Život po životě literární teorie

Letos v létě přijedete do Prahy jako hlavní řečník na VII. kongresu světové bohemistiky, který se koná u příležitosti stého výročí Pražského lingvistického kroužku. Co podle vás spojuje situaci, v níž v první polovině 20. století vznikly formalistické a strukturalistické metodologie, se současností a které jejich aspekty považujete dnes za relevantní?

Za prvé, jsem vděčný a opravdu poctěn, že mohu být hlavním řečníkem na tomto kongresu, tím spíše, že nejsem bohemista. Do Prahy přijíždím, abych si rozšířil obzory a experimentoval s myšlenkami o tom, jak středoevropské literatury dokazují svou relevanci na světové scéně.

Ačkoli se od sebe lišily, ruský formalismus i Pražský lingvistický kroužek byly prvními moderními školami literární vědy, které vytvořily vlastní teorie a explanatorní modely. Společné jim bylo přesvědčení, že literatura je v konečném důsledku produktem jazyka, a proto ani literární věda, ani lingvistika by se od sebe neměly oddělovat. Právě toto přesvědčení ovlivnilo jejich přijetí literárních přístupů, které se vyznačují snahou studovat literaturu s rigorózní vědeckou důsledností. Později pražská škola upravila tento přístup tak, aby zohledňoval otázky estetické a společenské hodnoty, aniž by opomíjel jazykovou podstatu literatury.

Abychom pochopili trvale přítomnou sílu ruského formalismu, musíme začít chápat současný anglosaský diskurz o světové literatuře — v němž legitimace čtení a analýzy literatury v překladu a skrze překlad hraje klíčovou roli — jako ozvěnu a pozdní zásah do debaty, která začíná v počátcích klasické literární teorie. „Klasickou literární teorií“ zde míním paradigma uvažování o literatuře, které spočívá na předpokladu, že literatura je specifickým a jedinečným diskurzem, jehož odlišnost se krystalizuje kolem abstraktní vlastnosti „literárnosti“. Tento způsob uvažování o literatuře se začíná objevovat kolem první světové války — u Šklovského a jeho kolegů formalistů. V 90. letech 20. století je z velké části už mrtvý. Klasická literární teorie však nezmizela, aniž by po sobě zanechala rozptýlené dědictví spočívající v různorodém zkoumání otázky ústředního postavení jazyka — či jeho opomenutí — v tom, jak chápeme literaturu.

Je fascinující, jak tyto staré a možná vzdálené debaty mezi ruskými formalisty ve skutečnosti podtrhují způsob, jakým dnes hovoříme a uvažujeme o světové literatuře. Mohl byste to prosím rozvést?

Současná debata o „světové literatuře“ znovu oživuje zásadní diskusi o tom, zda bychom měli o literatuře uvažovat v rámci horizontu jazyka, nebo za ním. Jak známo, ruští formalisté se shodovali na poznatku, že literatuře dodává na specifičnosti právě literárnost. Máme však tendenci zapomínat, že se už tolik neshodovali na tom, co zvláštní kategorii literárnosti tvoří. Roman Jakobson zastával názor, že tkví ve spletitém, jemně strukturovaném fungování jazyka. Pro něj má význam pouze jazyk originálu, protože tuto spletitost v překladu nelze zachytit. Není náhodou, že Jakobson strávil kariéru literárního vědce analýzou textů psaných ve verších, přičemž své analýzy zakládal na jazyce originálu. Šklovský, Eikhenbaum a do jisté míry i Tyňanov naopak věřili, že účinky literárnosti mohou být vyvolány také — a v jistém smyslu především — na úrovních nad i mimo mikrorovinu jazyka. V pozoruhodném rozporu s Jakobsonem se zejména Šklovský rozhodl analyzovat spíše prózu než poezii, a to v překladu.

V čem přesně spatřujete Šklovského přínos v této debatě?

Při snaze vysvětlit účinky literárnosti upoutala Šklovského pozornost spíše úroveň kompozice než mikroúroveň jazyka. Jeho slavné rozlišení mezi fabulí a syžetem například funguje s bezpodmínečnou platností i při čtení v překladu. Abychom ocenili strukturu věty, nepotřebujeme jazyk originálu. Navíc Šklovský a Tyňanov dokázali, že dokonce ani na úrovni stylu není jazyk originálu jediným nositelem literárnosti. Parodické aspekty Dona Quijota lze například zachytit a pochopit i v překladu, pokud máme základní povědomí o rytířské kultuře a jejích konvencích. Interní spor mezi ruskými formalisty o tom, co konstituuje literárnost — a Šklovského přesvědčení o její přenositelnosti za hranice jazyka originálu — měl tudíž nechtěný důsledek: dnes poskytuje munici a ospravedlnění těm, kdo zastávají legitimitu čtení a analýzy literatury v překladu.

