Moucha ztělesňuje božskou přítomnost už tím, jak jí pohrdáme

Nevyletět z Brna, je ze mě zkyslá srna, tvrdí titul inscenace, kterou z tvých textů před pár lety připravilo Divadlo Husa na provázku. Proč by z tebe byla zkyslá srna?

Ta věta je vytržená z jednoho mého textu v knize Berlínský zápisník. A řeklo by se, že i z kontextu. Byl to nápad režisérky Kamily Polívkové. Zpočátku na mě z toho šly mdloby, spadla jsem do vývrtky, křičela jsem ne, a pak mě to zničehonic úplně opustilo, všemu jsem se poddala a ten název divadelní inscenace jsem si oblíbila. Možná mi to připomnělo i nějakou dávnou píseň Ivana Mládka, ta prostinká debilita rýmu spojená s ironií je tak přímá, až je rozverností skotačivá jako nějaká srna.

Co to vlastně je zkyslá srna? Srny kysnou?

Děkuji za přemýšlivou otázku. Proces kysnutí podmiňuje chlazení a následná sterilizace. Zkysne-li taková srna, není hned poživatelná, ale zato konzervovaná. Zvýší se její nutriční hodnoty a zlepší se při zpracování její chuť, v potravinovém řetězci je tedy žádanější. Je to dost smutný obraz, jsem ráda, že nejsem v jeho rámu.

Pro tebe to byl návrat na Provázek skoro po čtyřiceti letech. Tím nemyslím, že bys tam tak dlouho vůbec nebyla, ale že jsi jako dítě hrála v inscenacích Petera Scherhaufera. Jaké na to máš vzpomínky? Milovala jsi jako dítě být na scéně?

Byla jsem v divadle náhradnicí za mého staršího bratra, se kterým šla maminka na konkurz. Já tam byla jen jako doprovod. Ale vzali místo něho mě.

Tuhle scénu jsem nedávno viděl ve filmu, akorát si teď nemůžu vzpomenout ve kterém… Kolik ti tehdy bylo?

Chodila jsem do druhé třídy na základce. Hrála jsem pak v představeních pro dospělé a taky v dětském souboru, tam jsme hrávali mimo jeviště i dost dekadentně-erotické hry, třeba flašku, a pak takovou nebezpečnou hru, že tě někdo bouchnul do zad, až jsi ztratil vědomí. Po mramorových schodech Domu umění jsme sjížděli na školních aktovkách a všechno tam bylo dost dramatické a současně zábavné. Zpočátku jsem tam nechtěla hrát, v těch inscenacích pro dospělé, bylo to všechno takové temné, raději bych zůstala v Kantiléně. Ale rodiče byli snobové, tak mě z Kantilény odhlásili a musela jsem se oddávat dětské práci v alternativním divadelním souboru, což jim zpětně nijak nevyčítám. Jezdila jsem pak s dospělými herci do Prahy a do Bratislavy na divadelní zájezdy, trávila s nimi noci na barech, kupovala si Igráčky a za vydělané peníze jsem si ve čtvrté třídě koupila bílý psací stůl.

Bílý psací stůl? To už zní jako součást autorské mytologie…

Ten stůl nestojí za řeč. Byla to dřevotříska, ale měl šuplíky a na jeho desce v malém vyřezávaném dřevěném soudku, asi pivním, trůnil na sametových polštářcích můj talisman, plyšová sovička od amerických příbuzných. Živila jsem ji obden kostkou cukru.

Jaké to bylo jezdit v deseti letech na zájezdy s herci z Husy? Nezkazili tě moc brzo?

Bylo to tak strašně jiné než třeba chodit do školy, že mě to fascinovalo, takový svět za zrcadlem. Přes den jsem byla vzorná žákyně, po večerech jsem nasávala klepy v hereckých šatnách. Jednou přijel do Brna Kurt Vonnegut a přišel do zkušebny v suterénu Domu umění, Scherhaufer mě poslal, ať si mu sednu na klín. Mohlo mi být devět, maximálně deset. Myslím, že se to stalo, ale fotky nemám, jen ty rozbité vzpomínky.

Vážně? Já jsem ani nevěděl, že byl někdy Vonnegut v Brně, natož žes mu seděla na klíně. Tak to jsi měla dobrou sudičku. Ale jak tě tehdy bavilo samotné hraní?

Hraní na Provázku jsem nejspíš časem milovala, tu magii, ale ne divadelní hraní samo o sobě, spíš to, co se dělo mimo jeviště, před a po. Když jsem se třeba s aktovkou na zádech vracívala po inscenaci nočním Brnem domů a viděla esenbáky, začala jsem natahovat, protože jsem si hrála, že jsem tulačka bez domova. To mě bavilo.

