Tříštičky

Mám zvláštní vztah ke zdrobnělým slovům. Občas je nadužívám a bývá mi to redaktory vyčítáno. Mají pravdu! Zapomínám se a zdrobňuji vše, co mi přijde pod ruku. A sám se pak divím, kolika deminutivy se mi povedlo text zamořit. Tohle stylistické akné, děsím se, mě usvědčuje z fatální nedospělosti — to budu pořád tak nesnesitelně mladý? A hned se zas lekám z druhé strany: co když je to projev sentimentality? To už jsem tak starý? Ztrácím kontrolu? Dojímám se? Senilně žvaním?

Když se trochu uklidním, říkám si, že je to snad jen nevědomý pokus dostat se k tomu malému (chtěl jsem napsat malinkému!). Všední den je plný tolika drobností a já bych jim tak rád porozuměl. Ale nejen všední den: i osudový cit se často váže ke zcela nepatrným věcem.

Mým nedostižným vzorem je v tomto ohledu Thomas Mann. Nikdo v dějinách literatury nevyužil deminutivum s takovou silou. Kdybych měl někomu vysvětlit, o čem je Kouzelný vrch, co je jeho esencí, odpověděl bych, že jsou to tříštičky. O nic jiného — a teď to myslím zcela vážně — v té osmisetstránkové knize nejde. Je to gigantický román o tom, že si jeho hrdina Hans Castorp půjčí tužku — a pak si ji půjčí ještě jednou! Přepadá mě z toho dokonalá závrať.

V té knize je toho mnoho, ale čistě stavebně je hlavní osou textu touha Hanse Castorpa po Klaudii Chauchatové, touha vyburcovaná bakteriemi a jejich toxiny (které všechny tuberkulózní pacienty horského sanatoria Berghof udržují ve stavu lehkého opojení a erotické excitace). Hansova touha má svůj předobraz. Na gymnáziu byl zamilován do spolužáka Přibyslava. A svou lásku nedovedl projevit jinak než nesmělou žádostí, jestli by mu Přibyslav nepůjčil červenou tužku. Ten mu ji povýšeně půjčí, Hans ji doma obřadně zaostří a několik červeně lakovaných tříštiček uloží na dno šuplíku psacího stolu.

Do Klaudie se Hans zamiluje především proto, že rysy její tváře, její chůze i způsob, jakým se hrbí u stolu, mu připomínají milovaného Přibyslava. A ten cit vyvrcholí po dvou stech stranách ve chvíli, kdy ke Klaudii na masopustním karnevalu přistoupí — a půjčí si od ní tužku. Tu noc se spolu milují, načež Klaudie odjíždí (nechá Hansovi na památku rentgenový snímek svého hrudního koše). A to je vše!

Dalších čtyři sta stran románu by se klidně mohlo škrtnout a — čistě z hlediska příběhu — by se nestalo vůbec nic. Jistě, svět by přišel o jedny z nejkrásnějších úvah o povaze touhy, o příbuznosti lásky a nemoci, o tělesnosti a trvání. Ale co se týče konstrukce děje, od této chvíle začíná v románu nádherné bezčasí. A kdesi nesmírně daleko leží na strýcově půdě starý psací stůl a na dně levého šuplíku — tříštičky. Tajné ložisko vášně.