Střední Evropa a její adresa

„Máš nějakou adresu?“ zeptá se nad moskevským metrem bezdomovkyně ze sekty Běgunů vyčerpané Aňušky, která žije nešťastným životem s nemocným synkem a mlčenlivým mužem. „Mám,“ hlesne Aňuška.

„Tak na ni třeba zapomeň,“ odpoví žena Aňušce.

Tento kratičký rozhovor z románu Olgy Tokarczukové si vybavuju ve chvílích vlastního bloudění.

Jakou mám adresu, žiju-li ve střední Evropě?

Než žít ve stojatých nacionalistických vodách, to raději zapomenout adresu a putovat.

V Berlíně putuju vlastně ustavičně.

Když jedu okružním S-bahnem 41 nebo 42 kolem vnitřního města, zdá se mi kolikrát, že cestuju celým světem. Je to svět ohraničený touto trasou — a tam někde uprostřed leží i český Rixdorf se zahradou J. A. Komenského, s Poutníkem a Všudybylem.

Narodila jsem se v Brně a vyrůstala v době tuhnoucí normalizace, uřvaných spartakiád, plynových masek a únikového fenoménu chataření.

Žila jsem ale s rodiči a bratrem na Údolní ulici, v rozlehlém monarchistickém bytě se štuky, mramorovými krby a zimní verandou. Roku 1937 si ho pronajal prastrýc továrník společně s dědečkem od židovské rodiny.

Osud domu, o kterém později v padesátých letech napíše má psychicky nalomená prababička Julie bláznivou sci-fi, mě léta nenechává v klidu.

Část rodiny totiž tvrdila, že prastrýc si dům koupil.

Ale na jaře jsem z archivu zjistila, že šlo o pronájem později arizovaného majetku, a je jedno, že byl nakonec prastrýc za války vězněný v Berlíně.

Ten dům, ten krásný dvoupatrový dům se zahradou do špilberského svahu, ten dům zkrátka mým předkům nikdy nepatřil.

Žili jsme v provizoriu a zpětně je mi to jasné.

V jeho zdech byl odjakživa cítit zánik. Přestože ve vnitřním domě se zahradou kvetou i dnes stoleté růže, které tam možná vysadila první majitelka, Klára Redlich.

Klára Redlich byla bezdětnou ženou Julia Redlicha a ten synem pokrokového muže Jákoba, který v Hustopečích založil první mateřskou školu na Moravě. Zahynula, jak jinak, v Terezíně. I její muž. Všichni, kdo tenhle dům zabydleli s optimismem počínajícího dvacátého století a secese, ti všichni zmizeli.

A zmizel i můj prastrýc s rodinou, utekl před komunisty přes Indii a Austrálii do Ameriky.

Všichni naši sousedi měli zvláštní jména. Kromě Rabušicových a Bajnokových to byli ještě Zitterbartovi.

V prvním patře domu je byt neobydlený. Ale koncem osmdesátých let, těsně před sametovým převratem, se do něj nastěhovali mladí manželé Zahrádkovi. Brzy se jim narodil chlapeček, kterého jsem jednou hlídala. Zahrádkovi chovali jedovaté hady, kteří se volně plazili po bytě. Spící nemluvně jsem tak — k smrti vyděšená — hlídala ze skříně v kuchyni.

Dnes v našem bytě na Údolní bydlí můj bratr, chovatel koz. Nejmladší obyvatel domu, jeho syn Felix, ve čtyřech letech nemluví. Prý trpí mutismem. Rozumí všemu, ale nemluví.

Je tohle skrytou výpovědí o střední Evropě? Malý chlapec, co mlčky prochází ruinami čehosi, co nikdy nebylo ve skutečnosti v rovnováze, ruinami iluze?

Nevím, proč jsem se o našem domě rozepsala, snad proto, že stěny vyprávějí příběhy a věděla jsem to odjakživa.

Bydlela jsem v Brně ve světě, který mi nepatřil, a ten svět zůstává mým milovaným domovem.

