V zahraničním výzkumu nestačí zaplňovat bílá místa

Franzi Kafkovi a jeho dílu se věnujete dlouhodobě. Jeho odkaz je dodnes živý, jak ukázal třeba nedávno uvedený film Franz (2025) Agnieszky Holland. Jaký způsob literárního výkladu dnes převládá, je-li nějaký dominantní?

Film Agnieszky Holland jsem zatím neměla možnost vidět, ale jsem zvědavá, jak si s tématem výrazná režisérka poradila. Kafkovo dílo vešlo do mnoha kontextů, je s ním spojeno tolik nejrůznějších vln interpretací, kterými si film musí proklestit cestu. To se týká i biografie: Kafka jako bázlivý, smutný člověk, anebo naopak veselý kumpán, Kafka vězící v jazykovém a sociálním „ghettu“, anebo naopak propojený s nejrůznějšími okruhy, českými i německými. Nejvíc mě ovšem zajímá, jak film bere v potaz samotný literární odkaz, zda se zabývá spíš jeho ozvuky a dozvuky.

Co na Kafkových textech fascinuje vás?

Úžasné je, že člověk je může vnímat stále nově, jako by žádné předchozí interpretace neexistovaly. Nové generace interpretů se s chutí pokouší proniknout do enigmatických textů, od těch nejkratších, několikařádkových po romány. Kafkovo dílo je natolik otevřené, že jej lze číst perspektivou snad kteréhokoli literárněvědného přístupu. Dnes se o něm píše třeba i z perspektivy ekokriticismu, K. je koneckonců zeměměřič, jiné Kafkovy hlavní postavy jsou zvířata. Jeho próza přímo vybízí k výkladům, které vycházejí z pozice tzv. posthumanismu. V Oxfordu, kde se Kafkou zabývá celý tým odborníků, se připravuje antologie Globální Kafka. Velkým tématem je Kafka v překladu, což souvisí s nárůstem zájmu o překlad a překladatele v anglicky mluvícím světě vůbec a s pojetím světové literatury jako literatury kolující v překladech.

Film Franz tematizuje komercializaci slavného spisovatele, vytvoření reklamního produktu a zboží z jeho osobnosti i tvorby. Jaké jsou dějiny tohoto fenoménu a jak se na něj díváte vy?
 
Ten fenomén existuje desítky let. Považuji ho za mírně komický, ale žádný velký problém v tričkách se známým portrétem autora a podobně nevidím. Kafka Hummus Café — kdybych měla jmenovat jednu kavárnu na Starém Městě — je natolik absurdní kombinace slov, až to začíná dávat jakýsi smysl. Horší mi připadají podniky, které se tváří seriózně, například bizarní instalace, která vznikla ve sklepení domu magistrátu Prahy 1 v roce 2019 a představuje variaci na nejhorší kafkovské stereotypy. Bezděky, zato výstižně podnik ztělesňuje to, jak se město staví ke svému nejslavnějšímu autorovi. Nedivila bych se, kdyby radní ani nevěděli, čemu tam v podzemí dali prostor. V devadesátých letech v rodném domku Sigmunda Freuda v Příboru sídlil masážní salon. Dnes už je tam myslím malá tematická výstava. Nedávno vzniklý kafkovský lunapark nacházející se proti replice domu, v němž se Kafka narodil, nás naopak vrhá zpět do devadesátých let.

 
Co byste jmenovala ze serióznějších českých připomínek Kafkova života a díla ve veřejném prostoru?

Vydařená je socha Jaroslava Róny. Svým pojetím, vtipem i umístěním, zpřítomněním Kafkovy rané povídky Popis jednoho zápasu v pražských ulicích. Je tu samozřejmě Centrum Kurta Krolopa při Ústavu germánských studií FF UK a Pražský literární dům autorů německého jazyka. Ale instituce, která by se soustavně věnovala právě Kafkovi a jeho odkazu, podle mě chybí. Muzeum v Hergetově cihelně se mi nikdy nezdálo příliš vydařené, na rohu Maiselovy ulice přibyla před dvěma roky nepodařená cedule připomínající Kafku, nepěkně kontrastující s reliéfem ze šedesátých let. To je bohužel snad to jediné, co z velké slávy kolem stého výročí v roce 2024 zbylo. Nechci samozřejmě pominout různé knihy a výstavní katalogy, které díky výročí vznikly. Společnost Franze Kafky, která sídlí v zadním traktu domu v Široké ulici a které můžeme děkovat za souborné vydání kvalitních překladů Kafkova díla mezi lety 1997—2007, je pokud vím z finančních důvodů v likvidaci. Každopádně už několik let neuděluje Cenu Franze Kafky, která byla od roku 2001 smysluplným počinem propojujícím Prahu se světovou literaturou.
 
