Proč jsme stále ještě barokní?

Před více než dvaceti lety proběhla na stránkách časopisu Česká literatura diskuse o ukotvenosti a ukotvitelnosti pojmu baroko v české literární vědě. Diskutující — Miloš Sládek, Jan Lehár, Eduard Petrů, Jan Malura a Hana Bočková — se pokoušeli v základních rysech vymezit, nakolik je tento termín přesný a jednoznačný, jaké rysy případně barokní literatura nese a jaké časové vymezení by pro takto pojmenované písemnictví v českých zemích bylo příhodné. V kontextu vašeho odborného zaměření jsem si uvědomil, že tato diskuse implicitně vychází z představy, že se literární vědci zabývají „barokem samotným“, aniž by se výrazněji reflektovala možnost, že pracujeme spíše s jeho kulturně a historicky utvářeným obrazem. Lze vůbec tyto dvě roviny v odborném diskurzu od sebe oddělit?

To je velmi dobrá otázka. V podstatě říká, že nejde ani tak o to, zda lze tyto dvě roviny oddělit, nýbrž o to, proč vůbec předpokládáme, že něco jako „baroko“ existuje. Kdybyste mi ji položil v devadesátých letech minulého století, v době, kdy takřka celou moji generaci utvářel radikální konstruktivismus, formulovala bych to nejspíše právě tak, že baroko není ani tak předmětem, který bychom mohli zkoumat, nýbrž spíše efektem čtenářských a interpretačních praxí, nástrojem, který slouží k organizaci našeho vědění.

Dnes už tak radikální nejsem, i když i nyní je pro mě baroko především figura, která tvoří součást naší kulturní paměti a pomáhá nám přemýšlet o určitých historických a kulturních jevech. Ony dvě roviny, na které se ptáte, tedy podle mého soudu skutečně nelze tak docela oddělit. To však neznamená, že je nemůžeme rozlišit. Spíše než o dva svébytné objekty jde ale o dva analytické přístupy. Toto rozlišení je metodologicky důležité, umožňuje nám sledovat nejen to, co texty „říkají“, ale i to, jak se jejich význam proměňuje v čase v závislosti na měnících se interpretačních rámcích a jakým způsobem k našim interpretacím dospíváme dnes. Jinými slovy, nezkoumáme pouze minulou literární produkci, ale zároveň i dějiny jejího porozumění.

Jak se oba přístupy liší co do svých výzkumných postupů?

Pro první a druhý typ výzkumu je třeba použít poněkud jiný typ expertizy: v jednom případě jde o rekonstrukci historicky situovaných textových a estetických struktur, zatímco ve druhém vstupuje do hry analýza paměťových procesů, a to je úplně jiná parketa. Co je přitom příznačné, je to, že v prvním případě se celkem dobře obejdeme bez pojmu baroka — badatelé jej nahrazují třeba pojmem raného novověku —, zatímco ve druhém případě je naprosto klíčovou paměťovou institucí, centrem paměti, jak by řekl Miloš Havelka. Zatímco Komenského spis O povaze tepla můžete zkoumat třeba z hlediska dobových teorií pohybu, aniž byste se otázky baroka byť jen dotkli, stěží se bez něho obejdete při analýze Karáskových Barokových oltářů z roku 1922.

Název vaší keynote naznačuje distinkci mezi pojmy baroko a barokovost. Václav Černý v jedné ze svých studií uvádí, že „nic nemůže být barokem před barokem a nic nemůže být barokem po baroku“, leda jako jeho příprava, inspirace, imitace či doznívání. Jak k těmto pojmům přistupujete vy?

Rozlišení mezi barokem a barokovostí pro mě není otázkou přísného časového vymezení, ale spíše rozdílných analytických perspektiv. Na jedné straně je historicky situovaný soubor textů a kulturních praxí, na straně druhé určitý způsob utváření významu, který se může objevovat i mimo tento původní historický kontext. To zajímavé je pak sledovat, jak se v konkrétních textech a situacích protínají a jak nám toto napětí pomáhá lépe porozumět fungování kulturní paměti.

Před několika dny jsem dočetl nový román Jáchyma Topola Peklo neexistuje, který výrazně pracuje s celým spektrem barokních inspirací — sám autor na tuto rovinu svého díla metatextově upozorňuje a reflektují ji i čtenářské ohlasy. Jedna z recenzí dokonce navrhuje možnost číst Topolův román jako současnou prozaickou variaci na Bridelovu skladbu Co Bůh? Člověk? Napadá mě: když označujeme moderní umělecké texty za „barokní“, vypovídá to podle vás více o těchto textech samotných, nebo spíše o našich interpretačních návycích a o tom, co si pod „barokností“ představujeme?