Jak na Šklovského navázala anglosaská tradice?

Anglosaský diskurz pokračoval ve stopách Šklovského tím, že do popředí kladl legitimitu práce s překladem. Damrosch implicitně čelil napětí mezi jedinečností a mnohostí jazyka a dospěl k závěru, že studium literárního díla v tom, co nazývám „jazyky jeho socializace“, je důležitější než studium literárního díla v jazyce jeho vzniku. V důsledku tato nová priorita mimo jiné omezuje a podkopává monopol metodologického nacionalismu v literárních studiích.

To nás přivádí ke komparativní literatuře. Zmiňujete Davida Damrosche, mohl byste blíže vysvětlit své pojetí „světové literatury“? Existuje podle vás jediná taková literatura?

Někteří tvrdí, že „komparativní literatura“ a „světová literatura“ jsou dva odlišné přístupy k literatuře. První je založen na studiu textů v původním jazyce; ten druhý legitimizuje čtení a interpretaci literatury v překladu. V poslední době se však také v náležité míře uznává skutečnost, že je třeba překlenovat propast mezi oběma přístupy: literární věda ztrácí půdu pod nohama, protože idea autonomie a specifičnosti literatury se ocitá pod novým tlakem — a to i kvůli technologickému pokroku, zejména umělé inteligenci. Na tomto pozadí nebyl metodologický spor mezi „srovnávací literaturou“ a „světovou literaturou“ nikdy moc nápomocný.

A ta jedinečnost či jednotnost kategorie „světová literatura“?

Vždy jsem tvrdil, že nikdy neexistovala jediná světová literatura. Spíše existovaly různé její verze formované historií širších kulturních zón. Střední Evropu můžeme považovat za jednu z nich. Spolu s mým kolegou Dieterem Lampingem jsme před časem vydali sborník s názvem Vergleichende Weltliteraturen (Srovnávací světové literatury), v němž jsme poukázali na nutnost srovnávat, jak různé komunity vytvářejí vlastní, odlišné verze „světové literatury“. V základu současné mylné představy, že existuje jediná světová literatura, stojí téměř monopolní postavení anglického jazyka. Tvrdit, že světová literatura je pouze ta šířená v angličtině — v překladu nebo původní —, však znamená vytvářet falešnou synonymii mezi „světovou“ a „globální“ literaturou, obdobnými pojmy, které jsou sice příbuzné, ale přesto velmi odlišné.

Jak potom vysvětlujete různé asymetrie, které se projevují v odlišných pojetích světové literatury? Třeba ty, za nimiž stojí velikost jednotlivých jazykových komunit, jejich ekonomická síla nebo specifické kulturní tradice…

Asymetrie vždy doprovázely, dokonce formovaly způsob, jakým světová literatura fungovala a funguje. Jeden příklad z mnoha: západní zájem o čínskou literaturu začíná být vážný v 16. století — v Rusku spíše v druhé polovině 18. století —, zatímco čínský zájem o evropskou literaturu zaznamenáváme až na konci 19. a počátku 20. století. Goetheho jméno se v čínštině — nikoli v Číně — poprvé objevuje v roce 1878, a to v textu čínského diplomata působícího v zahraničí. Shakespeare se začíná překládat na konci 19. století a na počátku minulého století, zpočátku v próze. Miltona, což je pozoruhodné, Čína zná ještě před Shakespearem. Pokud bychom se řídili teorií světových systémů, přikláněli bychom se k tvrzení, že Čína byla ekonomicky slabší — ve skutečnosti byla od 40. let 19. století polokolonií. Takové vysvětlení by však bylo v rozporu s ekonomickými dějinami. Podle odhadů Anguse Maddisona byl až do počátku 16. století čínský HDP vyšší než souhrnný HDP Západu a Ruska, přičemž čínský výkon, ačkoli v relativním vyjádření klesal, zůstal i během 17. století silný. Existuje zde tedy nepopiratelná asymetrie, ale dost možná ji nelze redukovat na ekonomické či geopolitické faktory, které filtrují naši interpretaci skrze západní model centra a periferie.