Ta nová inscenace se uváděla s hezkým podtitulem Dobývání rodného města. Máš pocit, že se ti někdy Brno podařilo dobýt, nebo ti odolává jako Švédům?

Ten podtitul je lehce posunutý, protože je to divadelní interpretace. Pokud chci něco v Brně dobývat, pak to jsou ztracené vzpomínky, ale ty se dobývají ještě hůř. Asi ano. Toužím si to zatracené město podrobit tím, že oživím, co jsem vytěsnila, pozapomněla. Postavit si v zarostlé zahradě domek s pevnými základy, útulnou půdou a temným vlhkým sklepem, architektonicky šišatý palác ztracených vzpomínek.

Pořád se do Brna vracíš, teď i do Café Kaprál. Pro ty, kteří nevědí, nejde o shodu jmen, literární salon Café Kaprál vznikl ze secesního bytu, kde jsi žila do svých devatenácti. Jaké to pro tebe je vracet se domů?

Tento víkend jsme v bytě točili videoklip k písni mé kamarádky z dětství Lucky Bulisové, dnes Dlabolové. Napsala jsem jí k narozeninám text „Rodná Údolní“, protože i ona se narodila na Údolní, jen o pár domů dál. Lucka tu písničku zhudebnila a teď jsme tam točili, i s živým krkavcem. Ten byt je strašně zdevastovaný, takže mě bolí tam být a současně mě to dojímá. Každý milimetr má nějaký příběh, který nejsem schopna nahlas vyslovit, vzpomínky tam na mě vyskakují samy, dohromady, nečekaně, záludně i napřeskáčku. Nábytek z pokojů částečně zmizel, takže jsem se tam o víkendu motala po bytě jako opilá moucha, ale s radostí jsem nám všem vařila čaj, protože třeba v kuchyni se orientuju i poslepu.

Ten byt zůstal v podobě, v jaké ho opustil tvůj bratr, který tu žil v době, kdy už jsi ty dávno byla v Berlíně. Ale jak říkáš, spoustu věcí musíš poznávat, i když je asi zavál prach. Je pro tebe ten byt strojem času?

Je to zvláštní, mám myslím celkem nekomplikovanou povahu a žiju přítomností, ale tam to nejde, tam bývám regulérně rozdvojená, jedna část ve mně se usmívá a vede lehké střízlivé hovory, druhá zažívá oživenou minulost. Dost jízda, no.

Co všechno bylo jinak v době, kdy jsi tu vyrůstala? Na mě to působí jako byt, kde citlivé dítě chce vyrůstat. Nebo možná takto: jako byt, který z tebe udělá citlivé dítě…

Byl to uklizený, upravený byt se starodávným leštěným nábytkem, který tím leštidlem smrděl až na chodbu, a s naleštěnými parketami, po kterých se dalo v ponožkách klouzat jako na bruslích. Skákala jsem s rozběhem do výšky, abych se dotkla prsty na rukou dřevěného rámu dveří. Naučila jsem se žonglovat s pomeranči mezi kuchyní a halou. O nedělích jsem lehávala na kožešině u rádia po drátě a poslouchala pohádky, hlavně ty drsné severské, bez happy endu. V noci jsem nemohla spávat a chodila přes celý byt kontrolovat rodiče. S bratrem jsme si vyprávěli dekadentní příběhy na spaní, hlavně o lidech z newyorských mrakodrapů, kteří se propadají z osmého patra do sedmého, ze sedmého do pátého, až se nakonec ocitnou ve sklepě, kde je sežerou potkani. V bytě bylo teplo, o vafky v dětském pokoji jsem si občas spálila stehna, když jsem se vykláněla z okna a pozorovala chodce, o kterých dnes tu a tam slyším, že už nejsou. Bylo tam křídlo, na které jsem hrávala „Píseň sirotkovu“, taťka noc co noc ťukal do psacího stroje v černém pokoji, prosklenými dveřmi jsem v polospánku vídala jeho stín, do toho ty hrozné staré nástěnné hodiny s kukačkami. Každou neděli přicházeli babička s dědečkem. Po obědě táta s dědečkem hráli v hale šachy, máma vedla s babičkou neutrální hovory o počasí nebo babička vymýšlela křížovky, živila se totiž vymýšlením novinových křížovek. Všichni pořád v hlavách řešili nějaké křížovky, hádanky, hlavolamy. Ve středu občas dorazil geniální šachista pan Hučík, civilním povoláním pingl z hotelu Slávie, se síťovkou plnou piv a startek. Taťka kouřil fajfku, pan Hučík startky, přijížděla jsem ze školy na kolečkových bruslích a snažila se skrz mlhu kouře trefit do dětského pokoje. Hučík se po tříhodinové šachové partii a vypitých láhvích piva motal a myslím, že ho taťka nechával tolik pít, aby ho konečně porazil. Výjimečně se u nás hrával i mariáš.

