Spisovatel, který se bojí, že někoho urazí, to rovnou může zabalit

Najprv by som sa chcela spýtať, či máte zvyky, ktoré pri písaní už tradične dodržujete?

V podstatě dva. První je, že to musím vychodit. Většinu toho, co napíšu, vymyslím při venčení psa. Pes je navíc spokojený, že má dlouhé procházky. Druhý zvyk je, že potřebuji při psaní poslouchat hudbu. V mých románech hlavní hrdinka hodně poslouchá Boba Dylana a většinou to jsou desky, které si pouštím ve chvíli, kdy píšu.

Takže pri písaní počúvate hlavne Boba Dylana alebo aj iných interpretov?

Poslouchám při psaní všechno možné, snad kromě rapu, heavy metalu a dechovky. Hodně záleží na náladě a na tom, jaké tempo chci, aby ten text měl. Velmi dobře se třeba píše u Pink Floyd.

Potrebujete byť pri písaní sám či sa dokážete sústrediť aj v spoločnosti ľudí?

Potřebuji být doma, mít klid. Nahlas puštěná hudba mi pomáhá izolovat se od okolního světa.

Čo vás inšpiruje pri vytváraní charakterov postáv?

Lidi kolem mě. Hlavně teď, když primárně situuji příběhy do univerzitního prostředí, tak univerzita, lidé, kteří tam pracují, a studenti a jejich příběhy, to je veliký zdroj inspirace. Stačí se kolem dívat a odpozorovávat, jak různé typy lidí reagují na různé situace.

Čo je na vašich postavách výnimočné, respektíve, máte pocit, že sa vaše postavy niečím odlišujú od iných diel?

Kdybych řekl, že jo, tak by to znělo nabubřele, jenomže pro mě jsou výjimečné tým, že to jsou mé postavy. Jsou to postavy ze světa, ve kterém se pohybuji a který znám. V kontextu knih, které vychází u nás, pokud vím, moc univerzitních příběhů není. Z tohoto hlediska jsou ty postavy snad výjimečné svým profesním zařazením. Ale je ošidné, když autor hodnotí vlastní knihy.

Vaše postavy pochádzajú z olomouckého prostredia, tak ako aj celý príbeh. Je teda na nich niečo, čo považujete za rýdzo „olomoucké“?

Asi ne, v podstatě by se to mohlo odehrávat v jakémkoliv menším městě, kde dominuje univerzita. Specifické je snad jen to, že jsem v prvním románu zabrouzdal do hanáckého venkova. Mám tam několik rázovitých postaviček hanáckých venkovanů, kteří mluví nářečím. To jsem zvládl díky své babičce, kterou jsem do knihy taky propašoval. Ale jinak tam nic typicky olomouckého není, jsou to postavy srozumitelné i v jiném jazykovém okruhu.

Máte k svojím postavám blízko? Vytvárate si k nim akýsi emocionálny vzťah?

Ano a je to vlastně dáno tím, že píšu sérii s Marií Výrovou. Postupně jí dávám čím dál tím víc ze svého života. Na určité věci ve společnosti a v politice reaguje úplně stejně jako já. Je konstantně v takovém ironickém a naštvaném nastavení. Bydlí ve stejné čtvrti jako já, má moji sbírku gramofonových desek, má dokonce stejný gramofon jako já. A v poslední knize jsem jí dal ještě i svého psa. Takže si myslím, že se z ní postupně stává mé alter ego.

Takže pre vás asi nie je problém písať príbehy zo ženskej perspektívy?

Mě ženské hrdinky baví psát mnohem víc než mužské postavy. Obecně mám i v knihách víc ženských postav. Nevím, co by z toho vyvodil psychoanalytik, ale ženské postavy mě těší a rád je píšu.

Máte pocit, že týmto postavám môžete dať akúsi širšiu škálu emócií a viac situácií ako mužským postavám?

Asi jo. Původně ty moje ženské postavy vznikly jako určitý vzdor vůči detektivním konvencím, kdy jsem nechtěl mít ve svých románech drsného policistu. Tak jsem si řekl, že udělám přesně opačný typ postavy. Ženu už lehce v letech, která je vysoce inteligentní, možná až moc na to, co dělá. Když se dostane do krizové situace, musí se z ní vykecat, zvládnout ji intelektem.

To byl ten původní koncept, ale postupně se má Marie Výrová vyvíjela, právě i tím, že jsem do ní dával čím dál tím víc ze sebe a svého života. Asi mi aktuálně vyhovuje i tím, že mi umožňuje vytvořit silnou a empatickou postavu, která může na svět kolem sebe reagovat emocionálně a je to pro ni přirozené. Pro muže mám spíš vyhrazené role zločinců nebo slabochů.

Teraz by som sa chcela vrátiť späť k žánru detektívky, viete už na začiatku písania ako ten prípad skončí alebo vás to niekedy samého prekvapí, kam sa až dostanete?

