Ztracený ráj se vrací do české kultury

Miltonův básnický epos Ztracený ráj (1667), líčící biblické stvoření světa, vzpouru části andělů vedených Satanem a pád Adama a Evy, patří bezesporu mezi největší díla anglické i evropské literatury a také mezi nejobdivuhodnější literární výkony: v době, kdy Milton Ztracený ráj psal, byl již slepý, skládal ho tedy po nocích v hlavě a vždy ráno pak diktoval svým dcerám a dalším zapisovatelům. Anglie nemá žádný obecně přijímaný národní epos, nicméně Ztracený ráj by patrně patřil mezi hlavní kandidáty. Při jeho psaní se ostatně Milton vedle Bible, zejména knih Genesis a Zjevení Janovo, inspiroval také velkými eposy jiných literatur, především Homérovou Iliadou a Odysseou, Vergiliovou Aeneidou či Dantovou Božskou komedií, které jakožto vzdělaný polyglot důvěrně znal v originálech.

Přesto však Miltonův epos v současné literární kultuře anglofonních zemí nezaujímá příliš výrazné postavení, především kvůli své jazykové i myšlenkové obtížnosti. Nejvýznamnější výjimkou je fantasy trilogie Philipa Pullmana Jeho temné esence (1995—2000), která se obvykle vykládá jeho subverzivní humanistické převyprávění Miltonova křesťanského příběhu. A fascinovat nepřestává Miltonův rebelující Satan, v němž mnozí čtenáři již od vydání básně — a od konce 18. století potom stále častěji i s neskrývaným obdivem — vidí hlavní postavu básně.
Jazyková náročnost a kulturní prestižnost Ztraceného ráje patřily též mezi hlavní důvody, proč si jej vybral k překladu Josef Jungmann.



Dalším důvodem, jak upozorňuje Vladimír Macura ve Znamení zrodu, bylo nejspíše to, že Ztracený ráj „představuje doslova amalgám různých kultur. Milton ve své básnické skladbě splétá vynalézavě pohanskou, křesťanskou i židovskou tradici, středověkou romanci smiřuje s biblickou historií, s pohanskými mýty a s konstrukcemi soudobé teologie“. Ztracený ráj tak lze chápat jako „epos všelidské kultury“ a Jungmannův překlad jako pokus o „uchvácení všelidského mýtu mýtem všeslovanským“.
Jungmannův převod Ztraceného ráje (1811) je nejvýznamnějším z jeho literárních překladů (vedle Chateaubriandovy Ataly nebo Goethova Hermanna a Dorothey), kterými s využitím četných novotvarů a výpůjček z polštiny či ruštiny spoluvytvořil moderní češtinu. Jungmannův převod je dnes pochopitelně jen těžko čitelný – to by platilo pro každý 200 let starý překlad, a tím spíš pro překlad experimentální. Přesto stojí za to jím listovat, nejlépe ve vydání z roku 1958 (Josef Jungmann: Překlady I) se zevrubnou studií Ladislava Cejpa. S úžasem si tak připomeneme vizionářské jazykové dílo Jungmanna, Presla a dalších obrozenců.
Radikalitu i úspěšnost Jungmannova činu si nejlépe uvědomíme, když zalistujeme slovníčkem tehdy nepovědomých výrazů, nazvaným „Poznamenání slov pozatmělejších“, který k překladu připojil. Najdeme tam pochopitelně řadu výrazů, které se neujaly (tak už to u jazykových experimentátorů bývá), ale také mnoho slov, která se dávno stala samozřejmou součástí češtiny, namátkou čerpat, dav, hnusný, obraznost, obřad, porost, přelud, předmět, příroda, spor, tvar nebo vzduch.

Druhý český převod Ztraceného ráje (1911) je plodem velké epochy českého překladatelství na přelomu 19. a 20. století a jeho autorem je Josef Julius David, středoškolský učitel a překladatel anglické literatury. Také jeho překlad představuje úctyhodný počin, byť pro dnešního čtenáře též už těžko přístupný; i století je v dějinách překladu dlouhá doba. Davidův překlad je dostupný ve vydání Vadima Charkovského z roku 2015, doprovozeném dřevoryty Gustava Dorého — kulturně nejvlivnějšími ilustracemi Miltonova eposu.

