Po boku Gándhího a Kinga

Ač velmi nerad, musím přiznat, že poslední dobou zažívám zklamání z možná nejzajímavějšího fenoménu posledních (v každém jiném ohledu zcela předvídatelných) sněmovních voleb: z mladých poslankyň a poslanců. Nemohu se zbavit dojmu, že tito příslušníci generace Z přenášejí do politiky to nejhorší, co může jejich generace nabídnout. Tím se pochopitelně nijak neliší od předchozích. A ani navzdory svému zklamání si nemyslím, že by tyto poslankyně a poslanci podávali celkově horší výkony než zbytek osazenstva Poslanecké sněmovny (spíše naopak). Ukazuje se ovšem, že politický prostor má tendenci dostat z vás to nejhorší, ať už jste v jakémkoli věku a jakéhokoli přesvědčení.

Co přesně mi na politickém stylu generace Z vadí? Dvěma slovy: instagramová politika. Ta má dva základní projevy. Prvním z nich je obsah na samotném Instagramu (a dalších sociálních sítích). Pokud si ho prohlédnete nestrannýma očima, musí vás zaskočit jeho agresivita. Ta se neprojevuje výzvami k násilí, ale výsměchem, často dost brutálním a zaměřeným nejen na znepřátelené politické subjekty, ale především na nejrůznější skupiny obyvatelstva, které nepatří do názorového spektra dané cílovky. Výsměch je většinou podložen ocitováním několika faktů, což má prokázat jeho oprávněnost (kdo se nesměje s námi, je debil). Rozumí se samo sebou, že faktů dostaneme tak akorát, aby nenatáhly délku „reelu“ za hranici pozornosti průměrného uživatele. Na interpretaci samozřejmě čas nezbývá.

Druhým projevem je vliv instagramového nastavení mysli na vše ostatní. Jinými slovy, chybějící komplexita. Například vystoupení v televizních debatách se pak nijak neliší od obsahu sociálních sítí. V odpovědích na dotazy moderátorů i v reakcích na protistranu nedostaneme nic než heslovité pravdy a — především — co nejúdernější urážky protistrany. Tedy přesně to, co se dá vyvěsit na Instagram.

Samozřejmě si uvědomuji, že snaha o věcnou debatu s většinou představitelů současné vlády je ze zcela věcných důvodů nemožná a že bez odpovídajícího vlivu na „sockách“ se dnes žádná úspěšná kampaň neobejde. A přece.

Když jsem před třinácti lety nastupoval na vysokou školu, měl jsem v zádech gymnázium s tradičně příšerným způsobem výuky humanitních předmětů. S kvalitní četbou jsem se do té doby moc nesetkal. Měl jsem plnou hlavu Paula Johnsona, takže třeba Margaret Thatcher a Ronalda Reagana jsem považoval za hrdiny západní civilizace. Při četbě filosofie 20. století jsem zřetelně cítil zápach morálního úpadku. Možnost ztráty středoškolských morálních jistot pro mě byla tak strašná, že jsem se po prvním ročníku rozhodl studia filosofie zanechat — tento plán jsem nakonec neuskutečnil především proto, že bych změnu oboru považoval za osobní selhání. Každopádně svým často mnohem lépe připraveným spolužákům a spolužačkám, obzvláště pak studenstvu z vyšších ročníků (o vyučujících nemluvě), jsem poskytoval nejednu příležitost k výsměchu. Jenže se mi nikdo nesmál. Naopak se mnou spoustu lidí vysedávalo na univerzitních chodbách, v knihovnách, kavárnách, hospodách, restauracích, nonstopech, kinech, divadlech, u táboráků, u fotbalu a kdoví kde ještě. A všichni se mnou mluvili. Někdy argumentovali, někdy se rozčilovali, někdy doporučovali literaturu, někdy souhlasili, někdy poslouchali. Trvalo mi více než rok, než jsem si uvědomil, že filosofové, kteří nevyznávají tradiční křesťanské hodnoty, nejsou morálně méněcenní. Trvalo mi ještě déle, než jsem si uvědomil, že přístup Miroslava Kalouska k problému státního dluhu nebyl jedinou racionální možností. Když jsem se po několika letech studia ohlédl zpět, dalo mi velkou práci ve svých názorech najít něco, co by neprošlo radikální proměnou. Hlavním zdrojem této změny jsem ale v žádném případě nebyl já. Byla to trpělivost mnoha lidí kolem mě, jejich ochota vydržet moji pseudointelektuální aroganci a morální zatvrzelost, ochota mluvit se mnou, poslouchat moje papouškování dávno vyvrácených tezí, moje nedomyšlené argumenty a vyděšené odsudky.

Tohle všechno nepíšu z nějakého pudu k sebemrskačství: to, co popisuji, je standardní cesta vzdělání. Píšu z obavy, že možnost takové zkušenosti se vytrácí — a politický diskurz generace Z je toho dokladem. Bojím se, že i kdybychom dosáhli instagramového politického vítězství, bude to vítězství Pyrrhovo. Bude totiž spočívat ve vytvoření armády uživatelů sdílejících (pun intended) stejný názor. Proti tomu bychom měli postavit ideál trpělivosti a vstřícnosti, které je třeba osvědčovat v dlouhodobých vztazích. Proto nelámejme hůl nad známými, kteří sdílí dezinformace; nenechme se přesvědčit o tom, že lidé kolem nás jsou naši nepřátelé, protože volí pro nás nevolitelný subjekt; dávejme si pozor na to, jestli o takových lidech nemluvíme s pohrdáním. Dobře vím, že kdyby se tak v onom kritickém období mého dospívání zachovali lidé kolem mě, mohl jsem dnes být protofašistickým tradicionalistou (povahové sklony bych k tomu měl — a více či méně hluboko je máme uloženy všichni).

Udělejme si proto raději ve vztahu k našemu okolí a k našim sociálním sítím mantru z legendárních slov Alberta Rosenfielda (ze seriálu Twin Peaks, o kterém jsem se pochopitelně také doslechl teprve od spolužačky na univerzitě), ke kterým se v poslední době často vracím:

„I když připouštím určitý cynismus, faktem je, že jsem rozhodný odpůrce a válečník v boji proti násilí. Jsem hrdý, že umím přijímat rány a rád přijmu další, protože jsem se rozhodl stát po boku Gándhího a Kinga. Moje zájmy jsou všeobecné. Odmítám absolutně pomstu, agresi a odvetu. Základem této metody — je láska.“