In case of emergency, wake me up

Zprvu jsem si prošel standardním vtipným kolečkem: „Ty tam jedeš na dovolenou? Na vafle? A pojedeš do Brugg?“ „Ne, pracovně, jedu tam číst básně, do Brugg určitě nepojedu.“ „Číst básně? A to jako umíš belgicky? A kdo je tam na tebe jako zvědavý? A to ti za to jako ještě zaplatí, děláš si srandu?“ Nicméně jsem tuto taškařici jako vždy ustál. Slovy Nely Bártové: neuvěřitelné se stalo skutkem — byl jsem pozván na literární festival do Belgie a podařilo se mi přemístit se z Ostravy přes Jihlavu a Prahu do Bruselu a ještě kousek dál a v pátek ráno jsem stál na hlavním nádraží v Antverpách.

Přesně podle pokynů — které mi byly zaslány v předstihu — a podle mapy jsem se dostal do hotelu, kde mi sdělili, že moje jméno není na seznamu. Nevadí, to se vyřeší. Ihned píšu Sieglinde, hlavní organizátorce, se kterou jsem komunikoval celý čas předtím. Neodpovídá. Nevadí, to se vyřeší. Nedaleko je sympatická hospoda na růžku, je deset ráno, už je otevřeno, tak to zkouším. Číšnice mě vřele přivítá slovy „cash only!“ Naprosto v pořádku, objednávám si kávu, a když si o něco později objednávám radler, dokonce se na mne usměje. V jedenáct hodin se ozve Sieglinde, vše je vyřešeno, mohu se jít ubytovat a zvolna pokračovat do města, kde se všichni potkáme.

Přesně podle pokynů a podle mapy dojdu na místo určení, ještě pár chvil k dobru, slunce žhne, sedám si na zahrádku jiného podniku, tentokrát už platím kartou. Všichni jsou na místě přesně ve smluvený čas, Sieglinde a zbytek organizátorského týmu, další zahraniční účastníci a účastnice.

První bod programu — čtení v historickém středu Antverp. Čtení u laviček na malinkém náměstí, čtení před katedrálou, čtení v zahradě Rubensova domu.

Druhý bod programu — setkání v knihkupectví, jen pro pozvané. (Potká se Ital, Holanďanka, Čech a Norka ve sklepě knihkupectví v Antverpách a navzájem si čtou básně.) Diskuse, trocha mudrování. Řeší se proces psaní, překlad, angažovanost v poezii, politika, společnost.

Třetí bod programu — společná večeře, žádné vafle, poctivá řecká kuchyně. Ptají se mě, jak mi chutná místní pivo, říkám: „No nic moc, přátelé. Jako by tomu chybělo tělo, je to jako Lucie bez Kollera.“

Číšník tvrdí, že mi na účet podniku donese pivo, které je top (to holandsky znamená něco jako špica). Dostanu pivo Duvel, to znamená ďábel; říkají: „To bude něco pro tebe.“ Napiju se a povídám: „No nic moc, přátele, dobrá Plzeň je dobrá Plzeň. Tady to má sice volty, ale schází tomu říz, mám pocit, jako bych pil těžkou vodu.“

Další bod programu — free time, takže se všichni rozprchnou do svých pokojů, já ještě zapluju do oblíbeného podniku na růžku, paní za barem si mě pamatuje, dám si ještě ze tři třetinky, soumrak je neuvěřitelně dlouhý, pozoruju ortodoxní židy všude kolem a jsem neskutečně šťastný, že žiju v Evropě. Musím se pořádně vyspat, zítra je hlavní den festivalu.

Vstávám pomalu a snídám všechno, co mají, potom se vydávám na nesmyslně dlouhou procházku po všelijakých parcích, hřbitovech a městských lesích. První část dnešního programu začíná odpoledne v jakémsi komunitním centru, opět pouze pro zvané — dutch speaking literary scene. Pomalu se všichni scházíme a všímám si, že Dave, jeden z organizátorů a ředitel Poeziëcentra, se vítá s příchozími ženami: podá jim ruku a pak je políbí na ústa. Potom si všímám, že stejným způsobem se vítá i s příchozími muži. Krátké čtení, diskuse, opět mudrování o těch stejných tématech jako předchozí den. Sasja (čte se Saša; Holanďanka, básnířka a spisovatelka, jedna ze čtyř zahraničních hostí) vypráví svěží příběh ze svého života: před pár lety, a není to tak dávno, jí bylo uděleno stipendium — nějakých usmrkaných dvacet tisíc eur — aby napsala knihu poezie o své zkušenosti s rakovinou prsu, což nesmírně pobouřilo jejího strýce. „To je skandál!“ vykřikoval, „jak si to představuješ, brát si peníze z našich daní k tomu, abys napsala nějakou knihu?!“ Sasja mu odpověděla, že zemědělci také dostávají peníze z našich daní, aby mohli vyrábět mléko. „No jo, ale mléko potřebujeme!“ zlobil se její strýc.