Oproti Jungmannovi, který si při práci výrazně vypomáhal německými a polskými převody, překládal David přímo z originálu. Každý z nich také odlišně řešil problém, se kterým se potýkají všichni překladatelé poezie z angličtiny do češtiny: angličtina má větší významovou hustotu než čeština, a proto když anglický text přeložíte doslova, bude mít v češtině obvykle více slabik. Jungmann si pomohl především tím, že Miltonův desetislabičný verš rozšířil na jedenáctislabičný a zvýšil i počet veršů originálu. Naproti tomu David zachoval desetislabičný rozměr i celkový počet veršů a pro významové zhuštění hojně využil zkrácených tvarů (např. „brň“ místo „brnění“); touto tvůrčí metodou se David řadí k pokračovatelům Jaroslava Vrchlického, jemuž svůj překlad i věnoval.

Třetí český překlad Ztraceného ráje (Academia 2025), jehož autorem je Martin Hilský, tedy představuje mimořádnou kulturní událost. Právem vyvolal velkou pozornost a v krátké době se už dočkal dvou dotisků.
Hilského šedesátiletá profesní dráha univerzitního pedagoga, odborníka na anglickou literaturu a překladatele je velice bohatá a různorodá; nicméně veřejnost ho zná a oceňuje především jako shakespearologa a překladatele kompletního Shakespearova díla. A právě přes Shakespeara se Hilský dostal i ke Ztracenému ráji: jak vysvětluje v úvodu, po knize Shakespearova Anglie. Portrét doby (2020) plánoval napsat navazující knihu Miltonova Anglie. Portrét doby — ale když v ní chtěl z Miltonova eposu citovat, zjistil, že Jungmannův ani Davidův převod nejsou pro tento účel použitelné.
Hilský tedy začal nejdříve překládat jednotlivé úryvky a až po čase „sebral odvahu pokusit se o nemožné a přeložit celý Ztracený ráj do současné češtiny a splatit tento velký překladatelský dluh“. Nedávno (2020) mimochodem vyšel také první slovenský převod Ztraceného ráje, jehož autorem je literární vědec a překladatel Marián Andričík.

Překladatelská náročnost Miltonova eposu je dána již zmíněným prolínáním mnohačetných kulturních vrstev, s čímž koresponduje i nesmírná vrstevnatost výrazová. Milton mistrně ovládá stylistické polohy od patosu po grotesku a Ztracený ráj je plný nejrůznějších kulturních narážek, básnických opisů nebo rafinovaných víceznačností, rozehrávajících kupříkladu rozličné významové odstíny četně užívaných latinismů. Miltonova syntax je proslule spletitá a úžasná hudebnost Ztraceného ráje bývá přirovnávána k barokním varhanním skladbám.

Pokud by Milton k tomu všemu ještě zvolil rýmovaný verš, dost možná by vzniklo dílo, které by již bylo stěží přeložitelné bez podstatné újmy. Avšak na rozdíl od svých anglických předchůdců — nejvýznamnější z nich je Edmund Spenser, autor alegorického eposu Královna víl (The Faerie Queene, 1590, 1596) — se Milton, jak vysvětluje v předmluvě ke Ztracenému ráji, rozhodl „navrátit hrdinské básni starodávnou volnost od úmorných moderních pout rýmování“. Zvolil proto blankvers (pětistopý nerýmovaný jamb), hlavní veršový rozměr alžbětinského dramatu. Původně i zvažoval, že by pro příběh o pádu člověka mohl zvolit žánr tragédie, a ačkoliv se nakonec rozhodl pro epos, nese Ztracený ráj zřetelné rysy divadelnosti, kupříkladu v Satanových proslovech připomínajících monology hrdinů alžbětinských tragédií.



Milton pracuje s blankversem velmi variabilně. Zvlášť příznačné pro jeho styl jsou četné inverze a také přesahy: větné celky se volně přelévají přes hranice veršů, což navádí i na jeden z možných způsobů čtení Ztraceného ráje — plynulý a spíše sledující celkový tok řeči než se nořící do významových nuancí jednotlivých slov a veršů.

V anglofonních zemích není takovýto přístup k Miltonovu eposu příliš obvyklý; jeho hlavními čtenáři tam jsou, jak píše Hilský v úvodu ke svému překladu, „univerzitní student[i], kteří pod vedením zkušených miltonologů ve specializovaných seminářích čtou tuto báseň řádku po řádce a interpretují její významy“.

Naproti tomu Hilského převod Ztraceného ráje plně využívá paradoxní výhody, která z nutnosti překladu vyplývá. Překlady Miltonova eposu anebo třeba Shakespearových her do moderní angličtiny (podobně jako, dejme tomu, překlad Komenského Labyrintu do moderní češtiny) totiž vždy ponesou určitý nádech nepatřičnosti, daný tím, že se takto k současnosti přibližuje dílo, které by vlastně stále mělo být živou součástí dané národní kultury. Ale pro naprostou většinu českých čtenářů je Milton přístupný pouze v překladu, neobejdeme se bez něj, a onen nepatřičný stín originálu tak v české kultuře neexistuje. U Ztraceného ráje — na rozdíl od Shakespeara — navíc nejsou v obecném kulturním povědomí přítomny ani obraty a pasáže z dřívějších českých převodů, a překladatel tak má velikou volnost.