Tak půl na půl. Já tu základní kostru příběhu vždycky musím mít vymyšlenou, protože detektivka je postavená na řádu a logice. Děj a chování postav musí dávat smysl, ale spousta věcí mě napadá až při psaní. Jsem autor, který píše hodně intuitivně a asociativně. Pro mě je zásadní, aby to, o čem píšu, bylo zakotveno v reálném světě, aby děj byl pravděpodobný a abych nebyl převálcovaný nějakými žánrovými stereotypy a klišé, jako třeba, že v půlce knihy je třeba mít druhou vraždu, aby se znovu nastartovala uvadající čtenářská pozornost.

Inšpiruje vás tematicky severské krimi či sa snažíte raziť si v detektívke vlastnú cestu? Možno už aj tým prostredím, ktoré vytvárate?

Já severské detektivky moc neznám, takže tam bych inspiraci neviděl. Pár jsem jich sice přečetl, ale mám radši spíš britskou detektivní školu. Detektivku mám rád primárně proto, že jako žánr je ideálním „věšákem“ na to, jak psát o současnosti. Žánrové psaní tomu dá určitou kostru, pevný řád a systém. Pro mě detektivka musí mít příběh a téma, musí se vztahovat k současnému světu, nesmí v ní jít pouze o vyšetřování zločinu. Ať nejde jen o ten zločin, ale o něco víc, o společenskou nebo politickou záležitost, která mě aktuálně zajímá.

Napríklad aké spoločenské a politické témy ste vo svojich románoch zobrazovali?

Modré stíny byly inspirovány konkrétními událostmi na olomoucké univerzitě. A také některými politickými kauzami. A asi to nebude oblíbená četba členů ODS. Pět mrtvých psů se zabývá otázkou vztahu moderní společnosti ke zvířatům a jakým způsobem jsou vykořisťována k realizaci zábavy anebo pomýlených „přírodních“ medikamentů.

Můj poslední román Žádné dobré zprávy jsem psal jako příběh ukotvený do postcovidové doby. Je v něm ohlas války na Ukrajině, ozvěny prezidentských voleb. Chtěl jsem napsat o tom, jak je aktuální společenská mentalita postavená na neustálém hledání nepřítele, na manipulaci a na svalování viny za vlastní neúspěchy na někoho jiného, a o tom, kam to může člověka zavést.

Cítite akýsi rešpekt pri písaní tém, ktoré môžu vyvolať vlny kontroverzie?

Když jsem psal Žádné dobré zprávy, tak jsem předpokládal, že se to části čtenářů nebude líbit. Zčásti proto, že někteří jsou přesvědčení, že detektivky mají být jenom oddech a zábava a nemá se tam tahat politika. A taky proto, že někomu mohou vadit politické názory, které Marie Výrová v románu vyjadřuje. Komentuje třeba prezidentskou kampaň a skutečnost, že u nás dva miliony lidí chtějí za prezidenta člověka, který se domnívá, že kráva vyrábí mléko v žaludku. No a z ohlasů vím, že jsou čtenáři, kterým přesně tohle vadí. Pro mě jako autora je ale důležité psát pravdu, a ne se třást, že se to někomu nebude líbit. Spisovatel, který se bojí, že někoho urazí, to rovnou může zabalit.

Chcela by som sa povenovať vašej divadelnej prvotine Konečně jsi doma! aneb Papírové mausoleum, ktorá je súčasťou repertoáru Moravského divadla v Olomouci, ako sa vám pracovalo v novom prostredí?

Mně se tam nepracovalo nijak. Dal jsem divadlu text hry, byl jsem se párkrát podívat na zkoušce a viděl jsem, že se to odvíjí směrem, který mi vyhovuje. Režisér Petr Štindl na první zkoušce představil svůj režijní záměr, a když jsem viděl, že porozuměl textu, tak jsem vůbec necítil potřebu mu do toho mluvit.

Štindl není z těch režisérů, kteří režíruji proto, aby předvedli své ego, tu práci bral jako službu textu. Na mně jako autorovi nebylo pácháno vůbec žádné násilí, tudíž jsem nepotřeboval vůči tomu, co se dělo, nějako vymezovat. V tomto ohledu jsem asi vycepovaný spoluprací s filmaři.

Bežne sa v próze venujete žánru detektívky, prečo ste teda pri písaní hry zvolili skôr cestu vzťahovej tematiky?

Vztahové věci v tom, co píšu, vždycky hrají velkou roli, i v románech mám tendenci od detektivek odbíhat ke vztahovým tématům. Hra má rodinné a politické téma, nepotřebovala detektivní zápletku.

Celý ten nápad s divadelní hrou vznikl na mém kurzu tvůrčího psaní. Tenkrát jsme se studenty vymýšleli ideální formát, jak vytvořit dramatickou situaci pro krátký film nebo divadelní hru. Řekl jsem jim, tak si vezměte skupinu přátel nebo rodinu a snažte se udržet jednotu prostředí a času. A na tomto půdorysu nechte vybublat nějaké staré křivdy, ať se ta rodina střetne emocionálně, ideově, politicky, a uvidíte, co z toho vzejde. Tehdy jsem si řekl, když takhle radíš studentům, zkus, jestli bys to taky dokázal napsat.

