Nestagnovat v nostalgii

Co bylo první, tvoje účast v literárním provozu v Ostravě, nebo počátek tvého psaní?

Rozhodně jsem začal jako první psát. To bylo na konci střední školy, během maturitního ročníku. Do té doby jsem byl úplný analfabet. Chodil jsem na učiliště, sice to byl čtyřletý obor, ale stále učiliště, takže na literaturu se nebral až tak velký zřetel. Samozřejmě jsme češtinu měli, protože jsme z ní museli maturovat, ale moc jsem tehdy nečetl. Náš češtinář se v nás snažil vzbudit touhu po čtení. Jednou nás dotáhl do školní knihovny, o které jsem ani nevěděl, že existuje. Vytáhl knížku Ženy od Bukowského a začal nám z ní číst. A to mě nadchlo. Literaturu jsem měl do té doby spojenou s „puškinama“ a Čelakovským a tak, tehdy mi to přišlo nudné a nezajímavé, bylo mi to cizí. Tohle mě ale zaujalo, takže jsem si sehnal od Bukowského další knížky: začal jsem to číst. A pak jsem v četbě pokračoval vlastně do minulosti, od Bukowského jsem se dostal k Erichu Marii Remarquovi nebo Zolovi a tak dále. Taky jsem tehdy začal psát. Teď někdy jsem své staré texty vyhrabal. A když jsem se do toho začetl, říkal jsem si, ty vole, to je otřesné (smích). Musím to spálit.
Texty jsem psal a píšu na psacím stroji. Beru to jako rituál. Inspiroval mě k tomu Hunter S. Thompson, který když se učil psát, tak přepisoval Fitzgeralda a Hemingwaye na psacím stroji, aby pochytil tu hezkou angličtinu, kterou měl rád. Prostě četl ty knížky a přepisoval je, aby to „nasál“. A pak to používal na ty svý šílený drogový výlety. Řekl jsem si, že je to takový rituální: u toho klepání se hezky přemýšlí. Když člověk píše do počítače, tak tam má tu stránku, počítač pak zaklapne a „nikde to není“. Ale když to napíše na psacím stroji, má v ruce ten papír — působí to jinak. Samozřejmě, dříve nebo později to člověk musí dostat do počítače.

Ovlivňuje práce v kultuře tvé texty? Setkal ses jejím prostřednictvím např. s někým, kdo měl silný vliv na vývoj tvé poetiky?

Paradoxně mě asi první neovlivnila práce v kultuře, ale v kulturním prostředí. Pracoval jsem v absintovém klubu Les, kde se scházeli nejrůznější básníci, ale i divadelníci nebo muzikanti z filharmonie. V Lese jsem získal kontakty a skrze ně se začal vyvíjet. Občas mě nasměrovaly, to prostředí mi pomohlo. Pak jsem se přesunul do dalšího baru, do Staré arény, kde zas působili jiní lidi. Tam jsem poznal Honzu Dvořáka, který je teďka ředitelem kulturního centra Provoz. Předtím jsme byli oba barmani, kteří s oblibou psali, měli rádi literaturu, film, hudbu. Bylo to chudé, ale pěkné období. S Honzou jsme se pak bavili, že máme kolem sebe komunitu lidí, kteří píšou, pak se přidal Vasilios Chaleplis i Marek Slonina a vzniklo Harakiri. Musím zmínit i Vojtu Beránka, který byl tehdy můj nejvěrnější čtenář.

Našel bys nějaký iniciační moment, který tě přivedl k tvorbě?

Ten moment byl, jak jsem říkal, když nám učitel na střední četl z knížky Ženy od Bukowského. Vývoj pak ovlivňovalo mé okolí a kamarádi. To oni mi doporučovali knihy, které mě formovaly: V melounovém cukru, Dívka, moře a noc, Pěna dní a moje asi doteď nejoblíbenější, Mistr a Markétka. To byly velké inspirační zdroje.

Vystudoval jsi filozofii, promítá se to nějakým způsobem do tvé tvorby?

Rozhodně jsem povídkám, zejména těm novějším, filozofický kontext dával. Je tam ale jen okrajově, volně jsem se inspiroval různýma platonskýma naukama, stoicismem i dalšíma. Ale je to přítomno jen skrytě, texty lze číst i bez jejich znalosti. Během psaní mi přišlo, že povídky jsou plytké, bez přesahu — to se mi nelíbilo. Z Nostalgie si bere vás je filozofie nejvíce cítit u povídky „Slzy slunečnice“. Jméno dívky v ní vystupující je klíč.

Jak bys charakterizoval svůj tvůrčí proces? Jedná se o nahodilé výbuchy kreativity, nebo jsou tvé povídky výsledkem komplexního procesu?