Za zásadnější problém než komercializaci tedy považuji skutečnost, že se více nepodporují dlouhodobě smysluplné projekty. Kafkovo souborné dílo se dá koupit pouze v antikvariátech po jednotlivých svazcích. Místo reedice vyšly staré překlady, které měly velký literární i společenský význam ve své době, v šedesátých letech, ale dnes jsou zastaralé, byly pořízeny ze starších vydání originálů, nikoli z vydání kritického. Psal o tom třeba editor a literární kritik Michael Špirit.

Praze tedy chybí výrazné místo, kde by se lidé mohli o Kafkovi více dozvědět. Ostatně to jste nedávno zdůrazňovala i v rozhovoru pro Deník N. Jak by takové místo mělo vypadat?

Myslím, že sídlo Společnosti Franze Kafky na Starém Městě by bylo vcelku ideální, kdyby se mohlo soustavně věnovat programům souvisejícím s Kafkou — jak odborným, tak těm určeným pro širší veřejnost — a nadále se starat o kvalitní vydávání díla a děl souvisejících. Ale skutečně nevím, jak na tom Společnost FK je, web jim nefunguje.

Loni vám vyšla v angličtině kniha o Kafkovi, která je rozšířenou verzí česky vydaného titulu Bedekr Kafka (2024). Čím to je, že anglická verze je objemnější a pokrývá recepci spisovatele už od 20. let až do sametové revoluce?

Obsáhlejší anglická verze je ta původní, vyšla loni v newyorském nakladatelství Bloomsbury Academic. Česká kniha se od ní odvíjí, soustředí se ale na Kafkovu Prahu — jako fyzický prostor — a také na okruhy lidí, kteří se Kafkou zabývali. Inspirovala jsem se postavou Josefa K., který se v předposlední kapitole Procesu chystá provádět italského obchodního partnera po katedrále, v níž lze rozpoznat katedrálu svatého Víta. Toho se týká „Prolog“, v dalších kapitolách se částečně držím tématu a zároveň různých uchopení Kafky, včetně recepce Emanuela Frynty a Jana Lukase.

Jaké zázemí máte na Harvardově univerzitě, kde působíte, pro bádání o Kafkovi a vůbec o literatuře spjaté s Českem?

Na Harvardově univerzitě mám výborné studenty, knihovnu a dobré zázemí k výuce i výzkumu. V rámci výuky přistupujeme k české literatuře v širším duchu, například jako k literatuře středoevropské. Germanobohemistů nebo slavistů je v USA velice málo. Každý pracuje samostatně, tak je to ostatně v humanitních oborech obecně. Nejsou tu velké společné projekty, jak v Evropě, každý je tu zodpovědný za vlastní výzkum, v rámci svého platu a časových možností.
 
Jaká je kondice bohemistiky na Harvardu a vůbec ve Spojených státech? Kde je její pozice nejsilnější a kde naopak nejznačněji slábne?

Čeština a bohemistika se vyučuje jen na několika univerzitách v USA a v Kanadě v rámci slavistik nebo jiných jazykových oborů. Všechny jazyky, i ty, které se nepovažují za malé — francouzština, španělština, ruština — v posledních letech zažívají pokles zájmu stejně jako humanitní obory obecně, studentů ubývá. V tomto kontextu na tom čeština ale není nejhůř. Pokud vím, v některých programech, jako třeba u nás na Harvardu, počet studentů zůstává v posledních letech stejný, jinde studentů i přibývá. Výuka češtiny — jazyka i literatury — leží na bedrech jednotlivců a ti pro obor a studenty dělají nesmírné množství práce, ať už je to na Chicagské univerzitě, nebo na univerzitě v Lincolnu v Nebrasce, když mám zmínit jen pár univerzit, které češtinu a bohemistiku nabízejí.

