Sedm svatých řádků

Zkuste si dnes provést malý myšlenkový experiment. Představte si základní či střední školu, která by sice přijímala dívky do lavic, ale odmítala by přijímat učitelky. Za katedrou by stáli jen páni učitelé. Ženy by zajišťovaly provoz školy coby sekretářky, kuchařky, uklízečky. Ovšem to, co je na instituci nejdůležitější, tedy výuku, by vždy zajišťovali pouze muži. Poslaly byste své dcery na takovou školu?

Představte si univerzitu, na níž by ženy sice směly studovat, ale neměly by možnost na ní přednášet či bádat — natož pak univerzitu vést! Opět by zastávaly jen podpůrné činnosti. To, co je na instituci nejdůležitější, co je její podstatou, by vždy provozovali výhradně muži. Nastoupily byste na takovou univerzitu? Doporučily byste ji svým blízkým? Předpokládám, že spíše ne. Vždyť jaké argumenty by bylo možné uvést na podporu takového systému? Nejednalo by se tam s ženami vlastně na úrovni segregace?

Když koncem loňského roku na pohřbu kardinála Duky pražský arcibiskup Graubner zemřelého chválil za to, že byl v současné zženštilé kultuře jasně rozlišitelný svou bojovnou a cholerickou povahou, zvedla se proti jeho slovům vlna nevole z tzv. liberálního křídla české katolické církve. Nebudu zde citovat, jistě jste na svých sociálních sítích také ledacos zaslechli. Ale ruku na srdce: kolik liberálních katolíků je ochotno vyvodit závěr, který nutně plyne z uznání faktu, že ženství není něco inherentně horšího než mužství, že ženy nejsou v žádném ohledu méněcenné? Jistě tušíte, kam mířím: kdo je ochoten požadovat svěcení žen? Ještě přesněji: kdo je ochoten říci, že postavení žen v katolické církvi je nerovnoprávností a nespravedlností, která musí být napravena, a každý další den, kdy k tomu nedochází, se matka církev dopouští nespravedlnosti na šedesátiprocentní většině svých „dětí“?

Odmítnutí svátosti kněžství ženám nespravedlností je. Situace katolické církve se neliší od situace institucí, které jsme si představovali na začátku textu. Církev jednoduše říká: kázat budou vždy jen muži ženám, nikdy ženy mužům; rozhřešení budou dávat vždy jen muži ženám, nikdy ženy mužům; všechny svátosti budou udělovat vždy jen muži ženám, nikdy ženy mužům; církev bude řídit vždy jen muž, nikdy žena. Zkrátka to, co je v životě církve nejdůležitější, budou vždy dělat jen muži, nikdy ženy. A ve všem důležitém budou vždy rozhodovat muži o ženách, nikdy ženy o mužích, protože v církvi o všem důležitém rozhodují kněží. Navzdory všem ujišťováním, která si přečteme i v katechismu, o rovné důstojnosti žen a mužů, nemůžeme z uvedeného odvodit nic jiného než to, že ženy jsou v církvi členkami druhé kategorie, že v ní trpí nerovností. Že jsme si na to zvykli, to na věci nic nemění. Zeptejme se sami sebe, v jakém jiném kontextu bychom něco takového považovali za přijatelné? Kdyby analogickou nerovnost práv zavedl stát ve vztahu k nějakému etniku, jednalo by se o apartheid.

Když už jsem zmínil katechismus, na chvilku se u něj zastavme. Při psaní tohoto sloupku jsem si jím po dlouhé době zalistoval. Chtěl jsem si ověřit, čím tento institucionální manuál ospravedlňuje omezení kněžské role na muže. V obsahu jsem si vyhledal oddíl o hierarchickém zřízení církve, tam jsem se ale k tématu nic nedozvěděl. Text prostě počítá s tím, že celá hierarchie je čistě mužská. Otevřel jsem rejstřík. Když jsem v něm našel heslo „ženy“, zaradoval jsem se v naději, že se mi podaří najít, co potřebuji. Zároveň mě to přivedlo ke zjištění, že se zde nenachází heslo „muži“ — jen „muž a žena“. Chápeme: muž je subjekt, žena je předmět/problém, který muž musí prostudovat a zvládnout. Po této odbočce jsem tedy nalistoval kýžené místo, kde katechismus klade otázku, kdo může přijmout svátost kněžství. „Svátost svěcení platně přijímá pouze pokřtěný muž. Pán Ježíš vyvolil muže, aby vytvořil sbor dvanácti apoštolů, a apoštolové udělali totéž, když si vybírali spolupracovníky, kteří měli po nich pokračovat v jejich poslání… Proto není možné svěcení žen.“ Prásk. A máme to — i s větou o biskupech, kterou zde vynechávám —, rovných sedm řádků textu. Že činnost apoštolů měla k činnosti dnešního kněze ještě dál než Hérakleitovo vysedávání v Artemidině chrámu k činnosti dnešního odborného asistenta na katedře filosofie a že Ježíš ani apoštolové v žádném případě nesvětili kněze, tím si nebudeme věc kazit — stejně jako žádným z mnoha dalších argumentů, které by bylo možné uvést.

Katolická církev si v naší společnosti dělá nárok na postavení morální autority. V církvi samotné existuje boj o to, jak by tato autorita měla vypadat a jaký morální obsah by měla společnosti předávat. Obzvláště v hlavním městě vznikly kulturní prostory, které jsou obecně pokládány za liberální a jejichž nárok na morální autoritu bývá v českém kulturním provozu celkem entuziasticky přijímán. Mezi nejznámější jistě patří akademická farnost při kostele Nejsvětějšího Salvátora, „místo vzdělání a kultury“ Dominikánská 8, teologická revue Salve. Aby bylo jasno, nezpochybňuji, že všechny tyto instituce vykonaly spoustu důležité práce. Navzdory tomu je však třeba říci: dokud v rámci církve nevznikne hnutí, jehož hlavním požadavkem bude zrovnoprávnění žen, žádné liberální křídlo, žádný skutečně liberální prostor v katolické církvi neexistuje. Existuje jen autorita, tradice a pohodlnost. Možnost církve jako morální autority závisí na tom, zda tuto situaci změní.