O ČSSR jsem toho jako dítě příliš nevěděl

Jste rodilý Američan, s rodiči jste žili ve Spojených státech. Kdy jste si poprvé uvědomil, že váš otec je ve střední Evropě proslulým spisovatelem?

Když jsem byl dítě a ještě jsem skoro ani neuměl číst. Seděl jsem tehdy v obýváku před knihovnou plnou knih, které všechny měly na hřbetu napsáno HOSTOVSKÝ. Většinou šlo o české knížky, ale byly tam i autorské výtisky překladů do angličtiny, němčiny, francouzštiny, dánštiny a dalších jazyků. Největší dojem na mě udělala japonská vydání. Došlo mi, že otec je spisovatelem, a nadto patřičně slavným. Když mi bylo pět, rodiče mě vzali na výlet do Londýna. Jeli jsme navštívit Grahama Greena, jenž velmi pochvalně psal o otcových knihách. „Uvidíme se se slavným spisovatelem,“ navnadila mě matka. Vzpomínám si, jak mě Greene zvedl a posadil si mě na klín, zatímco hovořil s rodiči. V jedné chvíli jsem ho přerušil a prohlásil, „Víte co? Já taky znám jednoho fakt slavného spisovatele.“ A pyšně jsem ukázal na tátu. Všichni se hlasitě rozesmáli, a to bude možná i důvod, proč si tu scénu stále pamatuju, ale myslel jsem to tehdy vážně.

Otec se objevuje v řadě vašich básní a opakovaně zmiňujete jeho lámanou angličtinu. Jaký jste s ním měl vztah? Četl jste jeho knihy?

Zemřel, když mi bylo čtrnáct. Několik let nato jsem přečetl všechny dostupné anglické překlady jeho knih. Znovu jsem je už pak nečetl, i když jsem se o to občas pokoušel. Nemohl jsem se ale dostat přes prvních dvacet třicet stránek. Přičítal jsem to překladům, protože mám pocit, že v překladu se leccos ztratilo, hlavně hlas, který v anglických verzích postrádám — jazyk na mě působí jaksi cizorodě a věty mají těžkopádný rytmus. Takže knihu vždycky brzy odložím. Ale možná že za to překlad vůbec nemůže. Nechci se tu pouštět do psychoanalýzy, ale možná vše svádím na překladatele i proto, že otcovy texty ve mně probouzejí velkou zlost z období dětství. Matka otce bezmezně uctívala a zbožňovala a já na něj žárlil. Připadal mi nepřístupný, cizí, starý — byl starší než tátové mých kamarádů — a ano, anglicky mluvil se silným českým přízvukem. Trochu jsem se kvůli tomu styděl; byl jsem koneckonců Američan první generace — nejistý, sebestředný mladík posedlý baseballem. A jeho baseball vůbec nezajímal, stejně jako ho nezajímalo nic amerického. Myslel si, že „homerun“ je něco, do čeho se dáš, když tě máma zapomene vyzvednout po baseballovém zápase. Ke konci života byl už vážně nemocný, rakovina mu způsobovala bolesti, a on se najednou stal popudlivým a vznětlivým. Často na mě křičel. To se mi nelíbilo. Když umřel, nevěděl jsem, jak se cítit. Vlastně jsem nic necítil. A pak jsem se cítil provinile, že nic necítím. Mátlo mě to. Asi jsem po něm nikdy pořádně netruchlil. Po většinu života jsem toho nebyl schopen. Ale když teď píšu tyhle řádky, roním slzy. Dochází mi, že mi chybí až teď. Teď, když jsem o dva roky starší, než byl on, když umřel. 

V jedné básni popisujete, jak vás otec velmi důsledně učil vyslovovat a vyhláskovat slovo „Czechoslovakia“. Jak jste si tu vzdálenou zemi v dětství představoval? A navštívil jste někdy Československo nebo později Českou republiku?

