Výhody obrazového vyprávění: Český komiks míří do Frankfurtu

Komiks zastavuje čas. Podobně jako mistrovské filmové eseje francouzského režiséra Chrise Markera. A především jeho fascinující krátký snímek La Jetée z roku 1962, který to dělá ve svém vyprávění doslova. Sekvence fotografií, připomínající spíše stopy v paměti než pohyblivé záznamy, vypráví příběh cestování časem a ztracené lásky s naléhavostí, která se vzpírá překladu do slov. Komiks pracuje s podobnou logikou. Je to médium zmražených okamžiků. Mezer mezi políčky. To, co se mezitím odehraje v mysli čtenáře, nikoli na papíře, je právě tak důležité jako samotné obrazy. „Všechnu moc imaginaci!“ chce se zvolat.

Přestože spousta kritiků namítá opak, tedy že komiks ukazuje oproti knize až moc, u těch nejlepších je prostor mezi jedním políčkem a druhým právě ten, ve kterém v našich hlavách vznikají divoké představy propojení. Zastává tak v umění zkratky podobnou pozici jako poezie v kontrastu s prózou. Komiks je do jisté míry podobný filmovému střihu, a není tak divem, že někteří jeho zajímaví zástupci z filmové praxe či studií vychází. I komiksové médium vypráví prostřednictvím obrazů a právě precizního, někdy zajímavě kontrastního střihu.

Tato sekvenční zkratka má svou vnitřní poetiku. A právě v té tkví jeho obrovská síla na mezinárodním trhu a blížícím se Frankfurtském knižním veletrhu. Komiks je vizuální artefakt, nadjazykový prožitek. Nepotřebuje složitý překlad, aby čtenáři výtvarně okamžitě sdělil hutnou atmosféru, nevyřčené napětí nebo drásavou melancholii.

Český komiks se definitivně vymanil ze stínů úzké nerdovské subkultury superhrdinů a pozice literárního underdoga. Už dávno nepotřebuje obhajovat svou existenci jen pomocí zprofanovaných zjednodušujících adaptací Kafky, Shakespeara či jiných klasiků, které měly za úkol literaturu „zpřístupnit v obrázcích“, aby mohl působit vážně. Zvládne to vlastními novátorskými a záludnými cestami a originálními látkami.

Na letošní Frankfurtský knižní veletrh na podzim odjíždí sebevědomá scéna. Delegace autorů a autorek, která do Německa míří, reprezentuje médium v jeho plné síle. Jako prostor pro komplexní vyprávění, které existuje samo o sobě a definuje vlastní, zcela suverénní pravidla. Právě zde, na mezinárodním trhu, se ukazuje přednost komiksu: je to vizuální artefakt, nadjazykový prožitek. Nepotřebuje totiž tolik překlad k tomu, aby čtenáře zaujal. Je tvořený z velké části svou výtvarnou stránkou. 

Přesto je právě překladovost tím, co český komiks v posledních letech katapultovalo do širšího evropského povědomí. Cestu tomuto exportu dlouhodobě prošlapává Lucie Lomová. Její knihy, ať už jde o Divochy, Annu, která chce skočit, nebo Každý den je nový, se opírají o originálnost a silný důraz na psychologii postav. Lomová funguje jako organický most mezi klasickým frankofonním komiksem a středoevropskou vypravěčskou tradicí. Její práce ukazuje, že lokální téma, ať už historické, či hluboce osobní, dokáže bez ztráty kontextu rezonovat v zahraničí.

Podobně průrazný může na mezinárodním trhu být autor vystupující jako Jaromír 99. Jeho estetika je mistrovstvím redukce. Dřevorytová syrovost, s níž pracuje s hlubokými stíny a černobílou strohostí v titulech jako Alois Nebel či Zátopek, nastavila v Česku určitý vizuální kánon. Za hranicemi tento rukopis funguje díky své okamžité srozumitelnosti. Jeho atraktivitu tam může podpořit i to, že právě tyto knihy existují i jako filmy.

Současná generace tvůrců na tyto základy navazuje a radikálně rozšiřuje výrazový rejstřík média. Zásadní posun vidíme v práci s tempem a prostorem samotné stránky. Karel Osoha je v tomto ohledu zjevením. Způsob, jakým aplikuje mangou načichlou dynamiku na ryze lokální témata, jako je Návrat Krále Šumavy nebo komiksová Prašina, představuje mistrovskou ukázku střihové skladby a kinetiky na papíře. Osoha dokáže vyprávět rytmickým pohybem, který čtenáře neúprosně žene vpřed.