Dalo by sa teda povedať, že vás inšpiruje vlastná výučba a študenti ako takí?

No samozřejmě, práce na kurzu tvůrčího psaní je nesmírně inspirativní a často, když poslouchám nebo čtu, co mí studenti napsali, tak si říkám, že bych chtěl, aby mě něco takového napadlo taky. Mí studenti jsou pro mě nesmírně inspirativní, jejich texty mě nesmírně těší a zajímají, generačně i způsobem uvažování a vnímání reality. Ostatně umět se dívat na svět jinýma očima je jeden z důležitých aspektů spisovatelské práce.

Porota Jablotron Litery nominovala vašu knihu Žádné dobré zprávy v kategórii detektívky, jedná sa o pokračovanie Detektívov od Nejsvětější Trojice opäť s Máriou Výrovou v čele. Mysleli ste si, že práve toto dielo by mohlo získať nomináciu?

Ne, nepsal jsem román tak, abych zaujal nějakou porotu. To mě při psaní vůbec nenapadlo. Když píšu, musí to primárně vyhovovat mně. Samozřejmě mě nominace velmi těší, ale psát román a myslet na to, jakou cenu by mohl dostat, to by bylo velmi narcistní.

V tomto diele je Výrová už bývalou komisárkou a stala sa vysokoškolskou pedagogičkou. Inšpirovali ste sa v tomto prípade vašou vlastnou kariérou?

Já se na začátku dopustil té chyby, že jsem v prvním románu vytvořil tým a od druhého románu jsem si ho začal systematicky likvidovat. Pak jsem unáhleně nechal Marii Výrovou odejít od policie. A tak jsem musel přemýšlet, no dobře, chci vytvořit další detektivku a co ona bude dělat? Protože primárně píšu o tom, co znám, nepředpokládal jsem, že by znělo věrohodně, kdybych z ní udělal soukromou vyšetřovatelku nebo něco takového. Tak mi přišlo logické přesunout Marii Výrovou na právnickou fakultu a dopřát jí akademickou kariéru. Připadalo mi to jako nejlepší způsob, jak zužitkovat něčí praktické znalosti v oboru — nechat je ten obor pak přednášet na univerzitě. Samozřejmě, hraje tam roli, že je to prostředí, které znám.

Keď budete písať ďalšiu detektívku, plánujete ju naďalej centrovať okolo Marie Výrové alebo začnete s niečím novým?

Marie už odešla z aktivní služby a celkem přirozeně stárne. Velice nerad bych dospěl k tomu, že by se z ní stala nějaká slečna Marplová, že bude jako všetečná osmdesátiletá bábinka pobíhat po Olomouci a řešit vraždy. V příští knize, která by měla vyjít letos zkraje podzimu, Marie Výrová nebude, teď ale vymýšlím další knihu opět s ní. Co bude dál, ještě nevím, víc než za horizont jednoho románu neplánuji.

Môžete nám niečo prezradiť o nadchádzajúcej knihe? O čom bude a akým smerom sa uberá?

V Žádných dobrých zprávách mám novou postavu — Lenku Novou, která mi přišla velice sympatická a nesmírně mě bavilo ji psát. Zase ženská figura. Zároveň jsem ji na konci opustil v těžké životní situaci. Říkal jsem si, že by bylo fajn vymyslet jí nějaký osobní happy end, takže jsem napsal tentokrát takovou až lehce romantickou detektivku. Dokonce se děj neodehrává v Olomouci a přesunul jsem ho do východních Čech, do krásného prostředí kolem Divoké Orlice. Bude takový spin-off série s Marií Výrovou.

Vyzerá to tak, že nakoniec nie ste až príliš naviazaný na olomoucké prostredie, vyberáte si teda miesta podľa toho, ktoré sú vám blízke alebo také, ktoré sa hodia k danému dielu?

Musí to být místo, které dobře znám. Kraj kolem Potštejna a Litomyšle mám velice rád. A taky mě fascinovala legenda o potštejnském pokladu, o kterém už psal Alois Jirásek. Pořád mi to vrtalo v hlavě a velmi dlouho jsem chtěl napsat román, kde bych příběh o pokladu na hradě Potštejn oživil v současnosti. V té nové knize — bude se jmenovat Půlnoční aleje — se mi konečně podařilo vymyslet zápletku tak, aby to dávalo smysl. Tentokrát to nebude žádná politika, žádný temný společenský kontext. Chtěl jsem napsat oddechovou letní detektivku, která se bude odehrávat v krásném prostředí s romantickou zápletkou hledání ztraceného pokladu.

Na záver by ma zaujímalo, či ste pri písaní posledného diela mali iný playlist ako obvykle? Neovplyvnilo to tiež výslednú atmosféru?

Co jsem poslouchal, když jsem to psal, si už nevzpomenu, ale myslím si, že tentokrát to Bob Dylan nebyl, byla to nějaká veselejší hudba.