Poezie není realita. Jen vystihuje, co cítíme. Rozhovor z básně, kterou zmiňujete, se nikdy neodehrál. Vymyslel jsem si ho. Ale mám na svého otce i několik milých vzpomínek, a to z doby, kdy jsem byl ještě hodně malý a on nebyl tak nemocný. Pamatuju si, jak jsme spolu hráli dámu. On dámu hrál nesmírně rád. Asi mě ji naučil on. Pamatuju si, jak řekl dáma vždy, když proměnil kámen v dámu. Pamatuju si, jak říkal pupíček, když mě hladil na břiše. Také si pamatuju, že mi říkal Paulíček — s tou českou zdrobňující příponou, která označuje něco malého a zároveň vyjadřuje náklonnost. Nevzpomínám si, že by mi moc často projevoval náklonnost, zvlášť během posledních let života. A tak ta zdánlivá maličkost, ta zdrobňující přípona — nebo spíše vzpomínka na ni, její ozvěna —, je všechno, co mi z otcovy náklonnosti zbylo. Dalo by se říct, že pro mě symbolizuje jeden celý jazyk, jednu celou zemi, celý kontinent uprchlíků.

O Československu jsem toho jako dítě příliš nevěděl. Zdálo se daleké, odříznuté, tajemné, tak trochu mytické. Navštívil jsem ho jen třikrát. Poprvé s matkou v roce 1979. Pak znovu sám, na začátku nultých let. A naposledy se svou ženou a dvěma dětmi v roce 2018.

A odkud vlastně byla matka? Jaký vliv na vás měla ona?

Moje matka, Regina Weiss, se narodila v roce 1929 v Lipsku. Byla nejstarším ze čtyř dětí. Když jí byly čtyři roky, její rodina uprchla před nacisty a přemístila se do Maastrichtu. O sedm let později, to jí bylo jedenáct, už nebylo pro Židy bezpečno nikde v Evropě, a tak uprchli znovu, tentokrát do Ameriky. Byla pilná studentka, milovala literaturu a umění, dobře psala a byla skvělá čtenářka. Můj otec byl skvělý spisovatel, ale ona byla skvělá čtenářka. Na skvělé spisovatele čeká sláva, zatímco skvělí čtenáři si dál tiše čtou — a někdy čtou i druhým. Jako dítěti mi matka často četla a vštípila mi lásku k literatuře a umění. Brala mě s sebou do muzeí a divadel. Také mě podporovala, když jsem už v raném věku začal psát básně. Za to, že jsem se stal spisovatelem, vděčím své matce přinejmenším stejně, ne-li víc než otci. Byla Egonovou třetí manželkou. Seznámili se v New Yorku; jí bylo čtyřiadvacet, jemu pětačtyřicet a v tu dobu se zrovna rozváděl se svou druhou ženou. Otec si mou matku získal svým psaním, ještě než se vůbec potkali: společný přítel jí půjčil jeden z jeho románů. Přečetla ho a byla nadšená, a tak si půjčila další, který ji okouzlil taky. Krátce nato se s autorem setkala osobně — a pak už to nabralo rychlý spád.

Jaké to bylo vyrůstat v rodině, kde jste byl jediným rodilým mluvčím angličtiny?

Nedávno jsem v krabici se starými papíry našel notýsek, kde bylo několik stran českých slovíček, které otec napsal vždy na levou stranu. Vedle pak byla slovíčka přeložená do angličtiny, ty napsala matčina ruka. Muselo to být na začátku jejich vztahu, kdy se matka ještě chtěla naučit česky. Nakonec to vzdala. I když tátova angličtina rozhodně nebyla dokonalá, byla lepší než mámina čeština, takže spolu mluvili anglicky, to byl jazyk, ve kterém jsme komunikovali, když jsem vyrůstal. Matce obecně jazyky šly. Co se otce týče, slyšel jsem, že když studoval na Univerzitě Karlově, angličtina byla posledním povinným předmětem, který musel splnit, aby dokončil doktorát. Ale tvrdil: „Proč bych se proboha měl učit angličtinu. Nedovedu si představit, že bych ji někdy mohl potřebovat.“ Zradila jej představivost. Ten seminář opravdu vynechal a doktorský titul nezískal. No a nakonec skončil v exilu v anglickojazyčné zemi, vzal si ženu, která s ním hovořila anglicky, a narodil se mu anglicky mluvící syn, který strávil většinu dětství tím, že se pokoušel vylepšit jeho lámanou angličtinu. 

Kdy jste začal psát básně? Co bylo impulzem?