Prašina Vojtěcha Matochy a Karla Osohy

Úplně jiný typ živelné, animátorské dynamiky pak do komiksu vnáší Kateřina Čupová. Její práce vyniká obrovskou vizuální plynulostí a schopností uchopit i zatěžkaná klasická témata naprosto současným, odlehčeným a světovým vizuálem, plným barevnosti a hravé nadsázky.

Komiks se však stává i mocným nástrojem reflexe reality a dokumentu. Jindřich Janíček etabloval na české scéně vizuální žurnalistiku. Jeho nezaměnitelná risografická estetika a suverénní kresebná zkratka dělá z reportážních či historických textů výjimečné autorské výpovědi. Temnější a hutnější ponor do historie či fantastiky pak nabízí Mikuláš Podprocký. Jeho doménou je detailní kresba s obrovským smyslem pro atmosférickou hloubku, v níž buduje ucelené, vizuálně pohlcující světy. K dokumentarismu a realitě lze ale přistupovat i z úplně jiného, syrovějšího úhlu. Stanislav Setinský představuje drsnější, neuhlazenou tvář české ilustrace. Jeho expresivní linka zajímavě nekomerčně vybočuje. A o to autentičtěji působí. Jako by šlo o záznam bezprostředních myšlenkových pochodů.

Tento ponor do nitra a výtvarných úvah je vůbec silným sjednocujícím prvkem současné scény. Formát komiksu se ukazuje jako naprosto dokonalý nosič pro intimní vyprávění. Suverénně tento prostor opanovala i Štěpánka Jislová. Její oceňovaná Srdcovka nesklouzává k patosu, naopak využívá vizuální vyprávění k hluboce analytickému prozkoumávání podob lásky. Připomíná tak třeba švédskou umělkyni Liv Strömquist, která se rovněž zaobírá vztahy a jejich různými podobami a mísí ve svých knihách (u nás přeložených v nakladatelství Paseka) popkulturu s filozofií. Můžeme u ní vidět i paralelu k dokumentárně-esejistickým filmům Adama Curtise. Komiks zde zastává roli vizuálního archivu, v němž se osobní zkušenost prolíná s historickým a sociologickým kontextem v nečekaných myšlenkových spojnicích.

Intimitu a křehkost do vyprávění vnášejí i jiné autorky. Do Frankfurtu jede dále Kateřina Illnerová, která má svou vlastní snovou a melancholickou stylizaci, pohybující se na hranici volné ilustrace a narativu. Petra Josefína Stibitzová jde ještě dál v nabourávání konvencí; její výtvarný projev má blízko k umělecké knižní ilustraci. Rozpouští klasické komiksové panelování, nechává obraz svobodně dýchat v prostoru stránky a nahrazuje lineární děj výtvarnou poezií.

Zajímavé krajní možnosti tohoto média u nás pak demonstrují i díla, která do Frankfurtu letos nevycestují, ale přesto bych je rád zmínil. Tvoří nezbytný kontext pro pochopení toho, kam až se u nás komiks dostal.

Tvorba Vojtěcha Maška z posledních let je v tomto ohledu naprosto esenciální. Svatá Barbora, vytvořená s Markem Šindelkou a Markem Pokorným, ukázala, jak lze stránku ohýbat k nevídané filmovosti a dekonstrukci mediální reality. Sám Vojtěch Mašek pak ve svém autorském opusu Sestry Dietlovy posunul hranice k absolutnímu výtvarnému extrému. Tento masivní, plnobarevný artefakt formátu A4 se čte jako živá, expresivní malba kdesi na pomezí děl Ernsta Ludwiga Kirchnera. Tváře znehybněných postav se rozmělňují, těla ztrácejí pevné obrysy a vtahující okultní zápletka prosakuje do samotných věcí. Neživé předměty v Maškově podání koexistují s postavami a ve svém mlčení a zlověstném pozorování vyprávějí příběh se stejnou intenzitou jako promluvy znejistělých vyšetřovatelů a nervózních svědků. Při listování Sestrami Dietlovými si člověk nevyhnutelně přeje vidět making of téhle fascinující knihy. Vidět proces, jakým se tato komplexní eklektická malířská a grafická vize poskládala do jednotného díla. Musely to být stovky hodin dřiny.

Svatá Barbora Marka Šindelky, Vojtěcha Maška a Marka Pokorného

Podíváme-li se na výpravu směřující do Frankfurtu jako na celek i mimo ni, vystupuje nám možná odvážně určitá teze: současný český komiks zajímá krom jiného hodně povaha paměti. Té historické i hluboce osobní, někdy traumatické. Tematizuje rozpad starých jistot, ať už jde o vztahové modely, dějinné pravdy, nebo ekologickou tíseň. A zkoumá hranice toho, jak o těchto úzkostech vizuálně komunikovat bez patosu, často s naším typickým ironickým humorem, ale i bez něj.