Mluvíte o tom, že výuka i výzkum bohemistiky v USA stojí na nasazení jednotlivců. Je to dlouhodobě udržitelné, nebo hrozí, že s jejich odchodem zaniknou i celá pracoviště? Liší se motivace juniorních akademiků k bádání v oblasti literatury od motivace vaší generace?

Budoucnost je samozřejmě nejistá. Máte pravdu, že odcházející profesory často nemá kdo nahradit. Děkani vymýšlejí, jak humanitní obory reorganizovat: akademické prostředí je dynamické, vznikají nové obory, reagující na potřeby doby. U nás na Harvard College se právě otvírá transdisciplinární obor environmentálních studií — a to se týká i oborů filologických, které administrativa univerzit chce zastřešit šířeji. Zda to bude dobré pro malé jazykové obory, není jisté, malé počty studentů nás všechny trápí. Další hrozbou je pochopitelně AI a technicistní myšlení, které vnímá jazyk jako pomůcku, již lze nahradit technologií.

To jsou ty temnější vyhlídky. Sledujete i pozitivní trendy?

Zajímavé je, že v USA v posledních pěti sedmi letech přibývají studenti, pro něž je čeština zděděný jazyk. Souvisí to s tím, jak se i české rodiny v posledních třech desetiletích více pohybují po světě a na rozdíl od dřívějších imigrantských rodin udržují živé kontakty v České republice. Mnozí z nich pak chtějí domáckou znalost jazyka a kultury dále rozvíjet. Velmi pomáhá, že na naší univerzitě si mohou studenti volit dvouoborová studia, máme tedy třeba studenty s kombinacemi evoluční biologie a slavistika. Co se týká badatelů: češtinu si doktorandi přibírají k dalším slovanským jazykům nebo třeba k němčině a doufám, že to opět přispěje k rozvoji oboru a že se čeština prostřednictvím jejich výzkumu a výuky udrží. Jde ale stále o jednotlivce, o trendech dost dobře mluvit nelze.

Když se bavíte s českými kolegy a kolegyněmi, co vám umožňuje harvardský odstup? V čem nejen zmíněného Kafku, ale i českou literaturu vůbec — dnešní či minulou — vidíte jinak než my v Česku, v čem spatřujete její jedinečnost?

Jakýkoli větší odstup je užitečný. V našem prostředí musíme pracovat s tématy tak, aby byla srozumitelná širšímu, nejen bohemistickému publiku. To znamená formulovat otázky tak, aby měly širší platnost. Nestačí pouze „zaplňovat“ bílá místa, něco zkoumat prostě proto, že se tomu zatím nikdo nevěnoval. To je sice dobré východisko, ale nestačí. Studentům se to někdy vysvětluje lakonicky slovy, „First what and then so what?“, tedy nejprve, proč je téma zajímavé, a až potom, k čemu by výzkum mohl být užitečný. Není to o výběru tématu, ale o jeho uchopení, o vytvoření jakéhosi — s odpuštěním — příběhu. V otevřeném, mnohojazyčně a kulturně obrovsky rozličném prostředí vedle sebe existuje tolik nejrůznějších jazyků a literatur, že je potřeba najít fungující způsob komunikace. Samozřejmě nestačí naroubovat české téma na populární teorii či koncept. Spíš naopak, když nějaký koncept anebo teorii použijeme, je nutné je zpětně vystavit kritické reflexi, a k tomu se vzdálenější téma „malé literatury“ výborně hodí.

Veronika Tuckerová (nar. 1968) je bohemistka a překladatelka. Působí jako vedoucí lektorka (Senior Preceptor) na slavistice Harvardovy univerzity, kde se zaměřuje na dílo Franze Kafky a dějiny českého disentu a samizdatu. Věnuje se také teorii překladu a publicistice (mj. Revolver Revue). Spolupracuje na výstavách o Chartě 77 či odkazu Franze Kafky. Je autorkou knihy Bedekr Kafka (2024), jejíž anglická verze Reading Kafka in Prague (2025) získala čestné uznání Ceny Otokara Fischera. Působí jako výkonná ředitelka Mezinárodní asociace učitelů češtiny.

Veškeré informace k letošnímu Bohemistickému kongresu najdete pod tímto odkazem.