A co knihovna? Já si pamatuju, že ještě než jsem opravdu začal číst, čuměl jsem jako dítě na hřbety knih v rodičovské knihovně a jen ty tituly ve mně vyvolávaly milion pocitů. V Café Kaprál přitom knihovna obíhá tři stěny vstupního salonu…

Jako dítě jsem skoro nic nečetla. Neměla jsem na to čas a myslím, že mě knihy děsily. Hrála jsem na Provázku, ve škole jsem byla premiantka, jen jednou jsem si řekla, že musím přečíst celou bibli psanou švabachem, a když to neudělám, umřu, tak jsem si tu bibli vytáhla z knihovny a četla, ovšem švabach jsem neuměla a německy taky ne, takže je divné, že jsem to celé přežila.

Tu knihovnu skládal tvůj táta, básník Zeno Kaprál?

Částečně tam byly knihy z Kaprálova mlýna na Říčkách u Brna, ale nějaké, hlavně katolické spisy pocházely z doby, kdy byl můj táta na vojně v Plzni, koncem padesátých nebo spíš začátkem šedesátých let. Vyprávěl mi, že tam dělal knihovníka a jako knihovník měl skartovat hlavně katolickou literaturu z nějakého zrušeného kláštera, takže si ty knihy postupně odnášel a odvážel do Brna.

Já jsem měl možnost poznat tvého tátu jen zběžně a až v pozdních letech. Určitě nejsem jediný, na koho svým vzhledem působil jako čínský mudrc. Jak si ho pamatuješ ty z dětství na Údolní?

Jako potměšile laskavého otce, který do svého světa velkoryse přijímal i spoustu podivínů. Dobře se s ním žertovalo a těšilo mě s ním mlčet. Byl občas trochu mimo, on sám by spíš řekl ledabylý, a současně byl úřednicky akurátní, až starosvětský. Nesnášel nepřesnost a pozdní příchody, takže jsme všude chodívali o půl hodiny dřív.

Vidíš, to mají společné s mým tátou… Ten sám říká, že chodí na nádraží tak přesně, že většinou stihne předchozí vlak.

A chodí tvůj táta taky hrozně rychle městem? Když jsem tomu svému jednou na České jako dítě říkala: Hele, tati, píchá mě u srdce, můžeme trochu zpomalit, tak mi odpověděl jako pravý mistr kóanu: Naopak. Musíme zrychlit, aby to brzo přestalo. To jsem asi po něm zdědila. Proběhnout a rychle utéct všemu, co bolí. Strategie rychlých nohou a krátkého dechu.

Byl to táta, kdo tě přivedl k literatuře?

Nevím. Spíš si myslím, že to byl třeba Joseph Roth a jeho Jób v HaDivadle, režíroval to taťkův kamarád Arnošt Goldflam, vlastně si myslím, že všechny Goldflamovy hry mě nějak dojímaly a přivedly ke knihám, rozhodně k tomu Rothovi.

Je to už téměř dvacet let, co ses z Brna odstěhovala do Berlína. Co sis tehdy brala s sebou?

Malou dcerku a iluzi, že je to jen na dva roky, a pocit, že život je nekonečně dlouhý a tohle je jen malá, nepatrná odbočka.

Jaké to bylo začínat znova v jiném městě od B?

