Victus

Kamil Bouška napsal knihu o lásce. Už zase. A podobně jako v předchozích Bouškových knihách i zde je to láska prudce fyzická, kterou jinak známe převážně z BDSM pornografie. Láska, kde: „chtěla abych ji svázal a pověsil na hák / aby visela svázaná uprostřed místnosti / to byl problém / protože já chtěl být taky svázaný“, kde můžeme být zranitelní a plně se oddat druhému. Velká láska. Akorát tyhle verše o lásce napsal Viktor.

Kamil Bouška totiž napsal konceptuální knihu. Už zase. V Inventuře skrze jazykově-filozofické texty i mikrosondy do různě nelidských životů ohledával kromě lásky podstatu člověka, v Dokumentech podal monumentální znepokojivou zprávu o současné a budoucí situaci celého lidstva. Na trojdílný opus hýřící neonovými barvami navázal dle anotace „jediným možným způsobem“ — dílem nenápadným, téměř minimalistickým. Černou obálku Viktora narušuje (a půlí) jediná tenoučká bílá diagonální čára a obsah se tentokrát soustředí kolem jednoho člověka — Viktora, jehož básně Kamil Bouška prý krade, překládá a přepisuje.

O Viktorovi toho mnoho nevíme, ale krátkého životopisného exkurzu se nám dostane: vyrůstal s násilným otcem na ještě násilnějším sídlišti, kde byl naučen, že „silný bije slabšího / kdo je kdo se pozná bojem / … / útok je lepší než obrana / lest pomáhá k vítězství“. City nezná a neuznává, láska je pro něj spíše prostorem, kde může dát najevo slabost. Jinak se ve svém životě profiluje jako nebojácný muž činu, který se řídí pravidly sídliště. Vyskakuje si na Chvojku z vedlejšího vchodu, na češtinářku i na Sama Altmana, kterému slibuje procedury zahrnující porážkové kleště, omračovací vidličky nebo vykrvovací nože. Viktor je tvrdý jako šutr, kterým nemůžeš pohladit, jako „železo kámen kov / devon silur ordovik“. Muž z ulice, jenž má svou pravdu a spravedlivý hněv, který se nebojí vykřičet do světa.

Právě hněv je hnacím motorem mnohých básní, obzvláště pak těch adresovaných Kamilu Bouškovi a jemu podobným: „takže ne, nepojedu / na tvůj pojebanej festival / pojebanýho básničkářstva / protože prostě nemůžu / brát vážně nikoho / kdo nikdy nepracoval 8 hodin denně / a kdo nemá kontakt s fyzickou realitou“. Poezii Viktor vnímá jako nadmíru nedůvěryhodnou a podezřelou instituci plnou citečků, přesto jí čím dál více podléhá. Na Bouškovo naléhání začíná psát básně, a to dokonce ty o lásce, naštvané invektivy stále častěji střídají básnické obrazy, hněv postupně nahrazuje melancholie.
V druhé polovině knihy najednou dominují básně pozorovatelské, někdy až surreálné, ale také introspektivní. Ukazuje se přitom, že podezřívavost byla na místě — psaní se pro Viktora stává destruktivním, konfrontuje jej s nejistotou a prázdnotou: „jakou hrůzu jsem v sobě potlačil / že jen čekám až mě vlastní slova sežerou“; slova se stávají prokletím, vězením: „co jsem s tím začal / nevím která bije / a běháš furt dokolečka v jedný cele / od stěny k stěně, od slova k slovu / a čím líp to dáváš tím hůř“.

Nejen že se tak odhaluje Viktorova křehkost, skrývající se pod tvrďáckou pózou („chce se mi ležet na louce / jen tak, ve svém těle / bez digitálu a dokonce bez knihy / a beze slov — to by bylo / nekonečným štěstím“), vyjevuje se i vyprázdněnost života, jejž adoruje. Onen klíčový kontakt s fyzickou realitou je pod tlakem algoritmů a všudypřítomného uniformizovaného obsahu automatizován za únosnou míru (někdy i doslova — v básni „automat“ je život připodobněn k hernímu automatu, u nějž hráč postupně ztrácí veškerou agenci, než mu místo drobných nazpátek vyjede rakev). Lidé jsou přirovnáváni k robotům, v básni „přerušení“ se zdá, že naprogramován je i sám Viktor, a to chybově: „neslyším haló jedna jedna / já jsem VIKTO / já jsem VIK VIK / jsem“. Jeho vzpurné křiky typu „ZASTAVTE TO! kurva STOP! / jsem snad nějakej zasranej hadr / vylisovanej výrobní linkou nebo co / … / STOP! KONEC! GAME OVER! NASRAT!“ ani jeho ostentativní výhrůžky technobaronům každopádně nikam nevedou, neboť „tady je všechno předem mrtvý / tady už není ani koho zabíjet“. Vlastně se po dočtení knihy zdá, že Viktor vůbec slavně nezvítězil, nýbrž byl neslavně poražen: „jak tristně končí tvoje putování / a co tady kurva dělá ten hadr na podlahu?“

Kamil Bouška napsal úmornou knihu. Už zase. Inventura byla úmorná tématem, Dokumenty rozsahem. Viktor je úmorný frustrací ze současného světa, ale ještě úmornější nemožností tuto frustraci přetavit v něco hodnotného, v cokoli kromě deprese a bezvýchodného vzteku, který může přinést leda trestní oznámení. Jestliže prohrál i Viktor, co máme dělat my?