Připadá mi zajímavé, když politické sdělení není explicitní

Ve svých básních necháváš pochodovat trpaslíčky po stropě, posíláš lidi kolonizovat vesmír nebo necháváš domácí zvířata odejít od svých pánů. Teď vychází tvoje první sbírka Szomorújáték. Jaké to je držet v ruce svou první knihu? Připadá ti spíš jako potvrzení dlouhé cesty, kterou jsi k ní ušel, nebo naopak jako začátek nové?

Ano, v celé sbírce se objevují různé postavy, vypravěči a situace, ale abych odpověděl na tvou otázku: je to docela cool pocit. Připadám si, jako by jedna epizoda mého života skončila, a ona epizoda zahrnuje uplynulých dvacet šest let. Na sbírce jsem pracoval a upravoval ji dostatečně dlouho na to, abych něčeho litoval. Těším se, co přinese budoucnost.

První sbírka bývá často vnímána jako určitý portrét autora v konkrétním období života. Měl jsi při jejím psaní pocit, že uzavíráš nějakou etapu, nebo ses spíš snažil zachytit něco, co je pořád v pohybu a ještě neskončilo? 

Souhlasím s faktem, že první sbírky lze vnímat jako portréty autora, ale vědomě jsem se snažil jít nad rámec sebe sama. Jak jsem říkal, kniha je pro mě do určité míry zkušeností uzavírající jednu životní kapitolu, ale mám v úmyslu pokračovat v podobném přístupu k psaní, který jsem měl jako autor dosud: s hravostí, zvídavostí, empatií a pozorností upřenou na drobné detaily.

Čeká tě poměrně rozsáhlé čtenářské turné po České republice. Nemáš z toho obavy? Je pro tebe, jakožto básníka, něco takového přirozené? Poezie totiž bývá často spojovaná s představou osamělého psaní v pokoji, ne s neustálým přesouváním se mezi městy a publikem. 

Předchozí maďarská vláda nekladla důraz na mezinárodní kulturní spolupráci, alespoň ne na takovou, která by byla politicky nezávislá. Proto takovéhle české turné není pro mladého maďarského umělce vůbec žádnou samozřejmostí. Ale ne, nejsem nervózní, naopak se na něj těším. A přestože je psaní jako takové často spojováno se samotou, básník musí také vidět svět, aby z něj mohl absorbovat poezii. Častým básnickým motivem je ostatně touha po exotice, vzdálených místech a neznámém…

Je běžné, že mladí maďarští autoři absolvují podobná turné doma nebo v zahraničí? Nebo je to spíš výjimečná situace? 

Ne, není to běžné, ale zároveň nejsem nijak výjimečný. Existuje několik příležitostí, jak získat stipendium, a doufáme, že jich v budoucnu bude mnohem víc a že je vláda nebude monopolizovat jen pro úzký okruh svých sympatizantů.

V doktorském studiu literární vědy se věnuješ mimo jiné politické poezii. Nestává se, že ti literární teorie začne příliš vstupovat do vlastní tvorby?

Považuji za zásadní mít literární tradici, o kterou se člověk může opřít, a znát své vlastní místo v literatuře — už jen kvůli tomuto poznání stálo studium literatury na univerzitě za to. Co se týče politiky, zajímá mě, protože v dnešním digitálním světě lze cítit opravdu obrovské množství informačního šumu, a také mě zajímají prostředky a strategie, které mladí — nebo už ne tak mladí — německy píšící básníci používají, aby zůstali relevantní. Jedno je jisté: když bádám, jsem jiný člověk, než když píšu. Když trávím příliš mnoho času výzkumem, začínám mít potřebu číst a psát. Snažím se své akademické studie oddělovat od tvůrčího psaní, i když se mi tyto dvě oblasti nevyhnutelně podvědomě prolínají. Nedávno jsem zkoumal koláže Herty Müllerové, které lze analyzovat jak z perspektivy neobaroka, tak neoavantgardy. Ve vlastní poezii jsem zatím tak daleko nezašel, ale pravdou je, že mě dosud vždy inspirovalo vše, co mě vyvádí z komfortní zóny.