Začal jsem ve čtvrté nebo páté třídě, bylo mi tehdy asi deset nebo jedenáct. Jeden by si myslel, že mi to básnění půjde lépe, když už píšu tak dlouho, co? Moje učitelka, paní Cunninghamová, do které jsem byl po uši zamilovaný, vyvěsila na nástěnku báseň „Jak sníst báseň“ od Evy Merriam. Začínala nějak takto: „Nezdráhej se. / Zakousni se. / Prsty ji uchop / a olízni šťávu, která ti poteče po bradě…“ To mě dostalo. Ten humor, půvab, absurdnost, možnost i nemožnost té metafory. Pak už jsem nebyl zamilovaný jen do paní Cunninghamové, ale také do metafor. Od té doby píšu básně.

Proč vás přitahuje zrovna poezie? Nezkoušel jste psát třeba povídky? Řada vašich textů je založena na vyprávění.

Proč poezie? Dobrá otázka. Možná proto, že básně bývají krátké a já se moc dlouho nevydržím soustředit. Možná proto, že se mi líbilo, když se slova rýmují, zvlášť když se rýmují nenápadně — oční rým, částečný rým, nedokonalý rým. Dlouhá léta jsem potají byl vyznavačem formalismu. Teď už ale nemám na rýmovanou poezii trpělivost, dokonce ani na tu, která se rýmuje nenápadně. Ale je to pravda, jsem básník-vypravěč. Mám rád příběh. Anekdotu. Mám rád přístupnost. Mám rád humor. Ano, zkoušel jsem psát i povídky, tvůrčí nonfiction a eseje, ale moc mi to nešlo. Vždycky jsem se nakonec vrátil k básním.

Vaše básně se někdy odvíjejí od jednoho slova nebo věty, kterou jste zaslechl — jako například v básni „Rozhovory mužů“, zachycující rozpačitý small talk u pisoárů. Proč tak rád pracujete s přímou řečí?

Líbí se mi to, čemu Robert Frost říkal „zvuk smyslu“ — tedy když verše znějí přirozeně, neformálně, mají blízko k běžné řeči. Když mají hlas, který mě vtáhne, upoutá mou pozornost, který mě rozesměje nebo rozpláče, nebo dokonce, v nejlepším případě, oboje najednou. Hlas, díky němuž básník působí skoro jako můj dávný přítel nebo přítel, kterého zatím neznám, ale chtěl bych ho poznat. Takový hlas rád v poezii hledám. A sám se snažím psát básně, které bych si sám chtěl přečíst. Ostatně, jak pronesl jeden slavný básník — možná to byl Goethe, možná Novalis, možná Emerson, všechny tři už jsem viděl uvedené jako autory tohoto citátu — „Každý člověk je v jádru básníkem.“ Poezie se objevuje i v každodenní řeči. Když budete poslouchat, jak lidé mluví, uslyšíte ji.

Kterého současného amerického básníka nebo básnířku čtete nejraději?

Těch je! Nedovedu vybrat jen jedno jméno. Mám rád Tonyho Hoaglanda pro jeho humor a přidrzlost. A taky obdivuju jeho čich na básně, dokáže inspiraci vyčenichat na těch nejméně pravděpodobných místech. To samé Thomas Lux, Billy Collins, Mark Halliday a Kim Addonizio. Mám rád Marii Howe, její dlouhé verše, její přímočaré a zároveň až duchovně působící básně, které jsou hutné a přitom psané s lehkostí běžné řeči. Nebo Mary Oliver, v jejíchž básních se téměř nevyskytují lidé — jen zvířata a její filozofické úvahy během dlouhých procházek lesem. Mohl bych zmínit i další, ale tohle je alespoň pár mých oblíbenců.

A co česká literatura? Čtete české knihy v anglickém překladu?

Trochu. Ne moc. A v poslední době vlastně vůbec. Znal jsem některé české pohádky a příběhy pro děti, četla mi je v anglickém překladu máma. Na jeden si vzpomínám, jmenoval se anglicky „Through the Magic Gate“ a napsal ho a ilustroval Jiří Trnka. Později jsem se snažil přečíst Dobrého vojáka Švejka. Četl jsem také něco od Škvoreckého. A také Zdenu Salivarovou, která mě bavila víc než Škvorecký — Summer in Prague, tak se myslím jmenuje její román. A mám pocit, že jsem četl i Arnošta Lustiga, který se znal s mým otcem, i když otec neměl o Lustigovi valné mínění. Přečetl jsem i jednu nonfiction knížku od Antonína Liehma, byl to také náš rodinný přítel. Jinak znám i pár Seifertových básní a jednu či dvě knihy od Kundery. To je asi vše. Stydím se to přiznat, ale českou literaturu nemám moc načtenou.

