O zvucích všeho druhu

Každý, kdo se kdy učil cizí jazyk, dříve či později zaregistroval, že zvířátka se vyjadřují v různých částech světa různě. Souvisí to nejspíše s tím, že každý jazyk přizpůsobuje zvuky vydávané zvířaty svým fonetickým možnostem. Takže jestliže český pes dělá „haf, haf“, anglický by něco takového dokázal jen stěží. Zřejmě by vyprodukoval pouhé „af, af“, protože něco jako čisté „h“ jeho pán prostě nedokáže vyslovit. (Když se o to náhodou pokusí, třeba při snaze vyslovit jméno slavného českého prezidenta, vyjde z jeho hrdla buď urputný hlasitý výdech, nebo tuto hlásku prostě spolkne. To kdybyste ve společenské konverzaci někdy tápali, kdo to je ten „Faklaf Avel“, jehož vám spiklenecky podsouvají.) Proto angličtí psi štěkají buď „woof, woof“, anebo „bow wow“. 

Pak jsou tu zvířata, která se ve všech jazycích vyjadřují přibližně stejně, ale kdyby si psaly dopisy, zjistili bychom, že systematicky využívají především hlásek, které jim mateřský jazyk jejich lidských společníků nabízí. Proto české krávy bučí „múú“ nebo „búú“, na což jejich anglické kolegyně odpovídají adekvátně „moo“. Norská kráva vlastenecky využije přehlásku a přidá se s „møø“. Podobně naše i norská ovce — jedna používající dlouhé „é“ a druhá otevřené „æ“ („béé“ versus „bææ“) — by si rozuměly stejně jako Čech s Angličanem zdravící se pokřikem ahoj — ahoy. Otázka je, zda norským ovcím nepřipadá komické, že jejich kolegyně v zemi, kde široko daleko není vlka ani medvěda, bečí stejně pronikavě. Koneckonců ani Brity nepřestává udivovat, že my vnitrozemci, kteří vehementně splouváme tak akorát líné české řeky, máme za základní pozdrav námořní výzvu připlouvajícím lodím. Hladké mezinárodní porozumění hospodářského zvířectva mírně komplikuje návyk německojazyčných ovcí, u nichž zjevně při pochodu alpskými průsmyky došlo k jakési ztrátě v překladu, protože místo toho, aby spořádaně bečely s přehláskou, zcela nepochopitelně s přehláskou mečí („määh“).

Matoucí je to i se zvířátky, která si zarezervovala zvuk, jenž v jiném jazyce patří jinému zvířeti. Například anglická kachna dělá „quack quack“, což zní stejně jako české „kvak, kvak“. Tak se ovšem v našich zeměpisných šířkách projevují žáby. Anglické žáby se naproti tomu vyjadřují zásadně dvojslabičně: „ribbit ribbit“. Docela zábava je s prasaty, u kterých závisí na tom, jestli v příslušném jazyce spíše chrochtají, nebo kvičí. Takže jestliže české prase říká zásadně „chro, chro“ (pro cizí prasata opět jazykolam), vyjadřují se angličtí vepři onomatopoickým „oink, oink“. Vedle toho norské prase zjevně nezdvihne rypák ze země, protože vydává jen něžně tlumené „nøff, nøff“.

A co lidé a jejich citoslovce údivu, zklamání či opovržení? Mnohdy se píší i vyslovují stejně, přesto mohou sem tam znamenat něco úplně jiného, aneb není „hm“ jako „hmm“. Zde už ovšem sehrává mnohem větší roli národní povaha a kulturní zvyklosti. Jestliže britský gentleman může slovem „hm“ vyjadřovat v závislosti na kontextu širokou škálu pocitů od zmatení, zvědavosti, konsternace, skepse až po přitakání, v češtině značí „hm“ nejčastěji úspornou žádost o čas na rozmyšlenou (druhým nejčastějším významem pak bude různě motivovaná neochota dříve vyslovené komentovat). Zákeřné je „hm“ v norštině, protože v tomto jazyce, kde se obecně slovy šetří, znamená s příslušnou intonací naprosto konkrétně: „Co, prosím?“ Pokud ho tedy nevědomky použijete v českém významu, často se vám předchozí věta vašeho společníka vrátí jako bumerang, aniž v první chvíli tušíte proč. 

Ještě větší zmatky způsobuje význam foneticky zcela prázdného zvuku, kterým mnoho evropských národů vyjadřuje úlek (hlasité vtažení vzduchu ústy). V norštině má tento zvuk použitý se stejnou intenzitou a doprovozený téměř neslyšitelným „ja“ význam obyčejného souhlasu. Než nerodilý mluvčí tento sémantický posun odhalí, může snadno získat dojem, že řekl něco nepatřičného a společníka vystrašil. Nejpřirozenější následnou reakcí je leknout se také, protože co když se něco opravdu děje. Tímto způsobem tak může dojít ke komickému řetězovému zděšení. 

A co všechna ta krásná zvukomalebná slova napodobující přirozené zvuky, jimiž se hemží každý komiks? Tady vstupuje do hry komiksová tradice té které země. Český komiks si spolu s Rychlými šípy až do příchodu Káji Saudka vystačil s „bum“ a „prásk“. S akční Saudkovou kresbou vtrhla na tuto půdu citoslovce jako „thud“ či „slurp“, případně počeštěné „zuum“ nebo „vraum“. Vedle toho se objevily ryze české ekvivalenty jako „křach“. Se zvyšujícím se objemem překladové komiksové produkce musí často projevit vynalézavost i překladatelé. Někdy nezbude než zapojit představivost a sáhnout po novotvaru. Proč by koneckonců citoslovce zachroptění nemohlo znít „chropt“ jako v komiksu o potraceném plodu od Maxe Anderssona. Zvuk usilovného hrabání ze série o svéhlavé Hildě Luka Pearsona vyjádříme podle tohoto vzoru slovy „hraby, hraby“. A co dělat s citoslovcem cenění zubů hojně využívaného norskými upíry? Bude lepší „sss“, „grr“ nebo „rrh“?