O tom jsem natočila radiodokument Berlín — bublina přibližnosti, zvukový komiks, který mě asi rozmluvil, rozepsal, byl hodně osobní. Ta kompozice byla trochu jako road-movie ve zvuku. Objížděla jsem s malou dcerkou na kole české ženy a ptala se jich, zda žijeme v nejlepším z možných světů. Starší dcerka, která tehdy ráčkovala, do toho krásně deklamovala Leibnizovy monády, do toho jely ukázky z Handkeova textu a Wendersova filmu Nebe nad Berlínem, zvonil tam zvonek, s mladší dcerkou jsem hledala něco andělského u kapřího rybníku v treptowském parku a pořád jsme něco hledaly, asi jistotu v nejistotě. Všechny mé radiodokumenty z té doby byly takové — skoro deníkové. Já jsem totiž dlouho psát nechtěla. Poezii psal můj táta, knihy vydávali i mí předci, zkrátka jsem si říkala, že budu raději točit dokumenty, obcovat s realitou, stát nohama pevně na zemi, přestože i můj táta vždycky říkal nad svými básnickými texty: vidíš, já jsem naprostý realista, já jen opisuju skutečnost. Nikdy jsem nechtěla psát a hlavně jsem nikdy nechtěla psát poezii, a když už mně něco uklouzlo, ztratila jsem to, dodnes se to tak děje. Navíc mi ve dvaceti má velká přítelkyně Viola Fischerová, o které jsem natočila radiodokument a tím se s ní spřátelila, řekla nad jedinou básní, kterou jsem jí ukázala, že psát poezii není jako nosit šaty. Citovala Holana, který jí tohle v mládí řekl, ale já v tom slyšela, že mi říká, no jo no, vyser se na to, nic moc. Ale to jsem odběhla od toho Berlína. Odběhla jsem a už tam zase dobíhám, v Berlíně mě psaní zkrátka doběhlo, protože jsem tu byla, aspoň zpočátku, s dětmi v bublině přibližnosti. Do světa svých dcer jsem přitom utíkala jako do šnečího domku, tam mi bylo moc dobře, ale když jsem vykoukla, byla jsem vyčerpaná a nejspíš i osamělá.

Jak moc se Berlín za těch dvacet let změnil?

Možná je Berlín lakmusový papír pro postupnou proměnu střední Evropy. Pokud je tedy Berlín střední Evropou. Před dvaceti lety to bylo město plné bezstarostných pankáčů, mladí se stěhovali na východ Berlína, prázdné domy byly pořád ještě obsazené jako pozůstatek raných devadesátých let, ale pragmatičtější anarchisté už si vymáhali bezúročné splátky v bankách a soudili se a často vyhrávali, a některé domy se mezitím prodávaly a osazenstvo se z nich muselo stěhovat. Jako v loterii. Prenslauerberg a Mitte se jako první změnily k nepoznání, teď se takto mění i Friedrichshain a Neukölln. První máj se tu před sedmnácti lety slavil mohutnými demonstracemi a koncerty, uniformovaní policajti, které jsem do té doby měla za padouchy, přihlíželi mírumilovně a bezmocně tomu až dětinskému veselí. Neuměla jsem tehdy německy a ta infantilní radost lidí středního věku mě iritovala, dnes bych byla rozhodně velkorysejší. Tahle labutí píseň trvala několik let, demonstruje se pořád, ale gentrifikace vesele pokračuje, poslední roky slýchávám v ulicích čím dál častěji angličtinu a ruštinu, nedokážu rozeznat, odkud příchozí jsou a co tu dělají, ale ta tendence, že se v celých čtvrtích mění nenápadně populace a ta starší a chudší někam neviditelně a nezvratně mizí, ta je viditelná pouhým okem, procházkou, do uprchlického tábora z konce sedmnáctého roku přijeli po vlně demonstrací bagry, dnes tam stojí luxusní domy, kde jsou ti lidé, netuším. Co zůstává, je pach moči v u-bahnech a městských nádražích, králíci a lišky v městských parcích, plachetnice a motorové čluny v kanálech Sprévy, žebráci v ulicích, dealeři z afrických států v Görlitzparku jsou taky pořád stejně zoufalí a současně bezstarostní a já jsem z toho města občas unavená a vyhledávám hlavně parky a místa, kde je klid.

Jezdíš po Berlíně na kole?

Dřív každý den, teď skoro raději chodím pěšky, mám totiž na mobilu pedometr a hrozně mě těší trhat rekordy.

Do antologie Na solar jsem vybral tvou povídku, která si hraje s tím, jak je Berlín multikulturní a hlavně jak různě se dá vztahovat k historii. Ty sama ses zabývala také historií české komunity v Berlíně. Byl to způsob, jak sis v Berlíně hledala místo?

Nehledala jsem si místo v Berlíně nijak cíleně, pragmaticky nebo bezstarostně. Spíš jsem psala a točila dokumenty, abych se nezbláznila, a hlavně o tom, co se mi podařilo nebo i nepodařilo pootevřít. Narodila se mi tu druhá dcera. Živila jsem se hlavně filmovými workshopy, učením češtiny a kdoví čím vším. Starala jsem se o dvě malé dcerky, učila jsem se kuchyňskou němčinu, dcerky rostly, rozvedla jsem se, všechno bylo časem lepší a lepší, až je to vlastně dnes úplně nejlepší, z dětí se staly dospělé děti, ale myslím, že jsem dřív měla co dělat, abych jim tu vytvořila láskyplné hnízdo. To jsem tady hledala nejvroucněji. Jistotu domova.