Co střeží Zahrada: Dětská literatura ve Frankfurtu

„Zapojit představivost je nebezpečné pro ty, kteří profitují ze statusu quo. Z toho, jak se věci mají. Představivost má totiž moc ukázat, že současný stav není ani trvalý, ani univerzální, ani nevyhnutelný.“

— Ursula K. Le Guinová, The Wave in the Mind (Vlna v mysli)

V roce 1962 vydal Jiří Trnka útlou, dnes již kultovní knihu, s názvem Zahrada. Vypráví příběh pěti kluků, kteří proklouznou vrzající brankou do zarostlé zahrady hlídané starým mrzutým kocourem, a objeví v ní náhodou úplně nový vesmír: tajemství, nebezpečí, mudrujícího trpaslíka, rozdováděné slony herce, velrybu, která měla čas přečíst všechny knihy, se znalostmi akademika, a nakonec pochopitelně taky sílu přátelství a společných zážitků. Všemu tomu krásnému přesahu dominuje fantastický ironický humor a pro děti srandovní, pro dospělé až dadaisticky absurdní dialogy.

Trnka své dětské i zvířecí postavičky nakreslil kouzelně. S kulatými hlavami a malovanýma, lehce posmutnělýma očima. Jeho ilustrace místy vypadají, jako by z filmového plátna utekly oživlé loutky. Což ostatně dává smysl. Trnka byl zakladatelem českého loutkového filmu, tvůrcem, kterému tleskalo Cannes a jemuž někteří přezdívali „Walt Disney Východu“, jakkoliv by se takovému srovnání se zdvořilým českým odstupem sám možná bránil. V roce 1968, rok před svou smrtí v sedmapadesáti letech, obdržel Cenu Hanse Christiana Andersena pro ilustrátory. Zanechal po sobě na sto třicet ilustrovaných knih a jasný, byť nevyřčený argument: česká dětská literatura odjakživa dokazovalo to, k čemu zbytek světa docházel pomaleji. Literatura tvořená pro děti není nějakým spotřebním uměním nižší kategorie. V nejlepším případě svého čtenáře nepodceňuje a hraje si s největším respektem k dětské mysli s jejich ještě stále rozjařenou, dospělostí nezkaženou imaginací. A o to víc pak baví rodiče, které si knihy s ratolestmi čtou.

Výběr výjezdníků
Letos v říjnu toto naše stále živé dědictví ožije ve Frankfurtu nad Mohanem, kde se Česko představí coby hlavní host největšího knižního veletrhu na světě. Mezi několika desítkami autorů, kteří budou reprezentovat naši literaturu napříč všemi žánry, převezme patnáctičlenná skupina spisovatelů a ilustrátorů štafetu knih pro děti a mládež a vnese ji do německého i mezinárodního diskurzu.

Kdo tedy bude v zahraničí českou dětskou literaturu reprezentovat? Pro sichr, ať to máme hned na začátku kompletní a nikdo není vynechán, tady seznam (pro lepší čtení rozdělen na pět bodů):

●       Jakub Bachorík, Ivona Březinová, Ondřej Buddeus

●       Jiří Dvořák, Magda Garguláková, Petr Hanel

●       Lucie Hášová Truhelková, Vojtěch Matocha, Markéta Pilátová

●       Eliška Soffer Podzimek, Iva Procházková, Magdalena Rutová

●       Petra Soukupová, Olga Stehlíková a Andrea Tachezy

Jde o rozmanitý a v určitých ohledech překvapivý výběr. Zatím dokonce ani nijak kontroverzní. Pořádná diskuze o selekci autorstva dětských knih nás, na rozdíl od prózy a poezie, o které se minimálně na sítích debatovalo hned po zveřejnění, snad ještě čeká. Pochopíme-li, kým tito tvůrci jsou a co za poslední dobu všechno sepsali a nakreslili (nebo bylo nakresleno ilustrátory pro jejich příběhy), prozradí nám to mnohé o tom, kam se česká literatura pro děti v posledních letech posunula a co nám tu vzniká často mimo zájem velkých médií, která se soustředí v obsáhlejších recenzích spíš na tvorbu pro dospělé, za zajímavá díla.

Výtvarná působivost
Stala se fenoménem se zcela specifickým vztahem k obrazu. Na knižním veletrhu, kterému obvykle dominuje próza, kde se licituje o překladových právech, debatují se shortlisty literárních cen a analyzuje se, co německý či evropský trh snese, co vyhledává, fungují dětské knihy podle jiných pravidel. Jejich primární měnou je vizualita. Zahraniční čtenář, který nedokáže rozklíčovat ani jedinou českou větu, může otevřít takzvaný picture book (podobně jako v posledním textu rozebírané komiksy) a vstřebat podstatu sdělení napřímo: skrz barvu, linku, kompozici ilustrací, skrz výtvarné gesto. Právě proto je možné, že se česká přítomnost ve Frankfurtu nezapíše do povědomí nejhlouběji skrze romanopisce, ale třeba prostřednictvím knih pro děti, v nichž je vizuální tradice živá a suverénní.