K jakému vysvětlení se tedy přikláníte? Jaká další se nabízejí?

Klíčem k vysvětlení této asymetrie je stejně tak čínská perspektiva. Ta je charakteristická tradičním smyslem pro vnitřní dokonalost klasické čínské literatury — především klasické poezie —, naprosto sofistikované a pro cizince — „barbary“, jak je nazývají Číňané — bezpečně nenapodobitelné vzhledem k vysoce regulovanému způsobu psaní s četnými žánrovými, stylovými a tonálními pravidly a požadavky. Pocit centrálnosti, vnitřní dokonalosti, a tím i soběstačnosti čínské kultury, silný v dobách ekonomického růstu i úpadku, by snad mohl, alespoň do jisté míry, vysvětlit asymetrii, kterou zde pozorujeme. Stejně tak vysvětluje absenci silnější průzkumnické motivace Číny i v době minulých vrcholů její ekonomické moci. Zde jsou pak ale důležité i poznatky z námořní historie, které pomáhají tuto hypotézu vyvrátit: na počátku 15. století měla Čína již vybudovanou impozantní flotilu s více než 300 plavidly, ale směrem na západ se nikdy nedostala dále než k východoafrickému pobřeží a dnešnímu Ománu a Jemenu. Tím nechci popírat osvětovou sílu Wallersteinova modelu — i přes veškerou kritiku, které se mu dostalo od jiných, snad nejvýrazněji od Waltera Mignola. Wallersteinova představa, že nerovnost se stává jasně rozpoznatelnou pouze v rámci koordinovaného systému globálního kapitalismu, má své opodstatnění. Ale nepochybně existují i další klíčové — především kulturní — faktory, které hrají roli v asymetriích a nerovnostech světové literatury jako procesu.

Mluvíte o světové literatuře jako o procesu. Jaké další pohyby a vlivy sledujeme v procesu komunikace mezi jednotlivými literaturami?

Tyto asymetrie a nerovnoměrnosti světové literatury, chápané jako proces interakce, který má svou časovou hloubku, jsou dány i tím, že jednotlivé literatury — definované lingvisticky, nikoli národně — při vzájemné interakci interagují také s celými literárními zónami. Zejména s těmi, k nimž historicky patří, ale i s novými, které se v určitém okamžiku stávají jejich partnery v dialogu. V jistém smyslu literatury neinteragují samy o sobě, ale vždy prostřednictvím mediace širších literárních zón. Cirkulace mi zde nepřipadá jako vhodná optika, protože představa hotových artefaktů volně se pohybujících v dodavatelských řetězcích knižního trhu evokuje prostory, kterými literatura prochází, jako ploché, vyrovnané a monotónní terény. Ve skutečnosti je jejich reliéf rozmanitý. Abych zachytil drsnost těchto krajin, raději o světové literatuře uvažuji v intencích zonality, života různých literárních zón — a to je modus existence světové literatury nejen před globalizací, ale i po ní.

Vzhledem k nerovnoměrné zastoupenosti na světové literární scéně, jaké konkrétní pohledy či přístupy mohou podle vás menší národní literatury — jako je česká či středoevropská — vnést do diskusí o světové literatuře?

Před časem jsem psal o dvou maďarských meziválečných spisovatelích, kteří byli zároveň historiky světové literatury. Zvláště jeden z nich, Mihály Babits, si zaslouží pozornost. V polovině 30. let vydal své Dějiny evropské literatury, po druhé světové válce přeložené do němčiny a italštiny. V nich předložil vlastní nostalgickou reflexi světové literatury. Na rozdíl od představitelů dnes převládajícího anglosaského diskurzu, kteří světovou literaturu z velké části považují za výplod vývojových trendů globalizace a transnacionalismu, ji Babits chápal jako spjatou s kulturními a politickými formacemi, které předcházely národnímu státu. Prostor světové literatury pro něj představovaly Řecko a Řím, udržované dvěma velkými společnými jazyky evropské kultury, řečtinou a latinou. S příchodem moderního národního státu — a zejména od jeho vzestupu v celé Evropě během 19. století — světová literatura postupně slábla. Nakonec ji zcela upozadilo hašteření mezi malými evropskými státy, z nichž každý prosazoval vlastní jazyk. Babitsova verze světové literatury, bezostyšně eurocentrická, předznamenává pozdější snahy, zejména ze strany Ernsta Roberta Curtiuse, o rekonstrukci jednoty evropské kultury: přetvoří ji v úkaz minulosti, který skýtá poučení pro budoucnost.

