, nezbylo vůbec nic. Současná podoba nefunguje tak, jak je status umělce chápán v mezinárodním kontextu — tedy jako soubor sociálních opatření, která zohledňují specifičnost práce v kultuře. 

Vy jste přitom návrh poznámkovala už v době, kdy vznikal. Proč se podařilo zohlednit jen minimum připomínek?

Myslím, že vedle výše uvedeného je to i dlouhodobou situací ministerstva kultury, které je nejen podfinancované, ale se svými zhruba 225 úvazky i podpersonalizované. Pro srovnání — víc úvazků, tedy skoro 300, má i Úřad vlády. Ministerstvo funguje v parametrech státní agentury, ne ministerstva. Na funkci ministra typicky nemíří kulturní manažeři, stratégové nebo zkušení politici. Zmíněný Martin Baxa zkušeným politikem z oblasti kultury byl, ale ani on nedokázal nahlížení na resort proměnit. Jak uvádí Jakub Bakule, v oblasti struktury sektoru a dopadu na HDP je s kulturou srovnatelné například zemědělství, ale ministerstvo zemědělství má zaměstnanců přes 500 a k tomu Státní zemědělský intervenční fond s dalšími více než 1 200 zaměstnanci. I ministerstvo životního prostředí má jednou tolik zaměstnanců než kultura. Dělejte pak velké strukturální změny, které vyžadují silnou meziresortní spolupráci, když máte aparát velikosti úřadu.

Všichni víme, že se teď na ministerstvu kultury řeší dotace. Ale kromě toho probíhá i dlouhodobější práce, existuje například pracovní skupina, která se věnuje problematice honorářových řádů. Můžete vysvětlit, o co jde?

V Evropské unii se od pandemie covidu začaly víc řešit pracovní podmínky v kultuře. Některé z iniciativ začaly ještě dříve, ale pandemie tyto diskuse výrazně rozproudila. Téma pracovních podmínek v kultuře je široké, pokud se zaměříme především na honoráře, prosazují se postupně principy takzvaného fair pay — férového odměňování. Kulturní práce stojí na obrovském množství neplacené nebo nedůstojně placené práce. Dobrovolnictví je samozřejmě úplně v pořádku, problém je, když do něj spadne i profesionální činnost. Z výzkumu literárních asociací z roku 2022 například víme, že šedesát procent spisovatelek a spisovatelů pracuje běžně bez honoráře. To nelze nazývat dobrovolnictvím, to je systémový problém. Konkrétně honorářové řády jsou jednou z možností, jak nastavit férové honoráře. Například v Rakousku se postupně podařilo vytvořit jakési škály od nejnižšího možného honoráře až po ten optimální, přičemž se zohledňují různé věci — délka praxe, vzdělání a podobně. Dalšími přístupy jsou například takzvané kalkulačky, k nimž nakonec směřuje většina zemí a které umožňují opět zohlednit různé aspekty a vypočítat honorář co nejpřesněji. 

V Česku je s tím spojený problém, že na pracující v kultuře stát nahlíží jako na firmy. Kvůli této technikálii nemohou lidé pracující v kultuře kolektivně vyjednávat, jako je to například v Norsku nebo Švédsku. 

Dá se něco takového prosadit i v literatuře? Jak si to jako autor nebo překladatel mám představit prakticky?

Samozřejmě že dá, vidíme to v zahraničí — první fair pay guidelines zavedlo Nizozemí už v roce 2016, nejnověji zveřejnil metodiku irský Arts Council. Takzvané rámcové smlouvy mají mezi sebou nakladatelská asociace a ty překladatelské nebo autorské i v Norsku a jinde. V ideálním případě by oborová asociace na svém webu zveřejnila kalkulačku, kam byste mohl zadat, co děláte, kolik času vám to zabere, kolik let praxe máte, jaký bude náklad knihy, délka licence a tak dále. Kalkulačka bude pracovat s průměrnou mzdou, mediánovou mzdou vysokoškoláka a dalšími socioekonomickými ukazateli a na konci vám „vyplivne“ odměnu, kterou byste měl dostat. Překladatelé, architekti nebo filmaři už takové kalkulačky testují. Ať se nám to líbí, nebo ne, vyčíslit se dá leccos, nakonec i tvůrčí práce. Jenže u nás by něco takového dle antimonopolního úřadu byla kartelová dohoda. Stejně jako doporučený minimální honorář.

