Smrt a virtualita k sobě mají blíž, než by se mohlo zdát

Tvá nová sbírka Jediný únor je opravdový Měsíc je jedna dlouhá poema. Jak se ti pracovalo s delším pásmem a náznakem příběhu v poezii?

Pracovalo se mi s ní velice dobře. Přijde mi totiž, že jsem konečně objevila formu, která mi umožňuje vytvářet komplexnější obrazy a dramatizovat spád čtení. Baví mě ty jemné narativní posuny, kdy se jednotlivé vrstvy propojují napříč celou knihou a vytvářejí pocit vnitřní provázanosti. Díky příběhové lince se navíc otevírá možnost oslovit i širší okruh lidí. Příběh pro ně může fungovat jako přirozený most, díky kterému se do poezie snáze ponoří.
Poema navíc čtenáře přirozeně vede k tomu, aby knihu vnímal jako celek. Se stránkami pracuji jako s funkčními pauzami — nechci, aby text působil jako soubor samostatných básní, kde co strana, to uzavřený celek. Vždycky mi záleželo na tom, aby se moje kniha četla ideálně na jeden nádech, a mám pocit, že tenhle formát k tomu vyzývá.

Jak se mění jazyk poezie, když nejde o konfrontaci s digitálním prostředím, ale s absolutní blízkostí a ztrátou?

Hodně, i když v něčem vlastně vůbec ne. Bylo pro mě úlevné zjistit, že když jsem se odpoutala od výrazného tématu své poezie, byla jsem to stále já. Hlavní rozdíl bude v tom, že ztráta blízkého člověka je nesrovnatelná s každodenním pohybem v online světě — jazyk knihy se proto musel proměnit. Zatímco v předešlých dvou knihách jsem vědomě pracovala s metaforou mediality „koukat se někým na někoho jiného“, v téhle je hlavní jazykovou strategií stírání rozdílů a zjednodušování na elementární úroveň. Dovolila jsem si být také mnohem intimnější než dřív, i když jsem zpočátku musela překonávat vnitřní bloky. Během psaní jsem si navíc začala uvědomovat, že k sobě smrt a virtualita mají — ve svém původním významu — blíž, než by se mohlo zdát. Virtualita představuje potenciál, který sice aktuálně nevidíme, ale může se kdykoli zpřítomnit. A přesně tak je v našich životech neustále přítomná i smrt — působí na nás, i když si to zrovna neuvědomujeme.

Jde o dost soukromou zpověď. Stále cítíš nějakou distinkci mezi tebou a mluvčím tvých básní? Či cítilas ji někdy?

Spíš než soukromá je ta kniha intimní. Nejde o moji osobní zpověď, ale o intimitu v tom, co je nám všem společné. Moje babička, které je sbírka věnovaná, neumírala přesně tím způsobem, jaký v knize popisuji, i když se do textu dostalo hodně obrazů a emocí spojených s jejím odchodem. Literatura je vždycky víc než jen věrný přepis toho, jak se věci ve skutečnosti odehrály. Konkrétní momenty z mého života se tu míchají s univerzálností prožitku, který ve mně ta ztráta zanechala. Kdyby šlo o soukromou zpověď nebo konfesní poezii, musela bych být věrná tomu, jak se to odehrálo. Protože jde ale o básnický text, musí fungovat sám o sobě, jelikož jeho výpověď se snaží říct něco nad ním samotným. Byla jsem proto věrná spíš tomu, o co si říkal text sám. Mluvčí mých básní tak sice vychází ze mě, ale už si žije vlastním, autonomním životem. Takže ano, cítím distinkci mezi sebou a mluvčím v mých básních; fascinuje mě si tuto mezeru uvědomovat a vědomě s ní pracovat.

Rozumím, přesto mám pocit, že určitou část čtenářstva bude dedikace na konci svádět k označení „autobiografické“. Jak se k tomu stavíš? Je prvek autobiografičnosti vůbec nosný pro poezii?

Autobiografičnost v poezii je fascinující téma, protože nepůsobí tak samozřejmě jako v próze. Poezie autobiografii filtruje přes obrazy, symboly a zkratky. Číst mou novou knihu jen touto optikou by však byla chyba; autobiografie u mě není hlavním nástrojem. Vybírala jsem momenty z vlastního života a přetvářela je pro potřeby poemy — zobecňovala jsem je mimo osobní zkušenost a zpřesňovala pro posílení univerzální výpovědi. Platí tu známé, že básník „lže“, aby řekl pravdu. Pravdivost umělecké výpovědi totiž neleží v biografické přesnosti. A k té dedikaci na konci? Je opravdová, ale zároveň se stává součástí hry. Funguje jako jeden z klíčů k celé knize — je v ní obsažen návod, jak číst, že „Jediný únor je ten opravdový Měsíc“.
Otázka po autobiografičnosti lidi přirozeně zajímá, ale odpověď na ni nás skoro vždycky trochu zklame. Mnohem podstatnější je pro mě jiný moment: když babička umírala, byla jsem na druhé straně republiky a nestihla jsem k ní dojet. To, proč moje kniha mluví o posledních okamžicích jejího života, je pro mě daleko důležitější — jako by to dílo bylo zvláštním druhem aktu, který vytvořil nový, virtuální prostor, ve kterém se naše setkání stalo nezávislým na čase a prostoru. 

