Hladit psa, jako by byl jediným domovem

Vysoko v kopcích nad maďarskou Peští rozhrnuju rukama májově rozkvetlý hloh. Abych uvnitř křoví spatřila kořeny. Aspoň tu vnější, nadpozemskou část. To, co je skryté v zemi, je pro mě v tento okamžik tajemně spojeno s poloostrovem Tsawwassen. Hlohový trn mě píchne těsně nad levé oční víčko, jsem zmámená intenzivní vůní hlohové pláně, ucítím jemnou rýhu z trnu na předloktí, i to patří k průzkumu terénu, ještě jsem hlohu nepřišla na kloub, ale už jsem blizoučko…

Blízko mi byl i nedávno zesnulý Ivan Schneedorfer.

Blízkost a vzdálenost je relativní.

Z dřevin hlohu se vyráběly topůrka k sekerám. Takže indiánský keř!

Je to až k smíchu, ale ve vší vážnosti si uvědomuji, že na básníkovi indiánské poezie I. S. (tu indiánskou poezii si domýšlím, ale vždycky ji tam čtu); tak tedy na básníkovi Schneedorferovi mě fascinovala už samotná kombinace Ivanovy topografické identity: poloostrov Tsawwassen a k tomu jeho něžně komické příjmení Schneedorfer spojující vesnici a sníh.

Sněží sněží v dálce vsí běží Schneedorfer a jeho pes, běží, jako by to bylo dnes.

To bylo tak…

Na perském koberci v hale na Údolní ležely někdy v květnu roku 1998 stohy papírů neobvyklých, na pohled úhledných básnických textů. Chodila jsem kolem nich, četla si je nahlas a co chvíli se radostně rozplývala nad čirým půvabem obrazů:

PÁTEČNÍ AUTOBUS

je skříň plná humoru.

Dva tucty mužů

s plnýma očima

slunce a smíchu

vracejí se domů.

Víkend začíná!

Vidím ty muže

a není mi do smíchu.

Noviny čtou a všemu věří…

Jsem ještě cizinec?

Jako vždy sedím

co nejblíž u dveří.

Opakovala jsem si pak do zblbnutí jako zaklínadlo: Ivan Schneedorfer, básník z poloostrova Tsawwassen.

Zvláštní, že mě nikdy nenapadlo si ten čtyři kilometry široký a deset kilometrů dlouhý poloostrov na západním břehu Kanady najít na mapě. To až dnes.

Ivan Schneedorfer. Básničky uhrančivé svou mollovou melancholií a jednoduché jako dětské souvětí pronesené v odpoledním spánku. Texty, které úhledně v komínkách zaznamenávají drobný zázrak viděného. A skoro pokaždé do nich Ivan Schneedorfer vpašoval něco z reálií exilové ztracenosti, do obrazů lodí z kanadského pobřeží běžně míchal dávné obrazy z Čech, do ironického povzdechu kus dětské naivity.

Někdy na přelomu roku 2000 jsem napsala I. S. dopis a pak jsme si nějakou dobu psali. Ivan mi z poloostrova Tsawwassen jednou poslal nahranou audiokazetu SONY. Hrál v ní na rozvrzaném piánu ve svém domku blues, zapaloval si sirkami doutník, otevíral flašku vína, nalíval si víno, polykal, provázel mě se sklenkou z pokoje do pokoje, pak po zahradě, mezi předsíní a zahradou vrzaly dveře, občas v té zvukové nahrávce zaštěkal jeho pes, celé to praskalo dálkou, bylo to krásně nedokonalé a dokonale krásné jako jeho poezie.

Dopisy dávno nemám, ani tu kazetu, a dokonce ani pozdější nahrávku svého radiodokumentu o Ivanovi, ve kterém jeho básničky geniálně načetl Miloš Černoušek.

 Ale zpátky k maďarskému hlohu. Čekali jsme v domku nad Peští na kamaráda, maďarského Srba Viktora, narozeného v Subotici. Viktor se ze Srbska přestěhoval s rodiči do Maďarska už jako dítě, krátce po balkánské válce. Vystudoval v Budapešti informatiku a přes dvacet let se toulá světem. Žil v Singapuru, Austrálii, Kanadě, Švédsku, poslední rok bydlí v Curychu.

Nenávidí všechny systémy, ale nejvíc, nejvíc ten maďarský. Nomád programátor — neklidná ztracená duše.

Vídáme ho jednou za rok a já pokaždé zapomenu, že je trochu manický.

Uvařila jsem mu dole v domku turka, podle všeho moc silného.

Šli jsme se projít se psem až nahoru do kopců… Hlohy kvetly, ptáci zpívali, pod námi zatopený lom a skály, a Viktor celou tu dobu anglicky vykřikoval o strašlivém osudu Maďarska, a z toho klení nebylo úniku.

Nakonec, když už jsem nemohla dýchat — vždyť on mluvil jménem nás všech, co máme doma jedině uvnitř hlohových keřů s trním —, nakonec jsem rukama rozhrábla keř, abych se mohla nadechnout. Abych spatřila kořeny.

Aspoň tu nadpozemskou část. A tam jsem to spatřila: to skryté v zemi bylo najednou tajemně spojeno s poloostrovem Tsawwassen, svobodou a nekonečností.

 Možná už jste ho taky potkali. Ivana Schneedorfera. Nebo ten opojně vonící trnitý keř hlohu, obsypaný květy…

Anebo Viktora, který drmolil a hudral, dokud našeho psa Bubu nenapadl před domkem zdivočelý pes. A dokud ten náš Bubu nezakňučel bolestí.

V ten okamžik Viktor, lost soul par exellence, začal našeho zraněného psa hladit a utěšovat. Ve své rodné srbštině.

Hladil psa, jako by byl pes jeho jediným skutečným domovem.

 Jsou tři: Ivan Schneedorfer, Viktor ze Subotice a ten trnitý, bezměrný hloh, takže dokonale porozumíte i téhle Ivanově básni, která mě provází přes dvacet let, ukolébavka ze vzducholodi:

Bylo nám kdysi

do pláče do křiku

že není úniku.

A teď máme před sebou

zemi tak velikou

že marně hledáme

nějakou podobnost

 Červené hlohové plody svítí v říjnu do dálky. Mám ráda tu průzračnou jednoduchost Ivanových básní.

Protože svítí. Jako podzimní hloh.

Svítí, občas kvůli trnům trochu bolí, ale bydlí se v nich dobře.