Podobné návrhy často padaly i v Asociaci spisovatelů. Jednou za čas dokonce vznikla tabulka, kde to všechno bylo přehledně shrnuté: za redakční práci 500 Kč za normostranu, za autorské čtení minimálně 5 000 Kč, totéž za univerzitní přednášku, za povídku v časopise 10 000 Kč a tak dále. Všechny to potěšilo, že alespoň někde vidí odpovídající částky, ale jaká je reálná možnost to vymáhat? Přiznám se, že ani my v Hostu si nemůžeme dovolit platit 10 000 Kč za povídku. Respektive můžeme, ale bude to okamžitě disproporční vůči honorářům všech ostatních přispěvatelů.

Nemůžete, to je jasné. Je nade vši pochybnost, že zavedení takových opatření, ať už jsou přijata na jakékoli úrovni, musí být provázeno navýšením prostředků. Ve zmíněném Rakousku to je vidět nejlépe, tam to navýšení bylo signifikantní. Ze zahraničí víme, že když se takto začne podporovat dotovaná část kultury, ovlivní to i tu nedotovanou — autorky a autoři se pak dokážou lépe postarat o svůj honorář i u jiných subjektů. Někde prostě začít musíme. Honoráře se prakticky nezvyšují třicet let, průměrná mzda za tu dobu vzrostla o více než sto procent.

Mají honorářové řády nějakou tradici?

Nejspíš to nebude moc populární zjištění, ale my už také máme nějakou „tradici“. Do roku 1992 byla v platnosti takzvaná honorářová vyhláška, která stanovila autorskou odměnu za takzvaný autorský arch. V roce 1992 byla zrušena, nic ji nenahradilo a dnes vidíme, kam to vedlo — honoráře jsou tak zoufale nízké, že literaturu a kulturu obecně skoro nelze dělat. 

K finančním podmínkám v oboru mě napadá ještě jedna věc. Jak se díváte na přibývající crowdfundingové kampaně a jiné strategie vně běžného ekosystému? Zrovna před pár dny médii proskočila senzační zpráva, že spisovatel a youtuber Radek Starý chtěl na svou novou knihu vybrat 300 000 Kč a lidé mu poslali 26 000 000… 

Víme, že crowdfundingové kampaně fungují. V posledních letech je jako regulérní nástroj distribuce ve formě předprodeje a marketingu využívají i nakladatelství, byť zatím především ta menší. Albatros zase sám provozuje Pointu, v podstatě crowdfundingovou platformu pro autory vydávající mimo nakladatelství. Když se mě lidé — většinou začínající autorky a autoři, kteří mívají problém dostat se do nakladatelství — ptají, jestli třeba na Pointě vydávat, ptám se jich, proč chtějí mít knihu vydanou. Chtějí ji prostě držet v ruce a podarovat kamarády a příbuzné? Pak ji mohou vydat v malém nákladu a mít z ní radost. Pokud chtějí, aby si jejich debutu někdo všiml, pak Pointa a další podobné platformy nejsou cesta. Vydávají v poměrně vysokých nákladech, ale nijak zvlášť nejsou nápomocní s marketingem a péčí o autory a autorky, knihy zůstávají zbytečně ležet. Tudíž u crowdfundingu — ostatně jako u čehokoli dalšího — je potřeba vědět, co a proč chci. Může to být velmi užitečný nástroj, ale také past.

Kromě honorářových řádů se periodicky objevuje jiné téma, a to pevná cena knih. Ta by zase pomohla knihkupcům…

Takzvaná pevná cena knih je další z kulturněpolitických opatření, která mají pomoci rovnoměrně rozložit kapitál a sílu v knižním provozu. Principem je, že kniha, která vychází, je po určitou omezenou dobu prodávána na všech platformách za stejnou, tedy fixní cenu, tudíž není možné drtit jiné subjekty velkými slevovými akcemi. Ekosystém tak funguje spravedlivěji. Obecně se toto opatření považuje za stěžejní ve snahách o zachování nebo rozvoj malých a nezávislých knihkupců. Tyto sítě jsou významné socioekonomicky, komunitně i kulturně. Malá knihkupectví jsou většinou lokálními kulturními centry, navázanými na komunity, pořádají kulturní program a tak dále. Nejdále jsou v tomto ve Francii, kde mají jednak pevnou cenu knih už od osmdesátých let, ale také disponují propracovanou kulturněpolitickou strategií na podporu menších knihkupectví. Pevná cena knih existuje i v Německu, Slovinsku, Norsku, Dánsku, ale také v Argentině nebo Jižní Koreji. 