Naše hodinka v komunitním centru pomalu vyprší a my se přesouváme na místo konání festivalu — De Roma, obrovský kultůrák postavený po válce, který momentálně provozuje a spravuje více než pět set dobrovolníků. Hlavní čtení celého výletu, publikum se dostavilo, jsme hned první na programu: International poetry salon. Čtu česky, překlad je promítán za mnou na plátno, normálka.

Po čtení nás berou do backstage pod hlavním megavelkým sálem — tam se ovšem festival nekoná, neprodalo se tolik lístků, koncerty budou v menším sále, a my jsme četli v kavárně — je to přesně taková backstage, kterou znám z dokumentů o rokenrolu, tady v těchto místech se potáceli v sedmdesátých letech Lou Reed a Paul McCartney, když hráli v Antverpách.

V malém sále před koncerty probíhají autorská čtení městských básnířek a performance, takové poetry battle — jeden chlapík v řeznické zástěře se sekáčkem na maso v textech obhajuje masožravost, ten, co stojí proti němu s tričkem go vegan, obhajuje rostlinnou stravu. Aspoň si to myslím, nerozumím ani slovo, každopádně publikum je nadšené, tleská a jásá. V kavárně mezitím probíhají poetická dvojrande narychlo — básník a básnířka sedí u stolu a vždy na patnáct minut si k nim přisedne dvojice, jíž je přečtena jedna báseň od autorky a autora, načež o těch textech vedou krátkou debatu. Uběhne čtvrthodina a šup k druhému stolečku, kde čeká další autorská dvojice a da capo šupito presto další patnáctiminutovka, dokud neobejdete všechny čtyři stoly, takže intimní čtendo na hoďku. Geniální!

Začínají koncerty. Hraje belgický Ventolin. Hraje nizozemský rap. Hraje belgický nářez, něco jako La Femme, ale mnohem víc Prodigy. Hudba skončí, světla zhasnou, bar je okamžitě uzavřen — je po všem — pár minut před jednou hodinou v noci. Stihnu se ještě rozloučit se Sieglinde, s Davem si podáme ruku a políbíme se. Valím zase zpátky na pokoj, cestou si ve večerce kupuju ještě vychlazeného polského Zubra. Konečně normální pivo.

V neděli další dlouhý ráno, mraky nad postelí plujou. Pobalím všechny saky paky a dary, co jsem dostal, a honem rychle na skok ještě do města, koupit něco manželce, koupit něco dětem. Přesně podle rozpisu nastupuju do vlaku směr letiště. Už se nemůžu dočkat, až vypadnu z tohodle zlého Bruselu, kde nám chtějí zakazovat řídit naše dieselkáry, zpátky do normálního světa Klempířů, Turků, Macinků, Rajchlů a Okamurů. A když si tam v tom rozpáleném belgickém odpoledni dávám poslední cigáro před tím, než nevratně projdu terminálem, napadají mě dvě věci: kultura, literatura a poezie jsou přinejmenším stejně důležité jako mléko. A pojďme si trochu věřit, neberme nějakou národnost zas tak vážně a pokusme se všichni soustředit na to, co je nám společné — na evropanství. Evropanství. Jinak to Německo nedoženeme.

Jo a ještě jedna věc — napsal jsem báseň, nevím, jestli dobrou, ale rozhodně je krátká. Cestou do Belgie jsem v pět ráno na Letišti Václava Havla pozoroval (a samozřejmě fotil) letadla a hrozně jsem si přál, aby tam se mnou byl můj dvouletý syn. A najednou tu byla… báseň — zčistajasna se objevila. Ve třech evropských jazycích… jakože tak nějak, chápejte. Před nástupem do letadla zpátky domů na východ jsem ji dokončil:

Emergency seat 9F

Bertoldovi

všechno bych ti ukázal
odlety přílety loty
a seděli bychom vedle sebe
in case of emergency wake me up