Česká stopa ve světě

„Udílení prestižních filmových cen Zlatý glóbus mělo českou stopu,“ oznamovala letos na jaře tuzemská média a oním národním otiskem měla na mysli skutečnost, že jedna z oceněných hereček pronesla děkovnou řeč na dálku, přes webkameru – a z pražského hotelu.

Že malostranský resort provozuje globální řetězec z jižní Asie, který s Českem spojuje leda místo podnikání, a že je ve zpravodajství o Glóbech momentální pobyt oceněných docela irelevantní, se nikomu nezdálo podstatné. Akcentování, či přímo vyhledávání českých motivů u zahraničních témat je totiž v tuzemských redakcích populární pracovní rutinou, která vychází z prostého předpokladu, že zpráva je pro publikum o to atraktivnější, oč mu je bližší.

Tento novinářský etnocentrismus nejde jednoznačně odmítnout; je ostatně logické, že čtenáře víc zajímá, jak si (v jakémkoli oboru) stojí domácí reprezentace, než jak si vedou zástupci Austrálie, Belgie či Mexika. Akcent blízkosti („informuji o tom, co je české“) ale bohužel snadno porazí i další proměnné — s relevancí v čele — a v tu chvíli tuzemská média svedou široce referovat o jakékoli české stopě, i kdyby byla sebeobskurnější. Nemusíme přitom zůstávat jen u hotelové zdravice:

Česká stopa v Londýně: Ruské kolo na břehu Temže se otáčí i díky ložiskům ze Škodovky.

Česká stopa v Hollywoodu: Korunku popové divy zdobí perličky z Podkrkonoší.

Česká stopa ve Středozemi: Český hrnčíř vykroužil keramiku pro filmového Pána prstenů.

Česká stopa ve vesmíru: Americký astronaut, který má tchyni s českými kořeny, vzal do raketoplánu českou pohádkovou postavičku.

Tato a mnohá další sdělení přispívají ke stávající inflaci mediálního žvástu — oné informační tsunami, o níž s oblibou mluví sama média. Protože však na většinu z nich čtenář beztak vzápětí zapomene, dá se za podstatnější i závažnější považovat poselství, které nadužívaný obrat „česká stopa“ přináší paralelně a jaksi bezděčně.

Zanechat někde stopu znamená otisknout se do paměti a sehrát úlohu, jejíž dosah trvá i s odstupem — a svede se rozkročit do času až na jistou úroveň zvěčnění. Můžeme však oprávněně pochybovat o tom, jaké zvěčnění české společnosti přinese děkovačka z hotelu Mandarin, bižuterie ve videoklipu Beyoncé nebo korbel v ruce filmového Gandalfa. Zde se totiž nehledá fundovaný přínos, ale jakákoli zpráva o české účasti v zahraničním kontextu, a nejde tedy ani tak o zanechání relevantní stopy, jako spíš o pátrání po sebemenší zmínce, na niž se dá zrovna ukázat.

Slovo stopa v tu chvíli už nefunguje jako metafora pro významný vklad. Místo toho se uplatňuje ve své původní podstatě jako označení, které odkazuje před přítomnost, jako znak-index, jako reference na cosi, co bylo, a už není, co se objevilo, a zase zmizelo. Česká společnost, česká kultura a český národ (protože o něj jde v této novinářské floskuli především) pak nakonec vypadají jako pohřešovaná plachá srna, či rovnou bájný tvor z oblasti kryptozoologie, protože jedině tak si lze vysvětlit, proč potřebujeme zaznamenat každé jedno místo jejich výskytu a hlasitě na ně upozornit.

Protože hledání českých stop u tuzemských sdělovacích prostředků dalece převyšuje jiné způsoby vyprávění o českém vlivu na zahraniční dění, snadno se vytváří dojem, jako by se Češi v zahraničí jinak pohybovat ani neuměli. V tu chvíli se zde také replikuje onen roztomilý, u srdce hřející mýtus o malém českém člověkovi, přičinlivé figuře, která se sice svede uplatnit i za humny a mimo domov přispívá k celku velkého světa, činí tak ovšem pouze poskrovnu a nepatrnou, přehlédnutelnou drobností — a my posluchači se z ní se teď máme těšit a od ní máme odvíjet vlastní hrdost.

Líbezný obrat česká stopa nakonec svědčí o absenci sebedůvěry a sebevědomí, o pojetí sebe sama jako nesamozřejmého elementu, který potřebuje vlastní integritu a pocit relevance posilovat i halasně vytrubovanými margináliemi. Takovému sebepojetí nahrává i způsob, jakým přemýšlíme o místech, kde stopy zanecháváme, když o zprávách ze zahraničí mluvíme jako o zprávách ze světa a když do světa, a nikoli do ciziny posíláme našeho Honzu s rancem buchet na zádech — jako by česká kotlina ani neležela na této planetě.

Hledání českých stop představuje v konečném důsledku škodlivý novinářský kýč, který ve snaze přilákat pozornost publika vyzdvihuje i ty nejpochybnější úspěchy a ještě si nalhává, že tím kultivuje národ. Ve skutečnosti ale šlechtí leda obraz jeho vlastní bezvýznamnosti.

Česká stopa: Na ruzyňském letišti se vyfotil Australan, Belgičan a Mexičan.

Ne, to není začátek laciné anekdoty. Jde o ekvivalent sdělení, že se v pražském podhradí ubytovala zahraniční herečka. Dává tušit, že redakce ještě mají kam růst.