Cestovat

Z cestování se poslední rok stal mlžný, abstraktní pojem. Svět se bez neklidného křižování sem a tam subjektivně zmenšuje. Ale nemusí to být jen strastiplný proces.

Každý týden chodívám dvakrát až třikrát na noční berlínské procházky, většinou s kamarádkou N.

Stal se z toho náš zimní, teď už předjarní sport, náhražka za kajak, na který je pořád ještě moc chladno.

Noční chození praktikujeme většinou od půl osmé do půl jedenácté. Za tři hodiny se toho dá stihnout hodně.

Třikrát se zastavíme u lavičky v parku, u kostela, městského jezera nebo řeky, otevřeme lahev piva nebo vína, jogínsky se pokocháme výhledem (což je samo o sobě v berlínské placce zázrakem), meditujeme s cigaretou, pronášíme neukončené věty „achjo… joták“, případně zopakujeme nějakou skutečnost, kterou jsme vyslovily před týdnem shodou okolností často na tom samém místě. V tom senilním opakování se ukrývá refrén nekonečné, avantgardní skladby, surreálného bolera nočních lockdownových chodců.

Na Revaler Strasse máme v kiosku známou s dobráckou tváří, která nás oslovuje „zlatíčka“. Pokaždé mi chce prodat i žvýkačku, pokaždé se mě zeptá, jestli nepotřebuji ještě něco, třeba brambůrky. Kromě nás tvoří její klientelu většinou bezdomovci a punkáči, postávají v hloučku před kioskem se psy; v noci naši známí, ve dne je nejspíš nepoznám.

O kousek dál je slavný dům, který museli vyklidit ultralevičáci a anarchisti, o nichž si nedělám iluze od té doby, co jsem je viděla rozbíjet auta a zapalovat popelnice. Občas se v tom domě ještě svítí, někdy tam stojí policajti, kouří a sní o tom, že jsou nočními chodci, a ne hlídači.

Nad tím pustým, děsuplným výjevem prázdného domu je malý parčík s pavilonem a altány, ale my zpravidla zamíříme rovnou k železným prolízačkám a slonům a želvám z betonu. Tam je klid.

Tam mi také N., když mrzlo a sníh křupal pod nohama, vyprávěla svůj sen. „Zavolala mi produkční a že mám točit na Maledivách reklamu na ponožky z hedvábí. Dostala jsem tolik peněz, že mě pak trápily daně. Ach, to byla muka…“

„Tos mi říkala už před týdnem.“

„Aha — achjo.“

A pak jsme to spatřily. Měsíc lavičku osvětloval tak intenzivně, že se na ní prudkým lomem noční pouliční lampy a svitu měsíce vytvořily abstraktní vesmírné obrazce, které ve větru nočních mraků zhasínaly a zase se rozsvěcovaly.

„Krásnější než Maledivy,“ vzdychla N.

Jistě, je to cikorkový život, ale k čemu pořád potřebujeme kofein?

Ubylo chlubivých fotografií z cestování. Kdo někam vyráží, třikrát si rozmyslí, než šoupne nějakou tu fotografii oceánu na fejsbuk.

V tom boleru nočního Berlína je něco starosvětsky uklidňujícího. Chůze připomínající měnící se krajinu z jedoucího vlaku. Zvlášť když je větrno, prší nebo mrzne, ulice se vylidní a nikde nejsou vidět psí hovna a odpadky.

K těm procházkám patří i bloudění. Je to skoro mysteriózní, ale poté, co jsme třikrát zcela suverénně došly až k městskému rybníku Engelbecken, jsme už nádrž nikdy tak snadno nenašly. Pokaždé se zamotáme na Mariánském náměstí a skončíme před pomníkem Friedricha R. Wilmse. Pod borovicí a před zrušeným špitálem, kde pracoval i Fontane jako lékárník. Výletnická euforie s příchutí iluzorního alpského vzduchu.

Cestování mě poslední týden provází i ve dne. Učím totiž online německé ajznboňáky češtinu, aby mohli vézt na vagonech vlaků auta a lodě od Baltu až po Dunaj.

To je tak. Protože jsem nešikovná, sháním si samé bizarní práce, a protože jsem šikovná, nakonec v nich nacházím zalíbení a se smutkem vnímám, že brzy skončí.

Je jich osm, samí muži, tři z nich si fotí vlaky, dva mají rádi Rammsteiny (hlavně písně „Benzin“ a „Kokain“), jeden vedle druhého nejraději pije pivo a všichni tito romantici poslouchají kromě metalu klasiku. Naučila jsem je, že hymnou českých strojvedoucích je Mládkova píseň „Z Opavy“ (už si ji notují), rádi mluví o tom, že „život je krásný, když pivo teče“, a já se od nich naučila německá slova: „cestové návěstidlo, námezník, vlečka či výhybkář“.

Proč mám ty své ajznboňáky tak ráda?

Jeden z osmi čte detektivky.

Sedm jich má přítelkyně.

Jeden má motorku.

Jeden škodovku jménem František (a ten taky pokaždé svačí mrkve).

Šest z osmi rádi nocují v penzionu.

Jeden z osmi pod širákem (můj miláček).

Ten poslední má rád stan.

Jeden z nich (nejmladší Benjamin) zná úzkokolejku v Jindřichově Hradci a snaží se česky psát dokonale a bez chyb.

Ten, co má rád Rammsteiny, píše v češtině vždycky něco romantického: „Drahoušku. Nepřijdu. Jdu zavolat taxi a pojedu moc daleko. Nečekej na mě…“

Protože to přeháním, po nocích si (pokud právě neprovozuju zimní předjarní sport) pouštím videa s nákladními vlaky. Je to něco úžasného a bizarního, hlavně ty komentáře pod tím. Dnes po pár zhlédnutých videích se mi zdálo o otci. Stal se z něj malý chlapec, na slavnosti slavil druhé narozeniny, nesla jsem ho v náručí, jako bych byla jeho maminka, tančil se tam klezmer a můj tatínek-chlapeček žvatlal a zdravil svého anesteziologa T. R., který tančil uprostřed. A taky dostal, tatínek-chlapeček, k narozeninám vláček.

Svět se lockdownem zmenšuje, ale noční děje ve svém minimalismu nabízejí pořád ty své malé, nudné, skryté zázraky.

A teď už musím končit, pomalu nastal čas vyrazit na noční balkon.