Možná proto jsem se v Berlíně stala tilandsií. Ať dělám, co dělám, neumím se toho prokletí vykořeněnosti zbavit.

Myslím, že nás Středoevropany bolí daleko víc než jakákoli ztráta v materiálním smyslu přerušená kontinuita společného dědictví. Obrazy, vzpomínky, propletence příběhů, ve kterých k nám promlouvají mrtví předci, v jejichž chřtánu žijeme jak rybičky v akváriu.

Našeho bytu se čas umakartů dotkl pramálo. Jen na záchodě jsme měli talíř s Leninem a nápisem „Sláva Velké říjnové socialistické revoluci“. Rozbité záchodové okýnko vedlo do světlíku. Světlík byl úzký a temný, kousek omítky spatřený okýnkem se neustále odlupoval, a když zapršelo, vyrostl na obnažené zdi mech.

Rozbitým oknem ze světlíku létali za deště dybbukové, k talířku s plešatým Leninem, sem a zase zpátky.

Mramorovou předsíní přicházel za otcem každou středu na partičku šachů stařičký pan Hučík, geniální šachista, civilním povoláním číšník z hotelu Slavie. A jinak to byl plešatý alkoholik se síťovkou plnou piv a startkami.

Takže Hučík.

Vstupní hala s knihovnou před mramorovým, pochopitelně dávno nefungujícím krbem, ve kterém jsou vafky. Dva muži hrají šach. Jedním z nich je můj mlčenlivý otec, druhým z nich o třicet let starší pan Hučík v číšnickém saku.

A mezi nimi šachové hodiny. Hrají celou věčnost. Piva ubývá. Hustým dýmem z cigaret a dýmky se plížím halou bez oken k dospělosti.

Z bytu jsem se přestěhovala, a když se mi narodila starší dcera, našla jsem si jiná místa…

To nejkrásnější jsem objevila na židovském hřbitově poblíž nového bydliště, kde byl klid na kojení i na čtení.

Až teď mě napadá, že na lavičce před hrobem Hugo Haase jsem zažila jediný nefalšovaný obraz mizející střední Evropy.

Hlídal mě totiž uniformovaný security boy, který ve skutečnosti hlídal hřbitov.

Ne, není východiskem zapomenout adresu, krajinu, kde jsme se narodili a ke které nás pojí až nezdravě sentimentální, nepochopitelně infantilní vztah.

Řešením je sundat si oslepující sluneční brýle, o které se hádáme s nevlastním sourozencem. Brno není Brusel, proč by jím mělo být? Brno však není ani Moskvou nebo Berlínem. Brno je i není předměstím Vídně.

Dokud tuhle zapeklitost s vnitřní krajinou, která přesahuje těla států, jazyků a národů, dokážeme odrážet s melancholickým humorem v současné (středo)evropské literatuře, nebudu se bát.

Ale zpět k Hučíkovi, narozenému roku 1917 v Brně.

Jednoho dne se síťovkou plnou piv a třemi krabičkami startek ve svém služebním saku přesluhujícího číšníka z hotelu Slavie na šachy nedorazil.

Další středu taky ne. Můj otec už si nepamatuje, co se s ním tehdy stalo. Zmizel, Hučík prostě zmizel…

Vyhučel jako pára z parní lokomotivy. Pan Hučík se startkami, napadá mě teď na berlínském balkoně s výhledem na turecký kiosek…

Vrátil se párou zpátky, meandrovitými toky proti proudu času, odešel ve svém služebním fraku rovnou do hotelu Slavia, který nechal roku 1899 postavit Karel Moravec.

Tam našel svou staronovou adresu a pingluje všem svobodomyslným hostům, co věří na lepší zítřky společné Evropy.

Škoda jen, že ve světě, který není.

A co vy, drazí přátelé, vy dnes máte nějakou tu jednu adresu?

Pokud ano.

Tak na ni třeba taky zapomeňte.