Máte neobvyklé zaměstnání: pracujete se zrakově a sluchově postiženými. Jak jste se k té práci dostal?

To by bylo na dlouho, ale ve zkratce: když mi bylo něco přes dvacet, potkal jsem jednoho slepého muže. Uměl Braillovo písmo a mě ohromilo, jak čte prsty — ta krása a rychlost. Rozhodl jsem se to také naučit. Později jsem absolvoval i seminář znakového jazyka a zamiloval jsem se do učitelky, která byla neslyšící, a oženil jsem se s ní. Práci v tomto oboru jsem si celá ta léta držel pro případ, že by to s tou poezií náhodou nevyšlo. A taky že nevyšlo. Nebo vyšlo? Těžko říct, záleží, jak se na to člověk podívá. Mimochodem nemám moc rád označení „sluchově postižení“, ani sami neslyšící jej rádi nemají. „Sluchově postižený“ je urážlivý eufemismus pocházející z medicínského prostředí, které vnímá neslyšící jako medicínský problém — jako něco rozbitého, co je třeba opravit nebo vyléčit — místo aby je chápalo jako jazykovou a kulturní menšinu s vlastním komplexním, vizuálně působivým a gesticky „hudebním“ jazykem. Výraz „sluchově postižený“ se soustředí na to, co hluchým chybí, spíše než na to, co mají. 

Zmínil jste, že znakový jazyk je hudební — mohl byste to rozvést?

Znakový jazyk je — jinak se to popsat nedá — symfonický. Není lineární tak, jako jsou lineární mluvené jazyky, kde jedno oddělené slovo následuje těsně za druhým. Naopak je simultánní; všechny „sekce orchestru“, tedy lidského těla, vytvářejí význam současně. A většina gramatiky toho jazyka se vyjadřuje prostřednictvím obličeje. Rád sleduji, jak se neslyšící navzájem pozorují, jak si „naslouchají“ — hudba v jejich tvářích zrcadlí hudbu jazyka, který poslouchají očima.

Pět vašich básní v českém překladu je součástí antologie současné americké poezie Dinosauři v ulicích. Jako editor knihy jsem na vaše básně zaznamenal řadu kladných ohlasů, zvláště pak na báseň „Bicykly“. Co vás vedlo k jejímu napsání?

Co mě k tomu vedlo? Několik věcí. Jednak stárnutí. A pocit vyjádřený v prvních čtyřech verších, že bych na život už raději jen vzpomínal nebo si jej představoval, než jej žil. Minulost mě přitahuje. Moje minulost. Mám ji daleko radši než přítomnost. Slovo teď moc nemusím, klidně jej přenechám buddhistům nebo Ram Dassovi a Eckhartu Tollemu. Raději mám tehdy. Raději mám Mnémosyné… No a pak je v té básni také konkrétní vzpomínka — jak jsme jeli na kole po poli v dešti, pak kola položili, svlékli se a milovali se tam v dešti. I tahle vzpomínka tu báseň podnítila.

Nechtěl byste někdy se svou poezií vystoupit v Česku? Plánujete sem v dohledné době přijet?

Ne, žádnou cestu teď neplánuju. Upřímně, cestování mě už dost stresuje. Když jsem byl mladší, cestoval jsem hodně, ale teď nedám dopustit na svou postel, křeslo na čtení, záchodové prkýnko. Nuda, já vím. Manželka z toho nadšená není. Ona cestuje moc ráda. To ona mě přesvědčila, abychom Česko navštívili v roce 2018, kdy jsme tam byli naposledy. Byl to její nápad. Řekl jsem, že jet nechci, ale ona na to: Ale no tak, vezmeme i děti, ať vidí, kde se jejich dědeček narodil. Odpověděl jsem: Ale já nerad cestuju. Nechci jet. A ona: Nebuď takovej sobec, udělej to pro svoje děti! Tak jsme jeli. Protože jsem byl sobec a potřeboval jsem se to odnaučit. Ale to už je osm let. Mezitím jsem do té sobeckosti zase spadl.