Až k vyvanutí

Když básnířka Elena Pecenová vydala v roce 2022 svou prvotinu Jako bych očima fotografovala stále ty stejné snímky, jednalo se v kontextu současné poezie o malé zjevení. Sbírka navazovala na výtvarná a performativní média a inovativně čerpala ze soudobého uměleckého intermediálního backgroundu, v němž garancí lyrické autenticity není jen niterně prožitá emoce, ale i intelektuální přístup k textu. Básně Pecenové byly jak po formální, tak obsahové stránce zvláštně beztvaré — těžko se v nich hledalo interpretační ohnisko a zároveň čtenáři zprostředkovávaly nevšední témata napojená na digitalitu, což v konzervativních básnických kruzích vzbudilo pozitivní rozruch. Ještě experimentálnější byla další autorčina sbírka Na cestu zpět si zapínám skryté titulky (2023), v níž se pokusila o dekonstruovanou milostnou báseň o neexistujících hranicích jednotlivce v postdigitálním věku.

V pořadí třetí sbírka autorky Jediný únor je opravdový Měsíc je překvapivou antitezí výše popsaného. Pecenová opouští svou radikální poetickou enigmatičnost a reflexi technologické přítomnosti. Svou informačně digitální roztěkanost transformuje do spirituálnějších a meditativnějších poloh. Její poezie průzrační, stává se civilnější: je čtenářsky srozumitelnější a obrazově kondenzovanější. Nemizí ovšem minimalistické zacházení s jazykem, ostražitost před zbytečnou doslovností. „Ohlížím se zpátky tam, / kde leží tvoje tělo, / a když se k tobě pomalu přiblížím, / slyším jen bílý šum / — tvé nepřítomné oči / přes sklo vitríny v muzeu,“ stojí v básni ilustrující tematické jádro sbírky, v němž autorka ohledává prožitou zkušenost se ztrátou své babičky.

Právě osudový střet se smrtí je středobodem všech lyrických promluv. Pecenová tuší, že smrt otevírá dveře tam, kam ani poezie nemůže. Nelze ji uzávorkovat, nelze ji předejít ani jí přiřknout konečný význam. Nejspíš proto je autorka v básnickém popisu své zkušenosti křehce ostýchavá, myšlenkově tápe. Mnoho básní připomíná mlhavé ohledávání neurčitého snu. „Lapáš po dechu, naprázdno / pohybuješ pusou, padá ti brada, snažím se / odezírat ze rtu, snímat / slova, která až před usnutím / začínají dávat smysl.“ Nebo: „Stále existují slova, která odolávají vyslovení.“

Verše Pecenové už nejsou jako v předchozích dvou sbírkách chirurgicky chladné a striktně analytické. Naopak vlévá se do nich silná emocionalita a touha najít ve slovech smířlivou odezvu. Pozornost se obrací k intimnímu interiéru každodenního života, k motivu postupného odcházení. Důležitá je také figura prolnutí píšícího „Já“ s pozorovaným „Ty“, které do sebe postupně splývají: „Až půjdu spát, pochopím, / že to já jsem odešla, / abys ty — mohla přijít.“ Nebo: „Tam, kde se z tebe stávám já, / otevírám dveře do vlastního pokoje.“ A podnětné je rovněž sledovat, jak se autorčina řeč snaží pozorovat něco, co už sdělit nelze: „Noc se objevuje v nepostřehnutelném přechodu / — bez času a jako řeč zapomínání.“

Elena Pecenová napsala sbírku, která se chce zbavit jakékoli stylizace — respektive zaujmout vůči hraniční existenční situaci bezprostřední postoj, který tenduje k jakémusi významovému vyvanutí. Příklon ke všednosti řečeného ale vyznívá v některých textech až programově. Mnoho textů ústí do předem očekávaných ztišených lyrických momentů. Intenzivní prožitek bolestivé zkušenosti totiž negarantuje silnou výpověď. Co může být stěžejní pro jednotlivce v jeho osobním měřítku, nemusí mít vždy univerzální přesah. Ten lze hledat třeba v hravějším experimentu, v němž by se více zviditelňovala práce s jazykem — jak to dokázala Tereza Bínová ve své sbírce Pan Bína (2016), když sestavila knihu o svém dědečkovi na základě útržků z orálních záznamů svých příbuzných. Pecenová se oproti tomu vydala po bezpečné stezce (na úrovni tématu i formy), kterou má česká poezie pečlivě prošlapanou. Jako by se v konfrontaci se ztrátou zalekla metafory, respektive jejího imaginativního působení. Zatímco ve sbírce Jana bude brzy sbírat lipový květ (2022) dokázal Miloš Doležal svou ztrátu proměnit v imaginativně silnou a téměř spirituální milostnou výpověď, zde se podobné intenzity dosáhnout nepodařilo. Autorka zvolila jinou strategii: zřejmě chtěla metaforu obnažit, zbavit se jí. Ztratila tím ale odstup, který je při psaní důležitý stejně jako prožitá zkušenost.

 
Elena Pecenová: Jediný únor je opravdový Měsíc
Větrné mlýny, Brno 2026
68 stran