Kluci z paneláku

„Jsem kluk z paneláku.“

Mikuláš Minář, někdejší mluvčí českých protivládních protestů, na konci loňského roku založil politické hnutí a výše citovaná věta zní hned na začátku spotu, jehož pomocí se snažil získat podporu občanů.

Lidé PRO, jak své uskupení pojmenoval, mají ambici oslovit i část voličů, kteří jindy hlasují pro populistické hnutí ANO, a stát se vlivným aktérem českého veřejného života — vlivným a novým, jenže přinejmenším na akcentaci bydliště není nového vůbec nic, protože podbízivou figuru „Bydlím na sídlišti“ používá česká politika od raných devadesátých let… a první byl už Václav Klaus.

Klausův dobový rival, prezident Václav Havel, socialistickou výstavbu kvůli urbanistické necitlivosti odmítal a brzy po revoluci paneláky označil za králíkárny, „v nichž se nedá žít“. Žila v nich ale třetina obyvatel, Klause nevyjímaje, a aby se tehdejší ministr financí přiblížil k potenciálním voličům (kteří by nemuseli chtít odvrhnout vše, co se socialismem souvisí), začal se k rodinnému bytu na pražském Proseku opakovaně hlásit.

Stejně při svém politickém tažení postupoval Klausův syn, když se v novinových sloupcích hrdě označoval za dítě ze sídliště, v jednom z pražských panelových bloků má trvalé bydliště i současný prezident (pravidelně se zde nechává zachytit při cestě do volební místnosti) a vysílaný politický vzkaz je stále stejný: „Bydlet na sídlišti je běžné, bydlet na sídlišti je normální. Bydlím tady já, zrovna jako vy. Jsem tedy jeden z vás, můžete mi věřit… a můžete mě volit.“

Je samozřejmě jen těžko představitelné, že by v agitačním klipu kteréhokoli českého politika zazněla věta „Jsem kluk ze secesní vily“ — i kdyby to byla pravda, působila by taková slova poněkud výlučně a zřejmě by mohla odradit část voličů v domnění, že mluvčí, který se narodil se stříbrnou lžičkou v puse, nebude rozumět jejich potřebám. Politický důraz na panelák v sobě ovšem nese stereotyp také.

Záměrem mluvčího (a v tom se Minář neliší od svých předchůdců) je deklarovat vlastní obyčejnost a příslušnost k dobrému a správnému průměru. Současně se tím však říká, že právě takové, čili v dobrém smyslu obyčejné, jsou tuzemské panelákové čtvrti, a ustavuje se tak stereotypní obraz sídliště jako místa, které je možná na první pohled vágní a které leží na periferii (jak městského centra, tak politické moci), ale v němž současně dříme jakási esenciální, chtělo by se říct „gruntovní“ lidovost. A ta si přece zaslouží být slyšena.

V době, kdy se stále větší množství obyvatel stahuje z venkova do měst, pozitivně laděná floskule „Jsem kluk z paneláku“ nakonec jenom aktualizuje starší prohlášení „Jsem kluk z vesnice“. Mluvčí tentokrát už sice neromantizuje český venkov, nadále však vytváří dojem, že volený zástupce lidu porozumí českým potřebám jenom tehdy, když bude mít osobní zkušenost se zřídlem moudré prostoty. A už příliš nesejde na tom, jestli jsou tímto pramenem chaloupky v Polabí, nebo paneláky na kraji Vodňan. Z každodennosti milionů obyvatel se v obou případech stává substance pro persvazivní opiát, jehož úkolem je mytizovat životní prostor velkých voličských skupin, a tím si je naklonit — figura „bydlím na sídlišti“ má vytvořit obraz nekomplikované přímosti a sloužit voličům jako garance, že své sympatie napřeli správným směrem.

Jedná se samozřejmě o politický kýč — falešnou lidovost, která se v roce 2020 navíc neopírá o realitu. Václav Klaus mohl v devadesátých letech těžit z toho, že je místo, které řada lidí považuje za domov, posmíváno a haněno jako socialistický relikt. To dnes ale dávno neplatí, protože módní vlny kulturního retra v uplynulých letech rehabilitovaly socialistickou architekturu i u lidí, kteří v ní nikdy nebydleli.

Na politikově bydlišti současným voličům navíc nesejde. Předseda hnutí ANO, z jehož elektorátu by Minářovi Lidé PRO rádi odčerpali hlasy, si umí naklonit střední třídu i chudší voliče, přestože je miliardář. Dokonce i lídr českých nacionalistů si staví výstřední vilu v luxusní pražské čtvrti, aniž by to mělo vliv na jeho podporu.

Identifikační potenciál, který snad mohly mít paneláky v minulosti, totiž dávno vyvanul. Jednou z oceňovaných deviz českých sídlišť dlouho zůstávala sociální stratifikace, která dosud relativně brání vytváření společného jmenovatele. Bytový fond ovšem současně v předchozích dekádách prošel rekonstrukcí, proměnil se v plnohodnotné bydlení pro střední třídu, posléze i dobrou investiční příležitost a se sílící bytovou krizí dnes představuje zejména ve velkých městech stále hůře dostupné místo pro život. Těžko potom hledat lidovou ryzost v lokalitách, kde stojí miliony i obyčejná garsonka.

Kdyby místo stylizované promluvy k národu oslovoval Matěj Minář poptávku reálných voličů, nezněla by jeho věta „Jsem kluk z paneláku“. Řekl by: „Žiju v nájemním bytě.“