Václav Havel svou roli určitě sehrál

Co vás na česko-běloruských vztazích, z kulturního i historického hlediska, oslovuje?

Bělorusko a Česko, ač nejsou bezprostřední sousedé, byly v relativně těsném kontaktu už od středověku. Stačí jen pár příkladů: v roce 1517 v Praze vyšla první tištěná kniha v staré běloruštině. Ve dvacátých letech Masaryk poskytl stipendia velkému množství běloruských studentů, a Praha se tak stala jedním z center běloruské emigrace. Situace se zopakovala i o sto let později. Běloruská redakce Svobodné Evropy se také nachází v Praze. V Bělorusku je českých stop méně, ale existují. Nicméně nadšení ve mně nevyvolávají ani tak styky mezi našimi národy, jako spíše skutečnost, jak moc dokázal český národ obohatit světovou kulturu, ať už mluvíme o literatuře, kinematografii, hudbě, nebo výtvarném umění. A je někdy až k neuvěření, jak blízké jsou cesty Čechů a Bělorusů. Když jsem jako sedmnáctiletý začínal poznávat českou kulturu, velmi mě zarazilo tvrzení mé učitelky, že nejlepší díla české literatury druhé poloviny dvacátého století nevyšla v oficiálních nakladatelstvích, ale v exilu nebo v samizdatu. Takový rozsah paralelní kultury byl pro mě nepředstavitelný. A dnešní běloruská literatura je na tom úplně stejně jako ta česká před padesáti lety.

Jak jste se dostal k bohemistice?

Na vysoké škole jsem v devadesátých letech studoval bělorusistiku, bohemistika jako samostatný obor v té době ještě v Bělorusku neexistovala. Česky jsem se naučil více méně samostatně. V posledním roce lycea, což přibližně odpovídá českému gymnáziu, jsem si musel vybrat další jazyk nebo dva. Protože jsem však měl dvojku z angličtiny jakožto hlavního cizího jazyka, nemohl jsem si vybrat žádný z populárních jazyků, jako byla francouzština nebo němčina. Z těch méně populárních jsem si vybral polštinu. Protože Poláci jsou naši sousedé, říkal jsem si, filolog v Bělorusku by měl polštinu ovládat. Vedle toho se nabízela čeština — vlastně náhodou. Učitelka, která vyučovala polštinu, byla totiž v době existence Sovětského svazu na pětiletém pobytu v Československu, kde se naučila česky, a po návratu do Běloruska vyučovala i češtinu. Tehdy jsem si říkal, zkusím to, nikdy jsem se s tou řečí nesetkal. Na lyceu jsem se pak češtinu učil rok a pokračoval s ní i na vysoké škole. Na filologické fakultě jsem se rovnou rozhodl studovat některý ze slovanských jazyků. V roce 1994, kdy jsem nastupoval, byl však omezený výběr jazyků z této skupiny, a tak jsem šel nakonec studovat běloruštinu. Teprve po dvou letech studia byla poprvé otevřena bohemistika. První dva roky jsem se tak češtinu učil převážně samostatně, ve třetím ročníku jsem začal navštěvovat bohemistické přednášky jako volný posluchač. Když jsem skončil vysokou školu, bylo učitelů češtiny málo, a tak mě hned přijali, i když můj titul neobsahoval zkoušky z češtiny.

Jste nějak v kontaktu se současnou běloruskou kulturou? Víte, co se v Bělorusku v prostředí nezávislé kultury čte?

Otázkou otevíráte těžké a široké téma, protože pro Bělorusy v zahraničí jsou kontakty s Běloruskem značně omezené. V posledních letech, hlavně po roce 2020, kdy probíhaly protesty proti současnému režimu, začaly represe nesrovnatelné s těmi, které jim předcházely. Stovky tisíc lidí musely opustit Bělorusko. Zároveň byla v Bělorusku zavřena skoro všechna nezávislá nakladatelství. Ta, která zůstávají činná, režim postupně prohlašuje za extremistická. Zrovna před pár týdny padla další těžká rána: nálepku „extremistická“ dostalo několik ze zbývajících nezávislých nakladatelství. Jejich zaměstnanci jsou momentálně ve vazbě a pravděpodobně budou odsouzeni k trestu odnětí svobody.

Mezitím v exilu (už můžeme mluvit o exilu, nejen o emigraci) za těch pár let vzniklo množství běloruských nakladatelství, která v minulosti prakticky neexistovala. Nacházejí se v Polsku — tam jich je asi nejvíce —, v Praze, v Londýně a také v Litvě a dalších evropských zemích. Tím se tedy rozdělila běloruská kultura na dvě strany: život v exilu a život ve velmi striktní běloruské izolaci. Díla, která v Bělorusku dnes vycházejí, jsou tedy už jen ta úplně „nevinná“ a vychází téměř výhradně ve státních nakladatelstvích, kterých je pouze pár. Prostor dostávají výhradně autoři loajální režimu. Protože poslední nezávislí nakladatelé v Bělorusku a ti v exilu jsou dnes pro režim extremisté, cesta knih do Běloruska se skoro úplně uzavřela. Dříve bylo možné exilové knihy aspoň zasílat poštou, ale to už teď možné není. Nevím, zda je držení takových knih v Bělorusku považováno za přestupek, nebo rovnou trestný čin, ale většina Bělorusů je po zkušenostech věznění a mučení v zemi raději potichu, i když názory na režim se nemění. Většina z nich tedy není v kontaktu se zahraničím, nevyčnívá a nekupuje knihy ze zahraničí.