Jména na frankfurtském seznamu pokrývají celé myslitelné spektrum toho, s čím česká nakladatelská scéna za uplynulou dekádu přišla. Ilustrátory vzešlé z pražské UMPRUM, jejichž práce bylo možné vidět v Bologni či na Tchaj-wanu. Básníky, kteří vstoupili do světa ilustrovaných knih pro děti hnáni touhou po hře se slovy a obrazy. Prozaiky, kteří odmítli zjednodušovat svůj styl jen proto, že se obracejí k mladšímu publiku, a naopak to vzali jako zajímavou výzvu. Autorstvo populárně-naučné literatury, které v útrobách encyklopedií objevilo ukryté náměty na roztodivnou esej.

Několik tvůrců z tohoto výběru se pohybuje na hranici mezi dospělou a dětskou literaturou natolik samozřejmě, že se pro ně tento hraniční přechod stává spíše hracím polem než reálnou, limitující bariérou.

Od poezie bicyklů po zprávy ze světa hub
Vezměme si třeba Ondřeje Buddeuse. V první řadě je to básník. V českém literárním prostoru se etabloval sbírkami Zóna a Rorýsy. Držitel Ceny Jiřího Ortena s řadou zahraničních nominací, včetně té na Německou cenu za literaturu pro mládež v letech 2017 a 2025. Jeho dětská kniha Kolo: Dopravní prostředek budoucnosti (Paseka, 2024) s ilustracemi Jindřicha Janíčka získala loni Zlatou stuhu a vyšla v českém i německém překladu. Technicky vzato jde o naučnou knihu o jízdních kolech. Zároveň je to ale sonda do urbanismu, ekologie, sociálních dějin měst a ukázka toho, jak obyčejný dopravní prostředek v sobě dokáže nést celou řadu významů včetně politiky pohybu (stačí se podívat na sociální sítě, jak jsou cyklisté ze strany motoristů nenáviděným, politizovaným terčem).

Ondřej Buddeus, Jindřich Janíček: Kolo: Dopravní prostředek budoucnosti 

Jiří Dvořák pracuje v podobném módu. S non-fiction zachází jako se svébytnou literární formou. Ovšem s odlišným, temnějším a podivnějším tónem. A to v doslovném, takřka entomologickém slova smyslu. Z jeho dlouhodobé spolupráce se slovenskou ilustrátorkou Danielou Olejníkovou v nakladatelství Baobab vzešla série knih, jejichž středobodem je vždy téma, které by většina dětských redakcí smetla ze stolu jako neperspektivní. Jeho Havětník (2015) se hemží roztoči a parazity, ztvárněnými s komickou, ale bytostně vědeckou zvědavostí.

Společné dílo s ilustrátorkou Danielou Olejníkovou, Myko (2023), komplexní zpráva ze světa hub podaná formou věstníku sepsaného samotnými houbami, vyhrálo v roce 2024 Magnesii Literu a posléze i hlavní cenu v kategorii non-fiction na veletrhu dětské knihy v Bologni, což je jedno z nejprestižnější mezinárodní uznání, jakého se česká tvorba pro děti v posledních letech dočkala. Dvořákův přístup nasvěcuje něco zcela zásadního o české dětské non-fiction: nerozděluje poezii od edukativnosti. Jazyk u něj vždy nabízí víc než pouhé předávání faktů.

Ilustrace jako rovnocenný partner textových významů
Vizuální rozměr české dětské knihy zkrátka nelze oddělit od toho literárního, a frankfurtská delegace to jen stvrzuje zapojením tvůrců, kteří jsou primárně vizuálními umělci. Jakub Bachorík, jenž získal ocenění Grafický designér roku 2016 ještě během studií na pražské UMPRUM a věnuje se i sochařství či scénografii, se díky spolupráci s Magdou Gargulákovou vyprofiloval v jeden z nejvýraznějších hlasů ilustrované non-fiction. Jejich Mosty (2024), které pro mezinárodní trh vydalo nakladatelství Post Wave, obdržely Zlatou stuhu za ilustraci a Open Book Award na Tchaj-wanu.

Sama Garguláková pak vnáší do dětských knih velmi netypické podhoubí: jako vystudovaná historička umění z brněnské Masarykovy univerzity a spoluzakladatelka progresivní galerie OFF/FORMAT zkoumá svět z jiných úhlů. Její kniha Ruka - naučná výprava za lidskou dlaní z anatomické, umělecké, kulturní i filozofické perspektivy - patřila mezi stovku nejkrásnějších knih boloňského veletrhu (2022) s nominacemi u nás i v Itálii. Gargulákovou s Bachoríkem spojuje přesvědčení, že ilustrace neplní roli vizuální berličky k textu, nýbrž funguje jako jeho rovnocenný partner při utváření významů.

