Viking type raid

V máločem byla česká společnost za poslední dobu tak sjednocená jako v odsudku slávistických fanoušků, kteří před závěrečným hvizdem derby se Spartou vběhli na trávník na Edenu. Ti z nich, kdo házeli světlice do sektoru hostujících fanoušků, a zvláště fotografickým detailem zabraná partička, která napadla sparťanského brankáře Jakuba Surovčíka, si prošli virtuálním lynčem, v němž si pisatelé notovali takříkajíc „napříč politickým spektrem“. Když jsem v neděli ráno naskočil na algoritmovou vlnu, měl jsem plný Facebook „ostud před celým světem“, „katastrof pro český fotbal“ či požadavků na „exemplární tresty“. Té jednotě se vlastně nedivím, za vniknutím na hřiště nebyla žádná výraznější a potenciálně polarizující motivace, šlo o takový bazální davový blikanec, od kterého dá ruce pryč kdokoli, kdo se chce přihlásit do civilizované společnosti.

Se záplavou v zásadě oprávněně moralizujících komentářů, které však časem nabraly trochu protivného množství a někdy i intenzity (včetně vyjádření kajícího se i trestajícího Jaroslava Tvrdíka), nakonec pěkně kontrastovala zpráva od mého mladšího bratra (starší hrana generace Z). S komentářem „GenZ reakce“ mi poslal obrázkové memečko, na kterém bylo vojsko z Pána prstenů vrhající se ke střetu na bitevním poli a k tomu doprovodný popisek „kdyz tvuj team genuinely vyhrava ve fotbale a zbyva 5 heptosekund do konce, tak udelas viking type raid na hriste“. Aniž by bylo jasné, že tento konkrétní meme byl produktem někoho z generace Z, či aniž bych měl statistický vzorek, který by potvrzoval výraznější pohoršení nad děním v Edenu u mileniálů a starších, přišel mi obrázek vlastně dost trefný. Uvědomil jsem si totiž, že ač je generace Z někdy nálepkována jako puritánská generace, která si odmítá dělat legraci z toho či onoho, vnímám u ní i určitý ironický odstup od zástupů virtuálních soudců, jakousi schopnost memečkovité distance. 

Co vlastně dělá memy odtažitými? Je to překlad jedinečné události do jednoho z přednastavených templatů. Tak například meme s pejskem v hořícím domě, který říká „This is fine“, může být použit jak ke komentáři ke globálnímu oteplování, tak k nestíhání deadlinu odevzdání seminární práce, čímž se obě události rozdílné vážnosti nakonec potkávají v tomtéž předchystaném rámečku. Opravdu jedinečnou událost, kterou již je třeba brát naprosto vážné, bychom pak poznali asi tak, že vložení do jednoho z meme templatů u ní již není možné.

Memečkovitá distance je tedy ambivalentní jev. Překlad do memu může být jistě úlevným ironickým únikem z polarizujících a moralizujících diskusí (v nichž se nakonec také opakují ustálené obraty, jen jiného typu). Může mírnit vyhnané emoce ve stylu „hele, zas nepřehánějte, toto ještě jde zmemovat“. Může ale být i příznakem určitého cynismu z „přemíry podívané“, snad až ritualizovaným projevem depresivního smíření. Co už se musí stát, aby se proti tomu cynik mobilizoval?

Tento cynismus není jevem zcela novým. Takto popisuje důsledky přemíry podívané již koncem sedmdesátých let 20. století Christopher Lasch v Kultuře narcismu, když cituje Joyce Maynardovou, líčící návštěvu cirkusu s její čtyřletou dcerou: „[Holčička byla] vyzrále neuchvácená, ponořená spíše do cukrové vaty než do Nejvelkolepějšího show na zemi. […] Tygr mohl klidně krotiteli hlavu ukousnout, pomyslela jsem si, slupnout ho celého jako malinu a udělat z něj sekanou, a ona by nehnula ani brvou.“ „Viking type raid, lol,“ pomyslela by si patrně vyzrále neuchvácená holčička při pohledu na slávistickou hrací plochu pár minut před koncem sobotního utkání.

Je však v případě starších mladistvých či ještě raných dvacátníků neuchvácenost opravdu vyzrálá, nebo jde jen o důsledek digitální utlumenosti? Nebo je ve hře i třetí možnost, že jde o projev mladistvého studu, kdy se svědomí ptá: „jsem dostatečně dospělý, abych mohl dát najevo své upřímné pohnutí?“ Není divu, že právě u mladé generace se nejvýrazněji projevuje tenze mezi upřímnou a ironickou tendencí, někdy ústící v inovativní postironické formy. Symptomem této tenze budiž i tak často užívané anglicismy, často nahrazující právě slova citového zaměření, třeba právě slovo „genuinely“ (opravdově) z probíraného memu, frekventované i v osobnějších kontextech. Chci-li vyjádřit pocit, za který se trochu stydím, za cizojazyčný terminus technicus se mohu schovat. „Víš co, I actually love him,“ může znít typizovaná konverzace dvou středoškolaček, pro které je „já ho vlastně miluju“ silná káva.

Když jsem pak koukal na některé záběry ze vpádu na hrací plochu — a ve svém vyjádření to zmiňuje i Tribuna Sever — mezi úplně prvními vbíhali na trávník často dost mladí fanoušci. V kontextu minulých odstavců bychom tak neměli zapomínat rozlišovat. Ne každý, kdo vběhl na hřiště před koncem zápasu, šel házet světlice nebo nenávistně pořvávat na sparťany. Někdo holt jen nevydržel čekat, až přijde ten moment, kdy konečně nebude ironicky neuchvácený a bude moct genuinely slavit ligový titul svého oblíbeného týmu.