Patříš ke generaci, která už nezažila změnu režimu v Maďarsku v osobní zkušenosti, ale vyrůstala v jejích důsledcích. Přesto se zdá, že právě proměna společnosti a otázka svobody se v současné maďarské debatě stále vracejí. Jak vnímáš maďarskou „změnu režimu“ dnes? 

Protože jsem nemohl osobně prožít změnu režimu v letech 1989—1990, mohu si tyto události rekonstruovat pouze prostřednictvím vyprávění a svědectví. Musel to být nesmírně euforický okamžik. Jsem však opravdu vděčný za to, že jsem letos na jaře mohl být svědkem pádu šestnáct let trvajícího režimu. Do budoucnosti hledím optimisticky a doufám, že půjde o přerod, který přinese trvalou demokracii, nikoli jen dočasnou. Potřebujeme sepsat novou ústavu a vytvořit takový národní konsenzus, který zabrání tomu, aby se jakýkoli budoucí systém znovu posunul směrem k autokracii.

Ve tvých novějších textech se objevují i narážky na to, jak vypadá role „správného opozičníka“, morální odpovědnosti nebo politického jazyka. Myslíš, že současná politická situace v Maďarsku vstupuje do poezie už nevyhnutelně a permanentně? Nebo je stále možné psát i mimo politiku? 

Věřím, že každý relevantní způsob vyjadřování je ze své podstaty politický. Slovo politika zde používám v širším slova smyslu; koneckonců lidé píší pro lidi, žijeme ve společnosti a svým psaním promlouváme do veřejného prostoru. Nemůžeme si dovolit být sebestřední, ať už píšeme o změnách režimu, či o padajícím podzimním listí. Ve skutečnosti mi připadá obzvlášť zajímavé, když politické sdělení není explicitní. Musí být přetaveno do poezie. Pro každodenní politické debaty máme žurnalistiku. Pokud se ale podíváme na veřejný život a politiku v užším slova smyslu, politika se mezi mladými lidmi a mladými autory stala mnohem módnější než před dvaceti lety. Myslím si ale, že samotná důležitost tématu nestačí; člověk pro něj musí najít i odpovídající jazyk a formu.

Mladí středoevropští autoři dnes často vyrůstají v pocitu, že zdědili svět plný krizí — politických, ekonomických i osobních. Má poezie ještě možnost něco měnit, nebo už dnes spíš slouží jako způsob, jak si uchovat empatii či citlivost?

V době TikToku je těžké upřímně tvrdit, že literatura — a obzvláště poezie, která oslovuje ještě menší publikum — má sílu nějakým způsobem utvářet společnost. Přesto kultura proniká do našeho každodenního života: politici citují literaturu, knihy, které jsme přečetli, se promítají do našich gest i do samotné schopnosti vzájemné komunikace… A tak, i když rap a hip-hop možná převzaly tradiční roli poezie, nemyslím si, že bychom se měli vzdávat. Naopak — v dnešním zrychleném světě jsme schopní přečíst jednu báseň na cestě autobusem rychleji, než když se v něm během ní pustíme do četby čtyřsetstránkového románu. Myslím si, že poezii by bylo možné znovu učinit atraktivní. Problém spočívá v tom, že například v Maďarsku se děti se současnou poezií ve školách setkávají jen zřídka, a později si k ní obtížněji vytvářejí vztah, pokud je nedokázala zaujmout už někdy v dětství.

Název Truchlohra (Szomorújáték, do češtiny přeložen Robertem Svobodou) v sobě, hádám podle přeložených ukázek, spojuje smutek a hru, tragédii i cosi lehce absurdního. V tvých básních člověk často neví, jestli se má smát, nebo být znepokojený. Zajímá tě okamžik nejistoty, kdy se v nás takové pocity překrývají?