Co je podle vás největším problémem knižního trhu? Je to monopolizace? Možná přesněji řečeno, vertikální konsolidace celého produkčního a prodejního řetězce, jak ji praktikuje Albatros nebo Euromedia? 

Na první pohled možná ano, ale problém je podle mě hlubší a začíná už u samého pojetí kultury. Nedaří se nám kulturu chápat jako nedílnou součást demokracie, jako nástroj soft power v diplomacii, jako prostředek komunikace mezi generacemi nebo sociálními skupinami a podobně. Chybí nám zkrátka porozumění významu kultury a k tomu adekvátní systémová opatření a řešení. Stát a naši volení zástupci a zástupkyně berou kulturu málo vážně. Po druhé světové válce vidíme rozvoj uvažování o kultuře v nových kontextech. V první poválečné konjunktuře v šedesátých letech například Norsko začalo nastavovat svou kulturní politiku, dekádu předtím, než objevili ropu. Už v těch šedesátých letech se rozhodli, že konkrétně literatura je zásadní pro rozvoj společnosti a že ji lze využít i jako tu soft power v geopolitickém rozložení poválečné Evropy. Začali pracovat na tom, aby se jejich literatura etablovala mezi evropskými literaturami. Nestalo se to hned, dokonce ani za deset nebo dvacet let, ale dneska sklízejí to, co před šedesáti lety zaseli. Často slýchám, že jsme malý jazyk a malá země. Není to pravda, je to výmluva. Jsme středně velká země, máme deset milionů mluvčích. Co mají říkat v Pobaltí, natož Island? Islandská populace je srovnatelná s Brnem, ale islandská literatura je evropskou literaturou. To se nestalo samo, došlo k vědomému společenskému a politickému rozhodnutí. Podobně vidíme, že svou pozici posiluje Slovinsko a také — vzhledem ke geopolitické situaci — i ony pobaltské literatury. Pobaltské země teď velmi aktivně aplikují skandinávské postupy. 

I ta monopolizace je hlavně důsledek letité nečinnosti. A dokonce si ani nemyslím, že to je ten nejhorší důsledek ze všech. Nejhorší je, že literatura přestává být dostupná různým skupinám obyvatel. Jako autorům i jako čtenářům. To bude obrovský problém do budoucna.

Myslíte ze sociálních důvodů? Říkám si, jestli spíš literatura pro velké skupiny obyvatel nepřestává být přitažlivá. Dostupná mi přijde poměrně snadno i díky těm knihovnám, second handům a podobně, jak jsme o tom mluvili.

Pro autorky a autory, kteří nejsou z majority a hlavně nejsou zajištění, je čím dál složitější se v provozu udržet. Sama to nyní pociťuji a vůbec nevím, jak dlouho a jestli budu schopná dělat to, co dělám. A není to osobní selhání, je to systémová věc. Chybí nám v zahraničí běžná a základní systémová opatření typu víceletá stipendia, o tom jsem psala vloni v září na H7O. Nejde o to, že se máme literaturou všichni živit, ale násobící se marginalizace vede ke strukturálním bariérám. Literatura se tak připravuje o hlasy a perspektivy, a to ji ochuzuje. 

Je pravda, že tu čtenářskou infrastrukturu máme rozvinutou. Přesto čísla především u mladých lidí a dětí prostě klesají. Z čísel OECD zároveň víme, že čtenářská gramotnost mladých lidí rapidně klesá a rozdíly mezi „lepšími“ školami typu gymnázia a „horšími“ jako učňáky jsou alarmující. Teď to ještě nevidíme, ale za deset, patnáct let to bude problém. Do toho čelíme dezinformačním kampaním, rozvoji AI a tak dále. Potřebujeme silnou čtenářskou společnost.

Chtěl bych se ještě zastavit u distribucí. Ty si dnes berou přes padesát procent z ceny knihy a tlačí nakladatele k ještě nevýhodnějším smlouvám. Je to běžné i jinde v Evropě?

