Opilost

Nedávno jsem v rámci detoxu přestal pít alkohol. Očekával jsem, že se dostaví ostřejší myšlení, tělo nebude vydávat energii na zpracování jedu a objevím nové síly. Na takovéto ambiciózní cíle šlo zřejmě o příliš krátký experiment, jeden efekt se však dostavil téměř okamžitě — lidé na společenských akcích mě začali nudit, jakkoli krásně a chytře mluvili, a začal jsem nudit i sám sebe. Ano, možná je to iluze, že my sami i lidé okolo jsme zábavní, když máme trochu nameteno, ale je to iluze kolektivní. A kolektivní iluze dokážou být někdy o dost skutečnější než skutečnost, s níž jsme někde sami zalezlí.

Na alkoholu je zajímavá jeho společenská diverzita, jak jinak funguje decinka crémantu někde na recepci na velvyslanectví nebo bráník z petky v bezdomoveckém zákoutí. Rozmanitá je ale i opilost z různorodých nápojů. Vyrůstal jsem na jižní Moravě a dlouho jsem vůbec nerozuměl pivu. Na univerzitě jsem ho začal srkat z finančních důvodů, četl jsem Hrabala a nechápal, co na tom má. Můj žaludek nedokázal pozřít dostatečné množství tekutiny na to, aby se dostavil kýžený stav. Až po několika měsících studií a pilného trénování se mi podařilo do sebe nalít pět půllitrů. Moje tělo zvláčnělo, upadlo do jakési letargie, zato v hlavě mi bublaly peřeje myšlenek, mísily se a vířily, a jakmile jsem se pokusil nějakou z nich chytit, protekla mi mezi prsty a zůstala jen pěna. Bylo to krásné, plebejsky povznášející, dobrodružné. Ne vždy je ale zkušenost s nějakým drinkem přenosná do jiné lokality. Na Martiniku jsem objevil řemeslný bílý rum a nad hlavou se mi houpala tropická obloha. Po návratu domů se ten nápoj nedal vůbec pít, probouzel ve mně jen středoevropské zoufalství.

Mám pocit, že naše evropská civilizace dobyla svět alkoholem. Některé národy jsme vyhubili už jen tím, že jsme je naučili chlastat, jiné jsme porazili sami povzbuzeni chlastem k boji. Myšlení uvolněné alkoholem stálo u řady velkých nápadů a vynálezů, i těch literárních.

Napadají mě minimálně dva evropské filmy, které alkohol líčí jako vybočení z životních šablon, boj proti šedi, jako prostředek kreativního uvolnění — francouzská klasika Opice v zimě (1962) a dánský Chlast (2020). Jean Gabin coby maloměstský snílek Quentin vysvětluje své ženě, proč si nedá jen skleničku k večeři: „Nezajímá mě víno, zajímá mě opilost.“ Ani jeden z filmů nezavírá oči před temnou stránkou chlastu, jen vlastně říkají, že my Evropané bez alkoholu prostě neumíme tancovat. Je to naše společná vášeň a vášně často přinášejí rizika. Můj děda zemřel na cirhózu jater a jeho syn, můj otec, se zcela bez vášně, systematicky, pomalu upil k smrti. Jak tohle individuální i společenské dědictví přijmout, vzít si z opilosti to povznášející, a přitom ve zdraví přežít?