To je opravdu skvělá otázka. Přesně takhle jsem si to představoval. Zachytit a popsat svět v jeho absurditě i jeho hořkosladkých okamžicích. Mí vypravěči a postavy se mohou na první pohled zdát absurdní, ale když se rozhlédneme kolem sebe, věřím, že tento typ stylizace vlastně vůbec není přehnaný.

Zůstanu ještě chvíli u tvých básní, které mohli čtenáři číst v nejnovějším čísle časopisu Tvar. V básni „Zachránit katarzi“ (A katarzist megmenteni) se objevuje zvláštní situace: učitelka nutí dítě při nácviku divadelní hry, aby „trošku zemřelo“, protože je třeba zachránit vážnost celé inscenace. Je v té básni skrytá nedůvěra vůči institucím a vůči rolím, které nám společnost přiděluje?

Ano i ne. Opravdu si myslím, že katarzi je třeba zachránit, protože žijeme v době cynismu. Je dobré, když sami objevíme způsob, jak ji „zachránit“, místo toho, abychom jen následovali předepsané role a institucionální pravidla. Proto také, jako je tomu v oné básni, nikdy nejsme skutečně vážní, když nám někdo říká, abychom „trochu zemřeli“ — právě odtud pramení její absurdita. Nakonec je nejlepší, když sami zakusíme, co znamená zachránit představení a dobrou pověst školy; jinak se veškerá vážnost situace vytratí.

V jiných textech se zase objevují vesmírní dělníci či mimozemšťané. Na první pohled to působí jako útěk od každodennosti, ale při čtení člověk získá opačný dojem — jako by ses skrze fantastické kulisy snažil mluvit o obyčejných lidských věcech: o samotě, zklamání nebo nenaplněných očekáváních. Je pro tebe fantastično způsob, jak se dostat blíž k realitě?

Lépe bych to ani sám neřekl. Musel jsem odletět do vesmíru, mluvit s mimozemšťany a vytvářet nové světy, abych mohl mluvit o každodenním životě, našem světě a nás samotných. Tento odstup jsem potřeboval, abych dokázal vidět za hranice vlastního horizontu. Z tohoto pohledu pro mě fantastika, na kterou se dlouho pohlíželo svrchu a byla vnímána jen jako braková fantasy a sci-fi, představovala při psaní básní určitou oporu. Zároveň si ale myslím, že nutkání kategorizovat literaturu podle žánrů je většinou úplně zbytečné, když si člověk vzpomene na díla Stanisława Lema nebo Tolkiena. Nemluvě o romantismu, Shakespearovi nebo mytologiích, kde je fantastické přirozenou součástí naivního pohledu na svět.

Jeden z komentářů k tvým básním říká, že „nepíšeš básničky, ale nastavuješ světu ironicky pokřivené zrcadlo“. Připadá ti ironie jako obranný mechanismus, nebo spíš jako způsob poznávání světa?

Obojí. Odstup, který umožňuje ironie, je potřebný, ale zároveň činí svět hmatatelnějším. Přesto nesouhlasím s představou, že píšu básně, které jsou pouze zrcadly. Poezie může nabídnout obraz reality, ale ne tím, že ji jednoduše kopíruje jedna ku jedné. Jednoduchý příklad z malířství: dokonale překreslený západ slunce se stává kýčem. Není náhoda, že právě ta nejabstraktnější metoda často dokáže nejlépe odrážet pravdu, která je něčím víc než jen pouhou realitou. Jak řekl náš maďarský básník Attila József: „Skutečnost sama nestačí; skrze její masku / nám řekni pravdu, která naplňuje mysl světlem. / Protože jedno bez druhého působí jen jako noc.“ (Vítej, Thomasi Manne).

A na závěr: až české turné skončí a vrátíš se domů, podle čeho si myslíš, že poznáš, že se povedlo? Podle počtu návštěvníků, prodaných knih, nových setkání — nebo podle nějakého úplně malého okamžiku?

Jsem si jistý, že úspěch nebudu měřit čísly, ale spíše lidmi, které poznám, emocemi, vůněmi a stavbami, které si budu moci v České republice nějakým způsobem přivlastnit a učinit tak součástí svého vlastního světa.