Této svobody dokázal Hilský využít dokonale. Blankvers ovládá jakožto překladatel Shakespeara mistrně; a jeho převod je v nejlepším slova smyslu čtenářský, zprostředkovávající Ztracený ráj především jako nádhernou, vrstevnatou a zároveň překvapivě srozumitelnou báseň. Tomu odpovídá i ediční pojetí knihy. Úvodní studie o Miltonově životě a době, vysvětlující poznámky a další doprovodné texty jsou, jak je u Hilského zvykem, odborně na výši a zároveň velmi čtivé; nezahlcují, ale slouží básni tím, že pootevírají různé kulturní a literární souvislosti. Obrazový doprovod překladu tvoří — a další významovou rovinu mu dodávají — proslulé ilustrace Williama Blakea, které se podílely na vzniku pojetí Satana jakožto romantického hrdiny.

Hilského překladatelský přístup se zřetelně ukazuje už v převodu úvodní pasáže Ztraceného ráje, v níž básník vzývá „nebeskou Múzu“, Ducha svatého, s prosbou o pomoc, aby dokázal své velké téma náležitě zpracovat. Předlouhou vstupní větu, která se v originále rozprostírá na šestnácti verších, dělí Hilský na tři; především však u některých biblických či antických pojmů volí nedoslovné překlady, které posilují srozumitelnost pro současné čtenáře:
„that forbidden tree“ (doslova „onen zakázaný strom“) — v Hilského překladu „strom poznání“,
„one greater Man“ („jeden větší člověk/muž“) — „Kristus“,
„that shepherd“ („onen pastýř“) — „Mojžíš“,
„above the Aonian mount“ („nad aonskou horu“) — „nad horu Helikón, to sídlo Múz“.

Zároveň ovšem v těchto verších Hilský věrně ponechává nakupení starozákonních místních jmen („Choréb“, „Sínaj“, „Sión s říčkou Siloe“), které sice též může čtení poněkud znesnadňovat, ale je zásadní jak pro biblické ukotvení Miltonova příběhu, tak stylisticky — hojné užívání vlastních jmen je pro Ztracený ráj příznačné a výrazně spoluvytváří jeho poetiku.

Už z tohoto drobného příkladu je zřejmé, jak náročný úkol nejen jazykového, ale i kulturního překladu Ztracený ráj představuje a jak promyšleně k němu Hilský přistoupil. Z každé stránky jeho převodu je znát soustavné úsilí o obtížnou rovnováhu mezi zpřístupňováním dnešku a zachováním hodnot originálu.

Na několika příkladech si ukažme, jak působivě se Hilskému podařilo zprostředkovat různé stylistické a tematické polohy Miltonova eposu.
Takto kupříkladu zní v Hilského podání dramatické líčení nebeské bitvy, ve které se střetli vzbouření andělé vedení Satanem s anděly věrnými Bohu:

„Vzbouřenci přešli do útoku, vojska
se srazila v zuřivém, hrůzném boji.
Řinčení zbraní rvalo uši, ocel
s ocelí srazila se, měděná
kola všech vozů vyla k zešílení,
strašlivý lomoz byl to. Syčící
svist rozžhavených šípů vztyčil
nad nimi ohňovou klenbu a obě
andělská vojska spolu bojovala
pod kápí z ohně.“ (VI, 207—216)

Pro srovnání Jungmannův a Davidův překlad stejné pasáže.
Jungmann:

„Nemeškají odbojná
stáda, vyřítí se lítým ouprkem;
vojsko s vojskem svede bitvu sražením
přehrozným. I vznikne vůkol jek a vztek
bouřlivý a povyk, jehož dosavad
nebývalo v nebi nikdy slýcháno.
Meče o brnění strašnou břinkají
neshodou a temně hřmíce valí se
rozvzteklená kola vozů měděných.
Divoký a strašlivý je bitvy hřmot!
Šimějících šípů oblak plamenný
létá nad hlavami, kryje ohnivým
obě vojska stropem.“

David:
„Neztrnul ni soků pluk,
ni méně zuřiv v děsnou srážku vpad‘.
I povstal bouřný vztek a ryk, jak dřív
jich v nebi neslyšáno; o brně
zbraň řinčíc, děsným řvala neladem
a běsná kola vozů měděných
kol zuřila; hřmot půtky hrozný byl;
nad hlavou v chumlech žhoucích příšerný
syk šípů lítal plamenných a pjal
nad vojskem obojím báň ohnivou.“