Výbuch kreativity tam je, ale až se natlakuje ten sud se střelným prachem. Vždycky mě napadne nějaká myšlenka, napíšu si k ní třeba odstavec, pak nad tím přemýšlím. Chodím na procházky, koukám kolem sebe a říkám si, co bude dál. Klidně rok dva. A pak jednou k tomu sednu, „vyklopím“ ze sebe to, co mám rozmyšlený, trochu koukám, kam to vede: začátek mám, promyslím konec, pak dodělám prostředek. Jediný, co dělám vyloženě racionálně a spořádaně, je to, že nad tím neustále přemýšlím. Snažím se najít nový metafory, do toho se mi tam teďka vkládá novinářská rovina, rozhlasová. V psaném médiu se může člověk vyjadřovat trochu složitěji, v mluveném je stručnější. Snažím se tedy o promyšlenou metaforiku, ale zároveň o jistou přímost ve vyjadřování.

Zaměřme se nyní na tvůj debut Nostalgie si bere vás, který vyšel nedávno v nakladatelství Paseka: jaký průběh mělo vydávání knihy?

Jenom poslední povídka vznikla s tím, že jde do té knihy. Jinak jsem psal povídky, jezdil jsem na čtení; nechtělo se mi to nikam posílat. Pak se stalo, že jsme s kamarádama vydali 111 míst v Ostravě, která musíte vidět pro Paseku, měli jsme křest a přijela Bára Klimtová, která nám dělala redakci. Všimla si, že se všichni věnujeme psaní. Pak se nám postupně ozvala, zda bychom jí neposlali své texty. Odeslal jsem jí povídku „Obláčky“ — říkala, ať jí pošlu další. Poslal jsem jí všechno, co jsem měl, a řekla mi, že by to mohlo jít ven.

Co výběr povídek? Byl podmíněn tebou, nebo redakcí?

Z deseti povídek, které jsem poslal, vybrali v Pasece tři. Pak mně Bára navrhla, že můžu napsat ještě čtvrtou a pátou, jen musí být krátké. To bylo v létě 2025 a já napsal „Exagoge“. Zbytek byl poskládán, aby to tematicky dávalo smysl.

Je nějaká povídka, u které ti je líto, že se do knihy nedostala?

Jo, rozhodně je. Původně se kniha měla jmenovat Dobré nitro podle povídky „Brý nitro“. Ta se ale do knihy bohužel nedostala, třeba bude v té další.

Proč název Nostalgie si bere vás? Jakými způsoby dle tebe zaštiťuje poetiku souboru?

Vzniklo to podle jednoho graffiti, které jsem viděl na mostě přes železnici v Ostravě. Byl tam takový typický šupácký nápis „Piko bere tebe, ne ty ho“. Podle toho to vzniklo. Nostalgie je v knize všudypřítomná, ale došlo nám to, až když jsem odevzdal poslední povídku. Řekl bych, že je to dané i tím, že v každém příběhu sněží, což ten pocit přirozeně evokuje.

Kde vidíš mezi jednotlivými povídkami průsečíky?

Kromě nostalgie je spojuje i forma. Témata jsou jiná, přestože je v každé vzpomínání. V „Exagoge“ se děj odehrává v jednom lázeňském městečku — když tam člověk přijede, tak to na něj působí jako nostalgie: všechno je tam staré, jsou tam kazetové dřevěné stropy. Je to tam jako na zámku.

Proč vypravěči nemají jméno? Je za tím nějaká intence?

To byla náhoda. Prostě jsem je zapomněl pojmenovat. Až v Pasece mě na to upozornili.

Řada tvých postav prochází „existenciální krizí“, mají ale ještě něco společného?

Postavy se nějak snaží vyvinout. V „Písku“ se chlap sesype, ale už se nevrátí do fabriky, v „Za nás to tak nebylo“ je snaha přesvědčit někoho, aby se posunul. Ve „Slunečnici“ je potřeba jiná — pochopit, rozebírat, ale taková až hnidopišská, zkažená. Ukazuje, kam ten vývoj může spět. Poslední zase představuje neschopnost se vyvinout, úsilí stagnovat v té své nostalgické bublině, nechodit mimo vybranou komunitu lidí. I když se to jmenuje Nostalgie si bere vás, tak se každá postava snaží trochu dívat dopředu.

Tvé ženské postavy působí étericky, něžně — přestože u Štěpánky je velký kontrast s jejím „sesypáním“ a tím, jak žije. Jakou roli podle tebe mají dané ženy v životě vypravěčů?

Štěpánka velice důležitou, ten bezejmenný vypravěč ji má za vzor. Je inspirována holkou, co jsem znal. Sol je hlavně metafora, a to něčeho, co mě přitahuje, chci to poznat, vědět to. V ideálním případě — jak si lidé hodně nárokují třeba vědomosti — vlastnit to. Je to ale zastoupeno romantickým vztahem, ve kterém se vypravěč chová jako debil. I když ho Sol varuje, ať ten vztah nechá plynout, on toho není schopný.

