Harari až harakiri

Nestává se často, aby literárnímu redaktorovi v e-mailu přistála zpráva s upozorněním na původní českou monografii, která „se stala v tuzemsku virálním fenoménem“ a nyní „získává globální ohlas“ — a nikdo v redakci o ní neslyšel. Právě takto ovšem Lukáš Sedláček prezentuje svou knihu Nazí v AI době, kterou loni vydalo nakladatelství Muza books. Skutečně jsme přehlédli českého Harariho? Nebo tu jen někdo páchá harakiri?

Lukáš Sedláček se označuje jako duchovní otec a CEO Týdne inovací

Lukáš Sedláček není neznámá postava. Před deseti lety založil Týden inovací, networkingovou platformu, která spojuje startupy s investory a jednou ročně pořádá dvoudenní konferenci v centru Prahy. Pozornost literárního světa však přitáhl spíše svou sociální sítí Poetizer, která se měla stát Instagramem pro básníky z celého světa. V titulcích, které se mezi roky 2018 a 2023 objevovaly především na businessových webech, se čtenáři dozvídali o desetitisících uživatelů, statisících básní a milionech od investorů, například Karla Janečka. Záhy vyšlo najevo, že stejně jako vlastníci dalších sociálních sítí i Lukáš Sedláček chce Poetizer monetizovat — v tomto případě prostřednictvím selfpublishingu. „Cílem Poetizeru je umožnit publikaci úplně všem, a odvětví tak demokratizovat, stejně tak jako odstraňovat všechny bariéry, které básníkům stojí v cestě k vyššímu výdělku a celosvětovému úspěchu,“ řekl například v listopadu 2021 Sedláček webu CzechCrunch — jako by to byli tradiční nakladatelé, kdo básníkům brání stát se boháči a celebritami. Poetizer je stále v provozu, zprávy o něm však v posledních dvou letech utichly, stejně jako nevycházejí žádné nové aktualizace firemní aplikace pro iOS ani Android.

Bez zajímavosti není ani to, že Sedláček je bratrem ekonoma Tomáše Sedláčka. Ten v roce 2009 prorazil s knihou Ekonomie dobra a zla, v níž se na svůj obor podíval v širších souvislostech, a sice od Eposu o Gilgamešovi přes Bibli až po současné autory. Zdá se, že Lukáš Sedláček teď použil bratrův recept, ale v případě AI. Indikuje to už ambiciózní podtitul Identita člověka a hledání smyslu tváří v tvář umělé inteligenci.

Nechme stranou, že AI tvář nemá, a podtitul tak působí nejen jako klišé, ale navíc jako nešikovné klišé. Monografie se dělí do sedmi kapitol, v nichž Sedláček postupně probírá všechno možné: mytologii, filozofii, identitu a etiku, dojde i na exkurze do vlastního života. Jistě, humanitně poučený pohled na technologie, esej o jejich společenských, kulturních, nebo dokonce kvazináboženských dimenzích může být pro pochopení místa AI v dnešním a zítřejším světě užitečnější než úzkoprofilové výklady informatiků nebo lingvistů. Problém je v tom, že Sedláčkův výklad nejvíc připomíná jakýsi reader’s digest: o všem něco a o ničem nic pořádně. Jen v první kapitole dojde na Junga, Lévyho-Strausse, Thúkydida, Bibli, Augustina, Vica, Voltaira, Condorceta, Proudhona, Comta, Hegela, Nietzscheho a na závěr opět Junga. Jako dvouhodinovka základů společenských věd na soukromém pražském gymplu je to vynikající, jako vstup do monografie o AI je to zoufale obecné. Zvolená metoda navíc autora vede k tomu, že desítky odstavců začíná způsobem: „Kropotkin tvrdí…“, „Nizozemský filozof portugalského židovského původu Baruch Spinoza tvrdil…“, „Smith uvádí…“, Podle Aristotela…“, „Utilitarističtí myslitelé přistupovali…“, „Mill se bránil tvrzení…“, „Kant na rozdíl od Johna Stuarta Milla věřil…“ a tak dále a tak dále. Je to jeden ze stylistických tiků, v jejichž odstranění by pomohl redaktor, dnes už dokonce i samotná AI, kdyby si ji Sedláček místo těch obecných úvah pořádně napromptoval.

Je paradoxně těžké shrnout, co vlastně Sedláček o AI říká. Samotnou technologií se prakticky nezabývá, relevantní sociálněvědní výzkumy zmiňuje okrajově. Jeho umanutě humanistické stanovisko může být sympatické, ale to je tak všechno. Člověk skutečně nemusí psát monografii o AI, aby došel k závěru, jako je tento: „Květy stromů, sněhové vločky, narozené dítě, vřelá konverzace nad pivem s kamarádem, pohlazení po tváři, potřesení ruky, poslední výdech příbuzného. Chceme opravdu před tím vším utíkat do AI oblaků?“

Nuže, Sedláček v tiskové zprávě tvrdí, že jeho kniha „suverénně vstupuje do nejvyšších pater globálního diskurzu“. Čtenář nemá být na pochybách: je před ním nový žánr „existenciální navigace“ pro jednadvacáté století, ambiciózní pokus o „intelektuální export“ českých hodnot. Samozřejmě: autoři běžně mluví spíše o knihách, které si přáli napsat, než o těch, které skutečně napsali. Někdy je však rozdíl zahanbující.