Ano, to je dnes bohužel poměrně běžné. Ale zase, rabaty jsou jen jedna část problému. Co je v Česku poměrně unikátní, je míra komisního prodeje. Do takzvané komise totiž berou i velcí distributoři. Nakladatelství jsou tak pod velkým tlakem — musí zaplatit v podstatě hned s vydáním většinu velkých nákladů, jako je překlad, tisk nebo marketing, ale pak čekají měsíce na první peníze, protože kniha se rozveze do skladů, ale peníze přijdou až za reálně prodané výtisky. Nakladatelství třeba knihy ani fyzicky nemá, ale platí už výše zmíněnou daň z příjmu. A do toho se snadno může stát, že distribuce se rozhodne část nákladu, už z různých důvodů neprodejnou, vrátit. Distribuci o nic nejde, ji to kromě dopravy nic nestojí. Ale nakladatelství už peníze nikdy neuvidí. Problémem je také velmi dlouhá splatnost faktur — není výjimkou, že základní splatnost je devadesát dní, jenže jak už jsem řekla na začátku, cash flow je velmi problematické. Nezřídka se stává, že jako nakladatel čekáte i vyšší počet měsíců, než vám distribuce zaplatí.

V zahraničí to funguje i jinak — setkala jsem se s tím, že komisní prodej v podstatě neznali. Nebo znali, ale v malé míře a mezi menšími subjekty. V zahraničí je také běžnější, že jednotlivé pobočky řetězců objednávají samostatně a berou běžně na fakturu, tedy platí hned. Finanční zátěž a riziko je tak více rozprostřeno. To u nás není, všechno je centralizované a veškeré riziko nese nakladatelství. To je velmi nešťastné.

Jak jsme se v Česku do této situace dostali? A je z ní nějaká cesta ven?

Mně se to asi těžko hodnotí, přece jen jsem zatím střednědobá pamětnice. Ale Bohumil Nekolný píše v jednom svém textu o tom, že jsme v devadesátých letech přizpůsobili kulturní politiku tomu, v jakém stavu byly české památky, které desítky let strádaly. To bylo pochopitelné a namístě. Problém je, jak píše Nekolný, že se to nezměnilo. Živé umění, kam spadá i literatura, se nechalo napospas volnému trhu a dlouhá léta pro ně neexistovala žádná strategie ani kulturní politika. A teď se to velmi složitě mění i kvůli zmíněné slabé pozici ministerstva.

Cestu ven vidím jenom tu, že se do stěžejních pozic dostanou osvícení lidé, kteří znají mezinárodní kontext a dokážou toho využít. Myslím, že takový závan byl třeba Národní plán obnovy, díky němuž vznikla spousta skvělých věcí a bylo to fakt oživení. Jenomže skončilo financování a my neumíme udržet kontinuitu těch programů. A ta je naprosto zásadní, to vám řeknou ve všech kulturních institucích v zahraničí. Doufám, že se to nestane i s Frankfurtem — podařilo se nastavit mnohé rezidenční příležitosti, solidní stipendia a tak dále. Ale bude tato institucionální podpora pokračovat? Budou na ni peníze? Nebo se zase vrátíme do starých kolejí?

Jaké jednotlivé opatření by podle vás knižnímu trhu nejvíce prospělo?

Myslím, že to právě nejde říct, neexistuje žádný jednoduchý recept, kdy se udělá jedna věc a ta vyřeší všechno. Myslím, že nás čeká dost práce na mnoha úrovních a že musí jít o jakýsi koktejl různých opatření, která sednou do našeho kontextu. Máme výhodu, že leckde už leccos vymysleli a otestovali a my se můžeme dost inspirovat a učit. Například irskému ministerstvu kultury se podařilo vysvětlit irské veřejnosti, proč je dobrý nepodmíněný příjem pro umělkyně a umělce. Pracovali na tom, ale podařilo se jim to tak dobře, že devadesát sedm procent Irek a Irů odhlasovalo, že byť skončilo financování podobné našemu Národnímu plánu obnovy, má program nepodmíněného příjmu dál fungovat ze státního rozpočtu. Takovému porozumění významu umělecké práce jsme desítky let vzdáleni, fakticky jsou to dvě galaxie.