Které české literární dílo je podle vás pro překlad do běloruštiny důležité?

Z autorů, které jsem překládal, bych chtěl vypíchnout Václava Havla. Jeho knihu Život v pravdě: Vybrané eseje, kterou jsem překládal společně se svou tehdejší ženou, považuji za hodně důležitou, ačkoli její dosah je v Bělorusku dost omezený. V českém prostředí existuje výraz bestseller, který v běloruských reáliích nemůžeme použít, protože v dnešní době, hlavně v posledních třiceti letech, se knih v běloruštině prodává poskrovnu. Také se relativně málo čte.

Je tedy Václav Havel mezi běloruskými čtenáři, ať už v exilu, nebo v Bělorusku, populární?

Havel je populární tam i tam. Mimochodem, jeho kniha Život v pravdě v Bělorusku dosud nebyla označena za extremistickou, takže ji mohou číst i lidé, kteří stále žijí v zemi. Vyšla už v roce 2014, bohužel v maximálně tisícovém nákladu. Část z knih se prodala a část odkoupilo české velvyslanectví v Minsku, které výtisky rozdávalo svým spřízněncům v Bělorusku. Mezi ty patřili i občanští aktivisté a politici. Za dvanáct let od vydání překladu jsem v Bělorusku zaznamenal některé Havlovy citáty či zmínky o něm. Většina lidí k běloruskému překladu přístup nemá, ale lze narazit na jedince, kteří citují alespoň z ruských překladů, pokud k nim mají přístup. Václav Havel svou roli určitě sehrál.

Mají podle vás v běloruské kultuře větší odezvu Havlovy eseje a filozofické texty, nebo dramata?

Náhodou jsem zhruba ve stejné době, kdy jsem překládal Život v pravdě, přeložil také Protest, Havlovu jednoaktovku. Pracoval jsem na hře na objednávku takzvaného Svobodného divadla, což bylo běloruské bytové divadlo, které už v té době běloruské orgány zakázaly a sledovaly. Fungovalo do roku 2020 a mělo velice politicky nabitou a aktivistickou povahu; kvůli tomu však museli postupně všichni členové divadla nakonec odcestovat. Divadlo aktuálně sídlí v Londýně a ve Varšavě pod názvem Belarus Free Theatre. Ve své době nad ním drželo ochrannou ruku mnoho důležitých osobností, mimo jiné Tom Stoppard nebo právě Václav Havel, který byl s jeho členy v přímém kontaktu. Havlovo dramatické dílo tedy mělo vliv i na běloruský podzemní život a protestní hnutí.

Jak náročný pro vás byl překlad Havlových textů?

Jak jsem řekl, v té době jsem překládal jak jeho eseje, tak jednoaktovku Protest. To byly dva různé světy. Stály v nich proti sobě na jedné straně jednoduchý jazyk dramatu a na druhé spletitý jazyk esejů, který se vyznačoval dlouhými větami a vyžadoval hluboký ponor do každé z nich. Kniha Život v pravdě, která vyšla v běloruštině, má dvě části: disidentské eseje a pak část nesoucí název Prezident, která sestává z Havlových projevů. I tady je jazykový rozdíl cítit. Ústní projev vyžaduje údernost a relativní srozumitelnost, zároveň i hloubku; Havlovy projevy tak byly pro překlad o něco jednodušší než jeho eseje. S překladem mi tehdy hodně pomohl redaktor, má původní verze byla totiž hodně doslovná. Chtěli jsme, aby text byl srozumitelný Bělorusům, znění jsme proto také lehce zjednodušili jak jazykově, tak s ohledem na některé československé reálie.

Lze vnímat silnější kulturní vliv ze strany Česka k Bělorusku a obráceně? Jak vzájemné vlivy hodnotíte?

S kolegy jsem během překladu českých děl do běloruštiny, třeba opět těch Havlových, založil celou edici Česká sbírka. V té jsem překládal sám, některé texty jsem ale posílal dál, také jsem v edici působil jako redaktor. Vydali jsme, řekl bych, alespoň patnáct českých knih. V Bělorusku zároveň vycházelo mnoho obsáhlých časopiseckých publikací věnovaných České republice.

Co se týká běloruské literatury v Česku, byl bych rád, kdyby ji tu někdo četl. Největší úspěch jsem zatím zaznamenal u titulu Pro co si jdeš, vlku? od Evy Vežnavec, který vyšel v nakladatelství Pavel Mervart před třemi lety a přeložil ho Max Ščur. Běloruských materiálů obecně — tedy nejen krásné literatury — v Česku vycházelo a vychází poměrně málo. O širším vlivu a povědomí bych mluvil spíš v souvislosti s českou literaturou v Bělorusku. A když říkám v Bělorusku, tak myslím mezi čtenáři, kteří čtou v běloruštině, protože velká část Bělorusů čte v ruštině. Mezi těmi, co bělorusky čtou, má česká literatura ohlas a má co říct.

Sjarhej Smatryčenka, běloruský překladatel, filolog a pedagog, který od roku 2011 žije v Brně, sehrál důležitou roli v kulturní komunikaci mezi Běloruskem a Českou republikou. Jeho překlady českých děl do běloruštiny obsahují autory, jako je Václav Havel či Milan Kundera. Smatryčenka se zároveň podílel také na vypracování Antologie běloruských povídek (Větrné mlýny, 2006) v češtině a na výboru běloruských básní Dvě duše (Olga Krylova, 2010).

Veškeré informace k letošnímu Bohemistickému kongresu najdete pod tímto odkazem.