Literární dům

I.

Od stanice Wannsee trochu tápu, je to jako hledat vilu byvšího továrníka u jezera v kupce vil byvších továrníků u jezera. Po továrníkovi tu bylo kasino a bůhvíco ještě a teď je tu už šedesát let literární dům, Literarisches Colloquium Berlin. Romantika, luxus a vznešenost se tu snoubí s jakousi provozní efektivností a taky bincem studentského spolubydlení. V dřezu společné kuchyně se hromadí nádobí, po prostorách se pohybují trochu ztracené duše, plaché ženy a muži se smutnýma očima, spisovatelé a spisovatelky, překladatelé a překladatelky ze všech koutů světa, každý ve svých kruzích, i letmý pozdrav může člověka vytrhnout z tvůrčího naladění. J. N. později vypráví o nějakém slavném básníkovi, který měl rozepsanou zaručeně nejlepší báseň svého života. Jenomže pak někdo zaklepal. Nikdy ji nedopsal, tu svoji nejlepší báseň. Do e-mailu přijde zpráva: opravujeme sprchy, zítra na vás zaklepou řemeslníci, omlouváme se.

II.

Mám štěstí, vyfasoval jsem „prezidentské apartmá“. Snad jako jediný mám oddělenou ložnici a pracovnu ve věži vily s velkými okny směrem do zahrady a k jezeru. Měl bych psát, ale pohled mě táhne od obrazovky, toulám se kolem jezera v křovích stinných pohledem, jít ven si ale zakazuju, musím přece psát. Z mojí pracovny vedou schody nahoru do věže, ale končí u zamčených dveří. Za kolektiv rezidentů žádáme správce o prohlídku věže, asi deset se nás sejde u mého psacího stolu, čekáme, který klíč bude pasovat. Během čekání a vyplňování prostoru prázdnými řečmi bloudí oči kolegů po mých věcech, knihách, zápiscích na stole… Připadám si úplně nahý. Konečně se klíč nenajde, správce krčí rameny, ve věži už nikdo roky nebyl, klíč má u sebe kdosi z bývalých zaměstnanců, kterého tu už léta nikdo neviděl. Později se ptám, proč jste věž vůbec zamykali? Protože by mohl někdo skočit dolů. Nedělalo by nám to dobrou reklamu, kdyby se nám tu zabil nějaký spisovatel. Ale já jsem tam chtěl přece jenom chodit na cigáro, vysvětluju.

III.

Straší mi ve věži, zase jsem dnes nic nenapsal, to, co jsem napsal včera, je k ničemu, k ničemu! Kde se ve mně vůbec bere ta potřeba psát? Vedl bych docela spokojený život, kdybych neměl tohleto puzení psát, byl bych snad téměř šťastný, kdybych si nekladl tyhlety literární cíle! Lomcuju klikou, snažím se dobýt do dveří nahoru. Pusťte mě tam!

IV.

Literární dům u jezera je plný života. Skoro každý den je tu literární akce, čtení pro děti nebo seminář pro studenty. Scházejí se tu překladatelské a spisovatelské obce, pořádají se tu literární bankety nebo silent readings, čtenářské dny, kdy si každý přinese svoji knížku a čte si ji ve spiklenecké tiché pospolitosti. V září je v Kolokviu velký svátek literatury, setkají se tu autoři, nakladatelé, kritici, čtenáři. Vilou a zahradou prý za ten den projde dva tisíce lidí. Lidé zvenku sem na veřejné akce přicházejí večer. Prostory, kde osamocení snídáme, terasa do zahrady, hlavní sál, vše se zaplní vetřelci, kteří přišli na čtení a na debatu. Nejdřív to vnímáme jako invazi, hej, to je moje zahrada!, ale nakonec přijde smíření. Pro návštěvníky se totiž otevírá bar a na baru máme, my domácí, otevřený účet. Mám fotku, jak támhle fotili Hrabala, říká M. D. Byla to tady jeho poslední zahraniční cesta, už ho všechno sralo, na všechny nadával, ale na čtení se vzchopil a bylo to prej skvělý. Pak se ožral a museli ho vynést do prvního patra na ubikaci. Ráno se probudil s kocovinou a zase ho všechno sralo a na všechny nadával. Psal tu Miłosz, Gombrowicz, asi úplně všichni. Dělají to tu dobře a dlouho. Když děláš třeba i docela malé věci dobře a dostatečně dlouho, je to vždycky nakonec velký, říkám si.

V.

Blíží se návrat. Blíží se návrat do země bez literárního domu. Jak vůbec může někdo žít v zemi bez literárního domu? V mojí zemi nejen že není literární dům, není tam ani literární kumbál. V celé Praze pyšnící se titulem UNESCO Město literatury není jediná instituce, jediný prostor intenzivně zasvěcený literárním akcím a literárnímu životu. Občas něco pořádají knihovny, ale kdo by chodil na čtení do knihoven, v knihovnách se lidé nedruží. Literární instituci suplují kavárny a obecně kulturní prostory, ale je to celé nesystematické, chybí tomu intenzita a kontinuita. Když u nás vznikla Asociace spisovatelů, literární dům byl jedním z cílů, které chtěla prosadit. Dnes už si tak velké cíle neklademe, neklademe si téměř žádné cíle, doba je blbá, jsme v defenzivě, cílem je vůbec nějak přežít. O něčem, co je tak donebevolajícím způsobem samozřejmé, jako že Praha by měla mít literární dům, už si nenecháváme ani zdát. Přitom všichni, celý národ, opravdu naléhavě potřebujeme literární dům. Jen o tom naprostá většina národa nemá nejmenší tušení.