Zmínil jste význam časoprostorového ukotvení komunikace mezi různými literaturami — nebo literárními zónami, což mě přivádí k vaší knize The Birth and Death of Literary Theory: Regimes of Relevance in Russia and Beyond. V ní nastiňujete proměny ve vnímání literatury v průběhu času prostřednictvím svého konceptu „režimů relevance“ — tedy historicky podmíněných rámců, které určují, jak literaturu v jednotlivých společnostech chápeme, využíváme a hodnotíme. Jak byste charakterizoval režim relevance, který odpovídá dnešnímu literárnímu a kulturnímu zeitgeistu? A do jaké míry se podle vás tyto režimy liší v různých kulturních kontextech, zejména v západní tradici?

To je velmi dobrá otázka. Od vydání mé knihy termín „režimy relevance“ stále častěji používají literární vědci ve východní Evropě i mimo ni k úvahám o tom, jak se literatura historicky vyvíjí a jak se mění i způsoby, jimiž projevuje svou relevanci a paradigma. Dnes bych přidal ještě jeden důležitý nový režim relevance, o kterém v knize nehovořím. Sociální média tím, že nabízejí příležitost jak ke kreativitě, tak k zapojení se do textů jiných tvůrců, pomohla vynést do popředí režim relevance, ve kterém je literatura valorizována jako nástroj pro komunikaci formou sebevyjádření. Nazval bych to komunikativním režimem relevance. Jeho prototypem je starý literární salon, ale exponenciálně a kvalitativně vylepšený. Jakékoli náznaky sociální stratifikace potlačuje nivelizační účinek nových online komunit.

Můžete specifikovat, jak se tyto režimy projevují?

Různé režimy relevance se v různých kulturních kontextech projevují odlišně. Například režim autonomie, který v první řadě plodí literární teorii a vyzdvihuje originalitu a sílu imaginace, nebyl v kulturách mimo západní kulturní zónu tak výrazný. Literární teorie nebyla primárním způsobem reflexe literatury mimo západní tradici — jakkoli riskantní ve své obecnosti či náchylná k obviněním z esencialismu se tato představa může zdát. V jiných, rovnocenně vlivných oblastech — třeba v Číně či na Blízkém východě — nebyla až donedávna po teorii velká poptávka. Místo toho se o literatuře uvažovalo skrze stejně podnětné prizma poetiky — což je skutečně velmi odlišný úhel pohledu. Literární teorie odvozuje svou specifičnost z toho, že je výsledkem konkrétního historického vyjednávání o pozici, kterou literatura zaujímá vůči státu a jeho institucím, vůči náboženství a dalším důležitým společenským faktorům. A teprve ve spojení s těmito širšími emancipačními vývojovými trendy — a někdy v jejich neviditelném stínu — se literární teorie vynořuje jako specifický modus reflexe literatury. Toto vyjednávání či emancipační boj se na Západě odehrávaly způsobem, jaký v Číně nebo na Blízkém východě až donedávna neměl obdoby. A když už se tam objevily, výsledek byl méně jednoznačný a více zdrženlivý. Čína a Blízký východ zůstaly po dlouhou dobu kulturními zónami, v nichž vzkvétala sofistikovaná poetika a její dopad zde přetrvává. Avšak literární teorie, v evropském chápání — a to včetně toho ruského —, tu neměla významné zastoupení. To vše je ale pouze neutrální popis hlubokého, historicky podmíněného rozdílu v tom, jak se tyto kultury vztahovaly k pozici a úkolům literatury ve společnosti. Literární teorie vychází z premisy, že literatura se stala autonomním a soběstačným diskurzem – ostatně právě autonomií jako novou podmínkou literatury se literární teorie ve své podstatě zabývá. Poetika vychází z předpokladu, že literární text vždy byl soběstačný v tom smyslu, že je samoregulovaným produktem, artefaktem vytvořeným podle určitých vlastních norem dokonalosti.

Dnes se zdá, že literární teorie je odcizená těm, kteří literaturu nadále produkují a konzumují, zatímco pro formalisty či strukturalisty byl dialog zásadní. Má podle vás literární teorie dnes ještě význam?

Řekl bych, že celkově vzato už na literární teorii tolik nezáleží, nebo alespoň záleží jen trochu. A to díky její zbytkové přítomnosti nebo, řekněme, rozptýlenému odkazu. To je hlavní myšlenka mé knihy o zrodu a zániku literární teorie, kterou jste zmínila.