Andrea Tachezy, jejíž rukopis nese hned několik titulů z frankfurtského výběru, rovněž prošla uměleckým školením na UMPRUM (obor textilní design a filmová grafika), než se od roku 1994 naplno ponořila do ilustrace dětských knih s výstavami doma i ve světě. Její vizuální idiom je lyrický a emočně přesný. Ilustrovala knihu Jany Šrámkové Zuza v zahradách i Dědečka v růžových kalhotách (Albatros, 2021) Lucie Hášové Truhelkové – příběh, který k anglicky mluvícím čtenářům promlouval o ekologii neotřelou optikou šatníku jednoho excentrického dědy. Za ilustrace ke knize Mojenka (Host, 2022) od Olgy Stehlíkové nedávno získala Zlatou stuhu.

Neuhýbat před realitou
Olga Stehlíková se jednoduchým škatulkám také vymyká. Jako básnířka zaujala už debutovou sbírkou Týdny (oceněná Magnesií Literou v roce 2015,), ale v posledních letech našla pevnou půdu právě v literatuře pro děti. Zmiňovaná Mojenka zpracovává téma ztráty rodiče s přímostí a emoční inteligencí, jež odmítá balit těžké životní rány do konejšivé vaty. Její předchozí počin Já, člověk (Albatros, 2021) s ilustracemi Nikoly Logosové sice funguje jako příručka lidských povah a profesí, ale nazývat jej pouhou „příručkou“ knize nesmírně křivdí. Stehlíková vnáší do dětské prózy zbystřené ucho básnířky.

Frankfurtský výběr stojí na silných autorských hlasech, které sebevědomě překračují hranice. Ať už ty geografické, žánrové, nebo ty oddělující dětskou a dospělou literaturu. Do první skupiny patří autorky s bohatou mezinárodní zkušeností jako Iva Procházková a Markéta Pilátová. Zatímco Procházková představuje živý most mezi předrevolučním a polistopadovým literárním světem a ve svých textech (oceněných mj. prestižními německými cenami) bravurně balancuje nad propastmi temných dystopických témat, Pilátová do dětské knihy propouští uvolněnost a magii načerpanou z letitého pobytu v Latinské Americe. Oběma je vlastní přesvědčení, že děti nepotřebují před světem chránit, ale spíše dostat navigační nástroje, jak jím proplouvat.

Tento hluboký respekt k dětskému čtenáři a odmítání „růžových brýlí“ spojuje i další tvůrce. Petra Soukupová, etablovaná scenáristka a hvězda literatury pro dospělé, vtrhla do dětského segmentu se svou pověstnou stylistickou úsporností. Její Klub divných dětí tepe do tlaku na výkon a konformitu a dává hlas outsiderům s nadváhou či úzkostmi. A to autentickým jazykem dnešních teenagerů, jak to jenom jde, protože ten se neustále vlivem TikToku a sítí proměňuje.

Před realitou kroky stranou nedělá ani Ivona Březinová. Ta napříč svým rozsáhlým dílem (např. Holky na vodítku) ukazuje, že česká dětská kniha dokáže unést i tíhu témat, jako je autismus, duševní nemoci, závislosti nebo bulimie, aniž by čtení bylo příliš náročné pro naše nejmladší. Otevřenost nakladatelského ekosystému novým impulsům pak suverénně stvrzuje komerční triumf původní profesí matematika Vojtěcha Matochy, který svou potemnělou urbánní trilogií Prašina doplněnou dalšími komiksy zaktualizoval naši foglarovskou dobrodružnou tradici pro 21. století.

Mluvit z rovnocenné pozice
Co tuto zdánlivě nesourodou skupinu ve skutečnosti sjednocuje, není sdílená estetika, nýbrž společně sdílené odmítnutí. Odmítnutí se povyšovat. Redukovat dětský světa na zkratkovitá ponaučení a degradovat ilustrace na pouhý servis textu. Ta nejlepší současná česká literatura pro děti zkrátka ví, že naši nejmenší nejsou jen zmenšeniny dospělých, ale mladší partneři, kterým musíme složitost světa předkládat poctivě a s řemeslným umem.

Úvodní slova Ursuly K. Le Guinové o podvratné síle představivosti nejsou jen nějakou frází. Popisují přesně ten nádherný iniciační moment, kdy děti otevře knihu, nebo jim ji předčítá rodič. Knihu, která jim může ukázat celý nový svět nápadů a možností, co se svým životem dělat a jak k němu přistupovat. Ať už zjistí, že planetu řídí i jiné než lidské mechanismy (Dvořák), že splynout s davem nutně neznamená bezpečí (Procházková), nebo že lišit se od normy neznamená být špatný (Soukupová).