Parchantský keře a nárazníkové zóny

Lidské vnímání skutečnosti je z mnoha důvodů nastaveno tak, že člověk vnímá především středy věcí a jejich okraje jsou mu cizí, znepokojující nebo se jich dokonce bojí. Nejde ale jen o místa za skříní, pod postelí nebo okraje místností, tyto slepé skvrny existují v mnohem větším měřítku. Jde o takzvané vágní terény, ne-místa, heterotopie — místa uvnitř i na okrajích měst, která jsou jiná, existují jako přebytek civilizace, kde se střetávají okraje lidského s divokou přírodou, jež tato lidmi okupovaná místa rozsvěcuje, bere si je nazpět a zároveň zde vzniká nová kvalita přírody.

V českém prostředí tento koncept nové divočiny pronikal díky textům Jiřího Sádla a koncentrovaněji bylo těmto místům v poslední době věnováno poměrně hodně prostoru především v interdisciplinární vědecké literatuře, a to v knihách Město naruby, kterou edičně připravil Radan Haluzík, a Nemísta měst od Anny Beaty Háblové. Historicky se v beletrii toto téma objevuje především v próze Druhé město Michala Ajvaze, v rané tvorbě Petra Hrušky, místy je tematizováno sice okrajově, ale velice zajímavě v povídkách Jana Balabána, Jonáš Zbořil pojmenoval v roce 2020 explicitně svou básnickou knihu Nová divočina, a dokonce i Háblová onu vědeckou publikaci doprovází vlastními drobnými beletristickými texty.
V čem je oproti výše uvedeným různorodým knihám básnická prvotina Barbory Müllerové jedinečná? Jde především o to, že zmíněné knihy nejsou primárně založeny na konkrétním průzkumu vágního terénu a jejich tematizace je spíše jednou (byť interpretačně důležitou) ze složek polytematičtějšího díla. Zbořilova kniha se dokonce i přes svůj název explicitně dotýká oné nové divočiny jen velmi málo a slouží opět spíše jako obecná metafora dalších intenzivních témat, jakými jsou rodičovství, obecnější civilizační problémy a tak dále.

V básnické prvotině Barbory Müllerové jsou výše uvedené konkrétní vědecké koncepty estetizovány, a to nejenom tím, že knihu doprovázejí krásně surové fotografie od Nory Třískové. Müllerová napříč knihou záměrně prochází oněmi slepými skvrnami a básnicky je prozkoumává. Pohybuje se systematicky příměstskými lesy, pískovnami, strništi, suburbií, mokrým lesem, nárazníkovými zónami, hlušinami, šrotišti, lomy, okraji cest, odpočívadly u dálnic, benzínkami, sklady, roštím kolem nádražních hal, háji, škumpami, místy, kam chodí umírat kočky, brownfieldy, neoplocenými zahradami či skladišti. Kniha je podle této putovatelské systematiky rozdělena do pěti částí dle typologie míst.

Další důležitá otázka pak zní: v čem je ta kniha beletristická? Není to kniha à thèse, jež „jen“ beletrizuje fascinující vědní obor? Odpověď je v celkovém konceptu estetizace, jímž Müllerová uchopuje tento svět. Jestliže je tato krajina obecně neurvalá, špinavá a divoce inspirující, pak i autorka používá neurvalou řeč, aby tato místa esteticky převedla do textu — užívá nespisovné výrazy, obecnou češtinu, která se setkává s odbornou terminologií, nebojí se užívat expresivní spojení: „Obraz vznešena / potápka černokrká ve svatebním šatu / Natáhne krk a vklouzne / rybníku do břicha / mezi žaludek a játra / A ty taky / chceš se potopit / zanořit dovnitř věcí, do bahnitý / masy skutečnosti / zevnitř / osahat“. V poslední ukázce ovšem můžeme vidět i to, že se expresivita spojuje s nesmírnou křehkostí: „Zajímají tě místa / kudy se špatně chodí, kde se / prodírá / tělo v křoví / odřít tělo o těla“.

Fikční svět této knihy je tedy velmi tělesný, tělo i viděné a pociťované krajiny jsou křehké, zranitelné — pod shnilou trávou raší nová, rostliny prorůstají asfaltem, často je zde tematizována nevymýtitelná křehkost života, která je ovšem kvalitativním momentem. Ona „třetí příroda“ je místem, které i přes destruktivitu civilizace produkuje nové kvality mezidruhového spojení, jsou to místa divokého rozkvětu a Müllerová tuto sílu originálně a chytře básnicky tematizuje. A to nejenom explicitním poukazem k oněm „jiným prostorům, ale i společenskou transpozicí ve vztahu k subjektu a jeho vnímání skutečnosti — čteme také o soudobé environmentální destrukci, rozpadání společnosti, energetické krizi. Také běžný člověk totiž funguje na periferii, nejbohatší vrstvy jej nevnímají, přežívá „zuby nehty“, a tak se musíme stejně jako příroda spoléhat na sebeuzdravení.

Sílu této „bezbrannosti“ ve spojení s neustále bojující přírodou reflektuje i antropoložka Tsing, když píše, že soudobá „prekarizace“ života je jistým apelem na to, abychom si uvědomili posilující vzájemnou zranitelnost, že decentralizující neurčitost, jíž jsme vystaveni, nás vzájemně posiluje proti centralizujícímu kapitalismu, neboť z této principiální neurčitosti prýští život: Proto se napříč knihou velmi často objevují i poměrně neočekávané imaginativní odkazy na bohy, bůžky, mýty, vznik nového světa, neboť tyto prostory doslova utvářejí nové „kontinenty“ diverzity, ostrovy nových světů.

Barbora Müllerová, Nora Třísková: Atlas křoví
Lux, Strakonice 2025
95 stran