Rychlejší než fotobuňka
„Mít společné zlozvyky vyvolává pocit lidské sounáležitosti. Připomíná nám to, že na pozadí ideologických přesvědčení jsme všichni jenom lidé,“ píše politoložka Anna Durnová ve svém sloupku.
Kdysi jsem se dočetla, že Petr Kellner pravidelně narážel do skleněných samootvíracích dveří. Prý byl rychlejší než fotobuňka nad nimi. Zaúpěla jsem: To ne, Petra Kellnera nesnáším, nechci, aby měl stejný zlozvyk jako já! Nejsem přece jako Petr Kellner, OMG! I když také neustále narážím do samootvíracích dveří. Mohla bych si „rychlejší než fotobuňka nad dveřmi“ dát na tričko.
Postupně se mi nutně pod kůži vkrádal druhý pocit: a to je zajímavé, že mám něco tak bytostně reflexivního, afektivního společného zrovna s Petrem Kellnerem. V době, kdy ke mně tato informace doputovala, jsem byla teprve na prahu své profesní kariéry. Bylo to vlastně vtipné a v něčem i subverzivní slyšet, že někdo tak mocný jako Kellner, někdo na samém vrcholu mainstreamové společnosti, má stejný problém jako já, žena různých „příliš“. Příliš rychlá, příliš energická, příliš zmatená. Příliš ambiciózní. Pche, jako Kellner, bídáci, uklidňoval mě můj vnitřní hlas.
Mít společné zlozvyky vyvolává pocit lidské sounáležitosti. Připomíná nám to, že na pozadí ideologických přesvědčení jsme všichni jenom lidé. A v této lidskosti můžeme překonat sociální, genderové nebo etnické rozdíly. Jenže zároveň nám to nemilosrdně nastavuje zrcadlo: i ti, kterými pohrdáme, mohou mít pochopitelné libůstky, legitimní starosti, mohou s námi mít něco společného. Ostatně mít něco společného, být společně lidé, je onen všeobjímající pojem společnosti. Příliš patetické, já vím. A přece je dobré si to v dnešním rozpolceném světě připomenout.
Ve Vídni žil květen rytmy pěvecké soutěže Eurovize. Kdo se mi už chystá v duchu oponovat, že tento imperialistický, zpolitizovaný svátek plný konzumu nestojí za zmínku, ať přibrzdí a vzpomene si, že i já (nebo ještě lépe: on) můžu mít něco společného s Petrem Kellnerem. Heslo „united by music“ totiž připomíná ono nemilosrdné afektivní zrcadlo: na jedné straně úpění: „Jak se někomu proboha může líbit taková píseň?“ „To jako ta finská porota myslí vážně?“ Na druhé straně až dojemná mozaika sdílených rituálů: děti, staří metalisti a queer karneval, všechno v jedné ulici dohromady. V jedné kavárně, u jedné — naprosto nepochopitelně tupé — písně. Kýč, který se z trapnosti převrací v mírumilovnou pospolitost.
Možná nejde o vkus, ale o trpělivost. Trpělivost připustit společný prostor. Pobrukovat si ten refrén, trapný, dojemný, nedokonalý, spolu, protože nás na chvíli nechá projít světem společně. Patetické, já vím. Ale Kellner by to určitě řekl taky, bídáci!