Jak jste se vlastně dostal k literární teorii vy a kdo je vaším publikem?

K teorii jsem se dostal jako student na Sofijské univerzitě. V té době se teorie ve východní Evropě těšila zvláštní prestiži. To samozřejmě odráželo i vysokou prestiž literatury v pozdním socialismu. Když píšu o teorii, mým modelovým čtenářem je vlastně historik intelektuální historie, protože v mé práci jde především o snahu pochopit, jak teorie funguje a proč se objevuje v konkrétním dějinném okamžiku a později mizí. V knize to vše rozebírám, ale moje myšlení se od té doby vyvinulo. V současnosti se zabývám podstatnými výzvami, kterým teorie čelí ze strany nového režimu participativního poznání, v němž žijeme.

Co myslíte novým participativním režimem? Naznačujete tím, že literární teorie opět slábne? Nahrazuje literární autonomii nějaký nový modus existence?

Odpor vůči teorii, který v poslední době v humanitních vědách narůstá, má přímou souvislost s globálním přechodem na nový režim produkce znalostí. Ten se odklání od „odtělesněného“ myšlení, které Západ upřednostňoval po několik století. Nezadržitelně se pohybujeme směrem k participativnímu poznání, v němž hrají důležitou roli praktická situovanost a vlastní zájem. Tuto důležitou roli se již nesnažíme skrývat, ale naopak ji rádi zdůrazňujeme a propagujeme. A tím také vyzdvihujeme legitimitu nového způsobu poznávání, který je spíše pragmatický než odtažitý a deduktivní. Tento přístup se zrodil zejména v rámci společenských věd.

Můžete jmenovat další příčiny a podoby tohoto posunu?

Je to mimo jiné obrovský vliv nových sociálních médií, která proměnila naši představu o pravdě a autoritě a posílila zkušenostní mody poznání, jež jsou stále více egocentrické. Proto se příliš nezabývají normami a kritérii destilovanými závazně racionálním a abstraktním způsobem. To má samozřejmě zásadní dopad i na to, jak se dnes literatura vytváří a konzumuje, zejména generacemi, které jsou v nových technologiích zdůrazňujících spoluvytváření, fragmentaci a ústřední roli vizuality jako doma. Filologický přístup, který od čtenáře očekává loajalitu vůči textu v jeho celistvosti a neměnnosti, byl nahrazen proaktivním přístupem, který text konstantně modifikuje, rozkládá, znovu vytváří a transmituje v pozměněné podobě. Čtenář je v pozici řidiče více, než kdy byl za posledních 150 let. To radikálně změnilo režim autonomie, který určoval, jak literatura primárně fungovala před těmito sociálními, technologickými a demografickými změnami: vždy v komplexní součinnosti s dalšími manifestacemi heterogenity.

Na závěr: O jakých tématech se chystáte hovořit na bohemistickém kongresu? A na čem v poslední době pracujete?

Dokončuji dlouho odkládanou krátkou knihu o kosmopolitismu, kterou mi zadalo nakladatelství Oxford University Press. A krátké knihy, jak je známo, se píší mnohem hůře než ty dlouhé. Doufám, že v době, kdy vyjde tento rozhovor, už bude u nakladatele. Pracuji také na delší knize o světové literatuře a pozvání do Prahy mi posloužilo jako vítaný podnět k zamyšlení nad různými podobami světové literatury. Aniž bych prozradil příliš, ve svém úvodním referátu bych rád zasadil českou literaturu do širšího kontextu středoevropské kultury a prozkoumal různé způsoby, jakými česká literatura — a české apropriace literatury — fungovaly jako stavební kameny světové literatury.

Galin Tihanov je profesorem komparativní literatury na Queen Mary University v Londýně a uznávaným odborníkem na světovou literaturu, kosmopolitismus a intelektuální historii. Je členem Britské akademie a Academia Europaea a působí v radách prestižních institucí, jako je Harvardův Institute for World Literature či Čínská akademie společenských věd. Je autorem i editorem řady oceňovaných publikací, například The Birth and Death of Literary Theory (2019) nebo World Literature in the Soviet Union (2023). Ve své práci se dlouhodobě věnuje středoevropským a východoevropským kulturám.

Veškeré informace k letošnímu Bohemistickému kongresu najdete pod tímto odkazem.