Pokřivená realita

„Existuje všudypřítomné přesvědčení, že postižení je problém nacházející se v nás jako lidech, v našich tělech, myslích nebo způsobech bytí ve světě, spíše než v tom, jak nás svět podporuje nebo zklamává,“ píše Henrietta Bollinger ve své eseji We should be able to be human (Měli bychom mít možnost býti lidmi). V textu kritizuje pozici, v níž se zdraví vymezují vůči hendikepovaným, kteří jsou mnohdy bráni jako podřadní, odlidštění, neschopní vlastních rozhodnutí ani sexuality. Paradoxně tento přístup zároveň umožňuje opačný extrém — vnímání hendikepu jako „zdroje nekonečné inspirace“. Z této perspektivy, kterou by se snad s trochou nadsázky dalo nazvat toxickým optimismem, jsou hendikepovaní lidé vnímáni jako karikatury redukované na motivační citáty.

Oba tyto stereotypy Saó Ičikawa ve své debutové novele Hrbačka boří. Skrze příběh (auto)fiktivní hrdinky Šákjy zobrazuje každodenní život těžce postiženého člověka v jeho čisté a syrové podobě. Vrací tak hendikepu jeho lidskost, zároveň však nepopírá, že tato lidskost může mít i zvrácené podoby. Autorka se neštítí naturalisticky autentických popisů Šákjiny esovitě zkroucené páteře, žeber zapichujících se do plic, odsávání hlenů z tracheostomické kanyly a dalších každodenních úkonů. Může jít dokonce o věc pro zdravého člověka tak banální, jako jsou papírové knihy. „Nenávidím šovinistickou nadřazenost čtenářské kultury, která vyžaduje pět podmínek tělesné zdatnosti: schopnost vidět, udržet knihu, otáčet stránky, zachovat správnou čtenářskou polohu a možnost zajít si podle libosti do knihkupectví,“ stěžuje si Šákja, jejíž páteři samotné držení knih přitěžuje. Do určité míry tak kritizuje zmíněnou „kulturu přehlížení“, kterou zmiňuje Bollinger ve své eseji.

Spíše než voláním po rovnoprávnosti je však narativ motivován střetem několika zdánlivě oddělených světů. Děj se v podstatě celý odehrává na pár metrech čtverečních v pokoji soukromého sanatoria pro těžce postižené, z něhož se Šákja občas vydává do jídelny a nejdále se dostane do nemocnice. Syrovost příběhu však netkví pouze v detailním popisu fyziologických procesů a stísněnosti prostoru. Se stejnou neomaleností před námi Šákja odhaluje své myšlenky. Jelikož je její vnější život prostorově omezený a jednotvárný, není takovým podivem, že se ve svém vnitřním světě, nejspíš i z prosté nudy, oddává morálně sporným snům a představám. Sanatorium, ve kterém žije, sama vlastní společně s několika nájemními domy, protože zdědila bohatství po rodičích. Zároveň však žije tajný, druhý život na webových stránkách, pro které píše perverzní erotické příběhy, a na sociálních sítích, kde odhaluje svá nejtemnější a nejzvrácenější přání. Většina z nich je z nejrůznějších důvodů neuskutečnitelná a virtuální prostor je tak zdánlivě místem konečné seberealizace, kde je možné ukazovat nezkrotné možnosti lidských úvah.

Přesto se Šákja ke svým choulostivým pohnutkám fyzicky upíná — zejména pak k přání počít dítě a jít na potrat. Je totiž biologicky schopná otěhotnět, avšak nemůže svůj plod donosit a porodit jej. „Ovšem tweety hrbaté nestvůry přece nemůžou být méně zvrácené než tweety lidí se vzpřímenou páteří,“ ospravedlňuje své myšlenky zejména sama před sebou. Ovšem ve chvíli, kdy slova vyřčená ve virtuálním prostoru začnou vnikat do fyzických dimenzí, nastává v příběhu zlom. Do Šákjina života vstoupí nečekaná pobídka ze strany jednoho ze zaměstnanců sanatoria, který odhalil Šákjino tajemství a chce peníze výměnou za pomoc s početím.

Knize by se dala vyčítat jistá nekomunikativnost a strohost, často je označována spíše za delší povídku než za novelu, neptá se na následky a pouze koná. Jejím rozuzlením je formální experiment, lépe řečeno jeho návrat, který klade větší důraz na čtenářské interpretace než na společenskou kritiku. Ten autorce umožňuje poněkud sofistikovaný přístup k autofikčnímu pojetí díla. Na konci totiž zůstává nezodpovězená otázka o tom, kdo skutečná Šákja vlastně je. Možná je v rámci fikčního světa tou nejautentičtější reprezentací autorky samé, přesto je však sama dále zapuštěná do svých vlastních (auto)fikčních příběhů, které píše. Šetření slov je tak vyváženo zmnožováním realit, které příběh nabízí čtenáři.

Na rozdíl od zkroucené Šákjiny páteře se fikční svět knihy zprvu tváří přímočaře. Autorka ho však ve skutečnosti ohýbá úplně stejně. Nevede čtenáře za ruku, neříká mu, čemu věřit. Nedělá z hlavní hrdinky chudinku, ale dává na odiv její privilegium v podobě ekonomického zabezpečení a vlastní zvrácenost, do jejíž pavučiny je chycena nejvíc Šákja samotná. Z druhé strany je Šákja obětí, která je však vnějším světem i sebou samou v konečném důsledku považována za nepodstatnou. Kniha využívá stručnosti a experimentu s formou jako volání o pozornost. Není to postup nefunkční, spíše provokativní a frustrující. Pokud však tuhle „hru na důvěru“ přijmeme, pak nejspíš v Hrbačce najdeme mnoho „křivotajů“. A pakliže ne, nebudeme ji vinit za nedostatek otázek, ale spíše za nedostatek odpovědí.

Autorka je studentkou oboru literatura a kulturní komunikace na Masarykově univerzitě a praktika časopisu Host.