Luxusní smrt

Dnešním sloupkem se (přinejmenším na nějaký čas) se čtenáři loučím. Nedá mi to, abych svůj poslední text nenapsal o posledních věcech. Pokud si někdo přečetl i mé předchozí sloupky, nejspíš si teď vyčerpaně povzdychne. Psal jsem tu o pekle, válce, agresivitě, nespravedlnosti, pláči, a nakonec pro dobrou míru přihodím ještě smrt. Jako bych slyšel dobře známou výtku: nemohl bys občas mluvit taky o něčem hezkém? O hezkém asi ne, ale o krásném ano. Rozloučím se totiž následující tezí o smrti: člověk umírá, protože svět je tak krásný, že se to nedá vydržet. Přinejmenším z toho důvodu umřít může.

Tato divoká teze má filosofický rodokmen. Už německý filosof Hegel věděl, že příčiny „přirozené“ smrti nejsou fyziologické. Tvrdí, že člověk umírá ze zvyku. Lidé žijí, dokud před nimi leží cíle, kterých mají dosáhnout. Jakmile se úspěšně akulturují do všech svých společenských rolí, nemají proč vyvíjet aktivitu, a postupně tedy odumřou — asi jako když pěstujete fazole, které v průběhu roku urodí, a další rok je musíte vysadit znovu. Ač mám Hegela rád a ač nepochybuji, že spoustu lidí to přesně takhle má, tato úvaha je pádem do filosofické úředničiny. Bližší je mi Georges Bataille. Ten nám připomíná, že smrt není nic nutného. Buněčné organismy, které se rozmnožují dělením, neumírají. Příčinou smrti je nadbytek. Živé bytosti mají nadbytečnou energii, takže se rozvíjí a rozmnožují až do bodu, kdy už není kam dál, životní prostor je zcela zabrán, přebytečná energie se ovšem stále kumuluje, a musí se tedy uvolnit zničením, smrtí. Smrt je tak záležitostí luxusní, věcí přebytku, nikoli nedostatku. S touto větou souhlasím, ale posunul bych ji ještě na jinou rovinu — ve světě je přítomen takový exces krásy, že ho člověk nedokáže zpracovat, a pokud je mu vystaven, začne se postupně rozkládat. Ani toto není novinka. Stejnou myšlenku vyslovuje Ricky Fitts ve filmu Americká krása: „Někdy je na světě tolik krásy — mám pocit, že to nevydržím, jako by se mi srdce mělo zhroutit.“ Kdo rozumí téhle větě, neumře ze zvyku ani z přirozených příčin.

Někdy jdu po zápase na Hanspaulce k autu a nemůžu mluvit, protože se mi stáhne jícen nesmyslnou krásou nočního pražského sídliště. Někdy v autě zastavím moc blízko semaforu, takže se na něj dívám střešním oknem: vidím jen červené světlo mezi dráty trolejbusového vedení na pozadí čtverce oblohy a páteří mi projede proud elektrických vedení celého světa. Někdy v polospánku sedím v mrazu na balkoně a nemůžu se hnout kvůli tomu, jak se světlo pouličního osvětlení rozprskává pod přimhouřenýma očima. Tělo vypovídá službu, odmítá fungovat v přítomnosti nesmyslné, nehledané, násilné nádhery, luxusu, který lidský organismus nedokáže snést. Organická hmota prostě není stavěná na to, aby takový nápor unesla. Naše smysly se díky přebytku životní energie rozvinuly k takové jemnosti, že vnímají i to, co pro zvíře-člověka není určeno. Proto se tak dobře učíme nevidět, nepozorovat, vyplňovat náš čas „smysluplnými“ aktivitami. Někteří z nás se ale nenaučili zakrývat si oči, nasazovat si černé brýle, používat ochranné pomůcky, takže se jim tyhle náhodné konstelace vsáknou skrze smysly do těla jako kapalný nikotin a začnou štěpit jejich atomární strukturu.

Ospravedlňují takové excesy krásy život? Ospravedlňuje jejich existence všechny ty hrůzy, o kterých jsem zde psal? Rozhodně ne. Spíše jde o jednu bolest navíc. Kdybych chtěl něco takového tvrdit, byl bych patetický, a pateticky zásadně nepíšu. Jde prostě o jeden další fakt života vedle mnoha jiných. Nic nevysvětluje, nic nezachraňuje, vlastně nevím, co si s ním počít. Tak na něm prostě jen trvám, a parafrázuji Kerouaca: Jediní opravdoví lidi, co znám, jsou blázni, blázni, co neumřou ze zvyku, ale na krásu.