Tím „zvláštním druhem aktu“, o kterém mluvíš, by mohla být vlastně práce s hauntologií, tedy jakási přítomnost minulosti, která „straší“ současnost, ne? Ostatně při čtení jsem si všiml, že s některými předměty tak i pracuješ, ať už je to katalogový štítek, nebo loupání v topení, ostatně celá krajina Polabí by se tak asi dala pojímat.

Měla jsem na mysli spíš přechodový rituál nebo něco jako korekční zkušenost — symbolický úkon, díky kterému se neodžitá věc vyřeší rozehráním symbolické situace. Asi bych tu nemluvila o hauntologii, tedy o nějakém strašení obsahy z minulosti, ale spíš o tematizaci transgeneračního přenosu, i když v rovině symbolů a obrazů. Pokud se člověk rozhodne reflektovat vztahy napříč generacemi, práci s minulostí se samozřejmě nevyhne. A pokud se ptáš na přítomnost muzeálnosti v té skladbě, nefunguje zde jako kulisa, ale jako hlavní metafora pro to, co se děje s lidskou pamětí, identitou a emocemi po smrti. Všechno od druhé poloviny knihy chladne, tuhne a mění se v exponáty za sklem. Smrt blízkého člověka je myslí neproniknutelný zážitek. My se ho ale snažíme okamžitě po jeho skončení někam zařadit a popsat úředním či historickým jazykem. Je to obranný mechanismus mysli proti pomíjivosti — co je označeno štítkem, to už nezmizí, ale zároveň to ztrácí svůj život.

Dříve jsi vedla časopis Psí víno a vlastně dodnes se obklopuješ současným básnictvem, např. při organizaci Poezie je. Vnímáš v současné generaci nějaká shodná východiska či společné fenomény? 

Mám chuť říct, že ne, protože nemáme dostatečný odstup, ale když se nad tím víc zamyslím, určité tendence se u mladší generace už přece jen vysledovat dají. Výrazný posun se ukazuje například v pojetí přírody, která bývá nahlížena jako kolabující a mizející ekosystém. S tím úzce souvisí i častý motiv úzkosti z budoucnosti, pramenící z klimatické krize či současné politické situace. Poezie se tak stává prostorem pro hledání soudržnosti i formou vyjádření postoje. Do básní také častěji pronikají výrazné vizuální prvky, meme kultura nebo estetika glitch artu. Častým tématem je pak specifické vnímání těla a identity — básnictvo řeší otázky nejistoty na všech úrovních, kde je tělo často vnímáno jako bitevní pole dnešní politiky a společnosti. Pro mě osobně je zajímavé sledovat také práci s jazykem, ve které se dnes výrazně prosazuje civilnost a přímočarost. Cílem bývá autentické sdělení, kdy je jazyk básně rozvíjen jako přímý prostředek k dialogu.

Jsem rád, že to říkáš, protože mám pocit, že se tím poezie dostává z jakéhosi „ghetta“. Jak sama říkáš, snaží se dnes otevřeně a autenticky komunikovat se světem kolem sebe a vést dialog — je aktivistická, slam poetry zažívá boom mezi lidmi, najdeme ji na sociálních sítích, v poesiomatech nebo na veřejných akcích. Podobný přístup ostatně vidím i v tom, jak organizuješ festival Poezie je. Vnímáš to stejně?

Je to přesně tak. Snaha vykročit z vnitřního prostoru ven a propojovat se se světem se dnes ukazuje jako silný impuls — možná i proto, že v současné společnosti, často fragmentované do digitálních bublin, přirozeně roste potřeba sdílení. Kolektivita a solidarita, které byly v minulosti někdy upozaďovány, se v současnosti stávají důležitými body opory. I když toho jako autorstvo nemusíme mít esteticky mnoho společného, vnímám, jak se v básnickém prostředí posiluje snaha o vzájemný respekt a dialog místo konfrontace. Festival Poezie je to má přímo v názvu — jde nám hlavně o setkání. Tento otevřený přístup je jedním ze způsobů, jak udržovat poezii v živém kontaktu s realitou. Když nad tím přemýšlím, poezie v tomto smyslu dnes do jisté míry funguje jako prostor nezávislého hledání. Existuje mimo hlavní komerční proudy a právě díky tomu v ní mohou vznikat radikální a odvážné věci. Není svázaná tlakem na okamžitý prodejní výkon, což jí dává svobodu k autentickému vyjádření. Stává se tak prostředím, kde lze formulovat věci nově a bez vnějších kompromisů.

Na Poezie je jde i z velké části experimentování s poetickým textem. Sama si zde měla několik performativních čtení a výstav, ve sbírkách pracuješ s textem a obrazem organicky, nikoli pouze ve funkci ilustrací. Kam až plánuješ svoje texty intermediálně posouvat?

Zajímá mě pole, ve kterém se text a vizualita neustále prostupují — v zahraničí se pro podobné formy často používá označení „artist’s book“ nebo „artist’s novel“, ale přístupů je tolik, kolik je autorstva. Můj osobní záměr směřuje k tomu, aby psaný text zahrnoval vizuální prvky jako plnohodnotné znaky, které se dají „číst“ stejně jako slova, a význam vznikal v napětí mezi napsaným a viděným. Zároveň je to ale jen jedna z cest. V době informačního přesycení totiž stále intenzivněji přehodnocuji samotný přístup k intermedialitě, která se stává těžko únosnou. Mou hlavní prioritou tak teď zůstává rozvíjení psaní a samotné médium knihy — i když k němu chci zkoušet přistupovat úplně novým způsobem.