Diamant v kupce sena

Debutová povídková kniha Zbyňka Mrvíka Jsme zde, abychom byli šťastní o životech mužů-outsiderů byla na stránkách Hosta podrobena tvrdé kritice. Jiří Šimčík ji označil za eticky problematickou kvůli omezenému patriarchálnímu pohledu na život, objektifikaci žen a dívek i glorifikaci alkoholismu. Z estetického hlediska pak knize vytkl jednotvárnost, stereotypnost a předvídatelnost.
Autorův druhý povídkový soubor je vše, jen ne jednotvárný. Po povídce ze školních let o vulgárním imaginárním příteli následuje dobrodružný příběh z ostrova kanibalů, dále záznam surreálného výletu s kocourem a apokryf s mimozemšťanem. Soubor textů působí naopak dost nahodile, a to natolik, že se jen těžko určuje společný jmenovatel všech textů — tedy vyjma nespisovného jazyka s nádechem jihočeského nářečí. To potvrzuje i druhá polovina knihy, kde můžeme číst romantizovanou báseň v próze o cikánech, milostnou skicu à la Škvorecký nebo sondu do duše stárnoucí ženy toužící po vztahu.
Razantně ubylo také zápletek postavených na divoké alkoholové jízdě či setkání se svolnou krasavicí. Přesto některé postavy trpí jistou stereotypizací, popřípadě redukcí na svůj sexuální život, zejména v titulní próze. Stereotypům se nepodařilo vymanit ani v povídce „Nakrájej mi ty děvčata“, kde je ostrovní národ vyobrazen kolonialistickou perspektivou jako primitivní a násilný kanibalský kmen, v němž je jediným zákonem slovo šamana a lidé dostávají „indiánská“ jména typu Mladej šakal. V textu „Cikáni“ se zase pracuje s romantickou představou Romů jako kočovného národa, který skrze okrádání kolemjdoucích a zpěv cikánských písní dosahuje vrcholné svobody.
Když ovšem odhlédneme od této poplatnosti běžným společenským narativům, jsou „Cikáni“ skvělou ilustrací toho, kdy a proč Mrvíkovy texty fungují. Na necelých třech stranách jsou úsečným stylem, za užití jednoduchých vět nebo větných ekvivalentů, shromážděny čtyři epizody propojené kratičkými refrény. Výsledkem je plynulý a sevřený text, jehož síla spočívá ve zkratce a strohosti vyjádření: „Cikánský písně. / Cikáni. / A teď zas. / Ty jejich písně. / Nenechá vás to v klidu. / Chcete bejt jako oni. / Mít všechno v paži. / […] / Jenže zrovna jste prvňák v podchodu. / Nebo jdete z tréninku. / Nebo čekáte na vlak. / Nebo musíte něco vyřídit v bance.“
Právě v drobných, sevřených prózách vynikne zručné zvládnutí jejich mikrostruktury. Jednotlivé povídky jsou rozděleny do kratších úseků vynechanými řádky, jejich běh místy narušují ilustrační črty Tomáše Skaly. Dohromady je ale drží dva faktory: rychlé tempo dynamizované krátkými větnými celky a refrénovité motivy či věty, které se na pár stranách zopakují hned několikrát. Například v povídce „Kocourek“ utíká muž se svým kocourem podivnou krajinou před neznámými nepřáteli („I z dálky vidím, jak má pevně sevřenou tvář. A není to jen jedna četa. Je to jedna četa vedle druhé. Ani nemůžu vojáky spočítat. Všichni se řítí po louce směrem k nám.“) a v krajině před nimi se vyjevují další a další struktury, doprovozeny vždy obdobnou větou: „Všimnu si, že mezi vraty a zdí zeje úzká mezera. Předtím jsem ji vůbec neviděl.“ V závěru se pak příběh vydá nečekanou cestou a skončí silnou pointou. Na podobném půdorysu, ač v podstatně skromnějším provedení, stojí také povídka „Proč se marsky jmenujou marsky“ o pubertálním milostném vzplanutí.
V nejdelších textech souboru, které bohužel knihu také otevírají a uzavírají, se však tento rytmus nedaří udržet. Zplošťují se jazyk, styl i postavy, které působí paradoxně méně komplexně a uvěřitelně než hrdinové kratších povídek — zde ostatně nejsilněji pronikají klišé patriarchálního světa, v němž život osciluje mezi alkoholem a sexem. Vytrácejí se rovněž silná zakončení, pointy jsou nevýrazné a vyznívají naprázdno, a to částečně i kvůli překombinované zápletce — například když v „Evangeliu podle Zbyňka“ zradí kromě Jidáše snad všichni všechny, a přesto se vlastně nic nezmění.
Pro nesourodost textů po stránce tematické, rozsahové i kvalitativní druhá kniha Zbyňka Mrvíka zřejmě zapadne. Naneštěstí společně s ní zapadne i pátá povídka souboru, „Sraz absolventů a telátko“, intenzivní a surový příběh frustrovaného krmiče krav. Opakující se prosté věty v du-formě zde opisují rutinní práci v kravíně a podtrhují vyčerpání protagonisty, do nějž se tak dá důvěrně vcítit: „Ranní směna začíná ve tři hodiny. Kravín je ve vzdálené vesnici. Musíš vstávat v půl druhé. Vracíš se někdy kolem jedenácté. Najíš se a padneš do postele úplně mrtvej. Okamžitě usneš.“ Úmorné cykly fádních, špinavých činností spojených s údržbou kravína postupně gradují až k překvapivému bodu zlomu. Kdyby byly všechny zařazené povídky na úrovni „Srazu absolventů“, mohlo by A čeho se bojíš ty aspirovat i na knihu roku. Tentokrát jde ale spíše o diamant v kupce sena.


Zbyněk Mrvík: A čeho se bojíš ty?
Nakladatelství Petr Štengl, Praha 2025
172 stran