Jsou fikční světy povídek inspirovány nějakými místy z aktuálního (reálného) světa? Co genius loci, projevuje se v tvých povídkách?

Když píšu ty povídky a jsou situované do města, tak se mi tam nejčastěji promítá Ostrava, ale inspirace je i Brno, Olomouc, Bratislava, Havířov, Praha. Od všeho je tam trochu. Samozřejmě, jsem z Ostravy, takže si to logicky všichni spojí s ní, ale ty fabriky, kde jsem pracoval, mohou vyrůst úplně kdekoli. To, co tam popisuju, můžete cítit v každé Horní Dolní, kde je cesta. Ale holt, Ostrava má to stigma. Málokdo pak ví, že třeba uhlí se tam netěží třicet let nebo že železárny už jsou většinou zavřené.
Genius loci je v mých povídkách důležitý, všechna díla by měla mít nějakou atmosféru. Mít něco „místního“, co bude v lidech vzbuzovat reakci. Kamarádka, která to četla jako první, říkala, že jí to atmosférou připomnělo film Brazil. Tak jsem si řekl, no, dobře. Ta atmosféra mě při psaní ale hodně baví. Snažím se, aby v každé povídce nějaká byla. Poslední příběh je na atmosféře postavený naprosto přiznaně.

V „Písku mezi zuby“ se setkáváme s řadou metafor, včetně specifického pojmenování pozic v zaměstnání vypravěče. Jak bys definoval onu souvislost mezi aristokratickými posty s hierarchizací fabriky nebo korporátu? Vnímáš v povídce jistou kritiku kapitalismu či intelektualismu?

Když jsem ve fabrice pracoval, tak mi přišlo, že manažeři tam chodili jako nějaká nižší šlechta. Nad těmi manažery byli další manažeři nebo ředitel a opravdu se na ty ostatní koukali jako na plebejce. Z toho, jak se k nám někteří chovali, jsem si připadal jak nevolník na poli, který je tam jen od toho, aby pracoval a na nic se neptal. Proto jsem to tam pojmenoval jako trůnní sál — připadal jsem si jako poddaný: člověk, kterého by si měli vážit, protože odvádí umazanou práci, ale neváží.
Spíš než kritika kapitalismu se tam odráží globalizace, která je dneska neodmyslitelná, ale v té době, kdy jsem to psal, mi to všechno přišlo hrozně absurdní. Neřekl bych ale, že se jedná o kritiku nebo satiru.
Srandu si tam ale trochu dělám z intelektuálů. Říkal jsem si, co si musí myslet lidi v hospodě, kteří slyší například debatu o tekuté modernitě. Proto si z toho dělám srandu. Přijde mi, že někdy se ta bublina bere strašně vážně. Stejně tak se samozřejmě občas beru vážně sám, protože v tom kruhu jsem. Pokud jde třeba o „tramvajové filozofy“, kteří jsou v knížce, ty jsem shodit nechtěl. Ti jdou k jádru věci.

Nejen v „Písku mezi zuby“, ale i v dalších povídkách v knize je znát důmyslná práce s jazykem, mobilizující imaginaci čtenářstva. Co tě vedlo k jednotlivým metaforám, co je pro ně příznačné? Proč lidé zvrací písek? Je záměrná spojitost mezi dvěma interpretacemi slova „sesypat se“?

To sesypání je tam záměrně, protože se může vyložit několika způsoby. Štěpánka se sesype mentálně, má breakdown, vypravěč to má půl na půl. Neustále naráží na absurditu jak v Hlavě 22. Bizarnost práce ve fabrice se snaží léčit něčím, co to zalepí jen na chvíli, a nakonec to nepomůže — jen to všechno zhorší. A ti filozofové jsou prostě jen takoví svojští.
Písek jsem zvolil proto, že je hrozně nepříjemné, když ho máš v puse. Ze začátku jsem přemýšlel nad tím, jestli mi ta metafora nepřijde trochu banální, ale nakonec ne. Potom jsme s Bárou přemýšleli, jestli třeba tu povídku nepojmenovat jinak: celou dobu to byl totiž jen pracovní název. Ale došel jsem k tomu, že to chci takhle — pocit písku mezi zubama je fakt hrozný.

Na závěr se zeptám, co momentálně tvoříš?

Mám rozpracované povídky, co by mohly jít do další knihy. Jedna z nich je psána ve třech liniích: holka, kluk a pár důchodců, co se rozhodnou, že nechtějí být důchodci, a začnou terorizovat vesnici, kde žijí.