Nejspíš o obojím, ale ne nutně stejnou měrou. Označení barokní může u současného textu zachytit reálné formální a sémantické strategie — práci s kontrastem, paradoxem, tělesností, s napětím mezi transcendencí a imanencí, které mají k raně novověkým modelům skutečně blízko. Zároveň je to ale nevyhnutelně i figura, kterou rozkrýváme vlastní interpretační návyky a paměťové struktury. Důležité pro status interpretace pak může být, zda ji autor čtenářovi explicitně signalizuje — jako třeba Topol — nebo k ní čtenář dospívá bez přímé opory v textu.

Ve vaší studii Beyond Ideology: Representations of the Baroque in Socialist Czechoslovakia as Seen through the Media mě zaujalo spojení „diskurzivní disonance“, které výstižně postihuje napětí mezi různými přístupy k barokní kultuře. Bylo by možné na tomto místě stručně shrnout například paradox, že je baroko v historickém vyprávění často spojováno s „temnem“, a zároveň esteticky působí jako přitažlivé a hodnotné? Je tento rozpor podle vás důsledkem paměťových mechanismů, jimž se ve svém výzkumu věnujete?

Pojem diskurzivní disonance je poněkud neumělou analogií k mnohem zavedenějšímu pojmu kognitivní disonance. Zatímco kognitivní disonance označuje napětí v mysli jedince, který přirozeně inklinuje k tomu, aby rozpory odstranil a uvedl do souladu, diskurzivní disonance se týká souběžné existence neslučitelných významů na úrovni veřejných diskurzů. Vysvětluje, že negativní historický obraz baroka jako „temna“ a jeho estetická přitažlivost mohou dlouhodobě koexistovat, aniž by bylo třeba tento rozpor explicitně řešit. Tyto roviny se spíše míjejí a fungují paralelně v odlišných komunikačních registrech.

Mohla byste uvést nějaký příklad?

Tento mechanismus lze ilustrovat třeba na příkladu socialistického Československa, kde se utvářel poměrně složitý a vnitřně nejednotný obraz baroka a konkrétní reprezentace se lišily v závislosti na příslušné komunikativní situaci, médiu a cíli sdělení. Diskurzivní disonance tedy nespočívá v otevřeném konfliktu, ale právě v paralelní, funkčně rozrůzněné existenci protikladných významů. V tomto smyslu je absence konsensu z intelektuálního i uměleckého hlediska až překvapivě produktivní. Ukazuje, jak kombinujeme estetickou zkušenost s historickým vědomím, jak snášíme rozpory a jak z nich dokážeme vytvářet nové významy. Právě v této neuzavřenosti se odhaluje dynamika kulturní paměti i samotného myšlení. Plná rehabilitace baroka by paradoxně znamenala ochuzení jeho potenciálu odkazovat ke komplexní povaze historické a kulturní zkušenosti, redukovala by ji na to dobré.

Nejsem si jistý, zda i dnes má ještě baroko ten významový a hodnotový náboj, abychom jím operovali například v aktuálních angažovaných společenských diskusích. Anebo se mýlím? Kde se podle vás dnes můžeme setkat s instrumentalizací baroka: v akademickém diskurzu, v populární kultuře, jinde? A proměňuje se v těchto kontextech i samotný význam toho, co označujeme jako „barokní“?

Myslím, že baroko dnes nepatří k pojmům, které by samy o sobě vyvolávaly silné emoce nebo fungovaly jako bezprostředně mobilizující kategorie v aktuálních společenských debatách. Probublává však. Sám jste zmínil Jáchyma Topola, což je příklad sofistikované intelektuální hry. Najdeme ale i zemitější příklady. Osobně mě překvapila třeba poměrně živá debata, která proběhla kolem instalace mariánského sloupu na Staroměstském náměstí v Praze a která ukázala, že baroko a jeho historické konotace zůstávají v kolektivní paměti latentně přítomny a mohou se za určitých podmínek velmi snadno aktivovat.

Lenka Řezníková (*1970) působí v oddělení komeniologie a intelektuálních dějin raného novověku Filosofického ústavu Akademie věd České republiky. Zabývá se kulturními dějinami, pamětí a historiografií. Nejnověji publikovala knihu Historiam videre: Zrak, svědectví a zkušenost v dějepisectví Jednoty bratrské: 1600—1660 (Praha: Scriptorium, 2024). Čerstvě se stala předsedkyní redakční rady časopisu Česká literatura.

Veškeré informace k letošnímu Bohemistickému kongresu najdete pod tímto odkazem.