Obzvlášť náročný musel být překlad Satanových proslovů, neboť jejich rétorický patos se míjí s českou literární tradicí a kulturní mentalitou, nicméně Hilský i zde uspěl:

„Co na tom, že jsme prohráli? Nic není
ztraceno. Naše nezlomná vůle,
smrtelná zášť a snaha pomstít se,
odvaha nevzdat se a neustoupit —
toť záruka, že si nás nepodrobí.
Tu radost já mu nikdy nedopřeju.
Jeho hněv ani moc mě nepřinutí
o milost vkleče škemrat, zbožňovat
toho, kdo se tak bál, že moje paže
mu vezme jeho říši.“ (I, 105–114)

Krásné jsou v Hilského podání také četné lyrické pasáže oslavující „plodivou štědrost přírody“ (IV, 241), ať už se jedná o různá líčení rajské zahrady, anebo třeba o tento popis Božího stvoření rostlin:

„Holá a pustá, nepohledná zem
hned oděla své obnažené tělo
do nádherného zeleného hávu,
byliny různých druhů rozkvetly,
na odiv daly rozjásané barvy
a celá zem se štěstím rozvoněla.
Šťavnaté hrozny vyvěsila réva,
těhotné tykve plazily se v trávě,
v pozoru stály pluky obilí,
keře hned nakroutily kadeře,
nakonec stromy vstaly jako k tanci
a rozevřely náruč plnou plodů.“ (VII, 314—325)

Hilský dokáže výtečně zprostředkovat i méně známé aspekty Ztraceného ráje, například Miltonův přímočarý humor. Viz třeba tento úryvek (rovněž z pasáže o stvoření světa), kde básník bere doslovně a domýšlí Boží příkaz „vydej země rozmanité druhy živočichů“ (Genesis 1, 24):

„Z travnatých drnů vzejdou telata,
ze země vynoří se půlka lva,
ten hrabe tlapami, jak vyprostit
chtěl by svou zadní část, pak vyskočí,
jak by se zbavil pout, a vzpurně třese
žíhanou hřívou. Rys, levhart a tygr
jak krtci lezou ze země, z podzemí
vynoří se též hlava jelena
s parožím, po něm následuje slon,
pak stáda ovcí rostou ze země
jak tráva.“ (VII, 464—474)

A chtělo by se citovat pořád dál, protože stejně virtuózně Hilský překládá i četné scény s Adamem a Evou, v nichž Milton působivě rozehrává různé aspekty partnerského vztahu a sexuality, kontemplativně laděné pasáže (jako vzývání nebeského Světla v úvodu 3. knihy, znějící zvlášť jímavě od slepého básníka) anebo třeba hororovou scénu v 2. knize, kde se Satan setkává s děsivými postavami Hříchu a Smrti.

Je jasné, že u každého překladu — a u takto náročného tím spíš — lze vždy najít něco, co by se dalo kritizovat. Tedy ano, občas se objeví překlep, drobná nepřesnost nebo možná až příliš moderní výraz; tu a tam narazíme na dvanáctislabičný verš, u kterého by se snad dala slabika či dvě ubrat, anebo trochu moc trochejský spád blankversu. Ale bylo by opravdu malicherné na takovýchto maličkostech ulpívat — Hilský nám k nohám položil poklad, stačí ho zvednout a těšit se z něj.

Miltonův epos z českého kulturního povědomí nikdy úplně nezmizel. I starý Davidův překlad dokázal leckoho oslovit, jak dokládají recenze na čtenářských serverech, a režisér Dodo Gombár ho použil pro svou smělou a oceňovanou dramatizaci Ztraceného ráje (premiéra 2020, Městské divadlo Brno) — kontrast mezi archaickým Davidovým stylem a moderními pasážemi, které Gombár dopsal, vytváří působivé efekty.

Ale díky Martinu Hilskému nyní nastává velký návrat Miltonova eposu do české kultury. Můžeme doufat, že Ztracený ráj bude hojně inspirovat současné české umělkyně a umělce a budou podle něj vznikat i další ilustrace, divadelní představení, literární adaptace, rozhlasové pořady, hudební skladby anebo třeba komiksy a počítačové hry; že Satanovy monology budou zaznívat v dramatických kroužcích a na recitačních soutěžích; že Ztracený ráj intenzivně vstoupí do českých literárněvědných, teologických a kulturněhistorických reflexí; a především že bude dlouho přinášet mnoha čtenářům a čtenářkám spoustu radosti.

Autor je anglista a překladatel.

John Milton: Ztracený ráj, přeložil Martin Hilský, Praha: Academia, 2025.