Déjà vu v České televizi

Je tomu dvacet let, co 27. prosince ve 21.09 hodin bylo přerušeno vysílání České televize a na obrazovce se objevil nápis: Vysílání bude obnoveno, až se situace vyřeší. Trvalo to asi osmačtyřicet hodin. Důvodem krize byla snaha ODS ovládnout Českou televizi; příznivci ODS ve vedení televize jmenovali ředitelkou zpravodajství moderátorku Janu Bobošíkovou, s čímž nesouhlasila většina redaktorů. Na stranu vzbouřenců se postavil parlament. Před budovou České televize se demonstrovalo a 3. ledna 2001 proběhla na Václavském náměstí další demonstrace za účasti asi sta tisíce občanů. Promluvil tam i Vladimír Špidla z ČSSD. Krize skončila v únoru 2001 zvolením prozatímního ředitele a odchodem paní Bobošíkové. Tehdy jsem poprvé v živém přenosu viděl deprivanty, kteří si nedokážou položit otázku: ve jménu čeho kromě sebe konají a k čemu se v důsledku svým chováním vztahují.

Bohužel k něčemu podobnému došlo i 11. listopadu 2020, kdy byla Radou České televize náhle, bez diskuse, odvolána Dozorčí komise, údajně kvůli problémům s pozemky pod studiem v Ostravě. Ve skutečnosti se chce Rada ČT přes své lidi dostat k účetnictví: počítá s tím, že výška platů vyvolá závist, i když je ve světě běžné, že špičkoví moderátoři mají vyšší příjmy než ředitelé. Tři radní se zmíněného zasedání odmítli zúčastnit a Pavel Matocha odvolání zdůvodnil dokumentem ze 14. července 2010 koulařky Heleny Fibingerové. Na to reagovali rezignací předseda i místopředseda Rady. Občané stejně jako před dvaceti lety demonstrovali, v době koronakrize většinou v autech, Milion chvilek později uspořádal happeningy před několika studii. 

Zabývali se tím poslanci a senátoři: oznámili, že odvolání Dozorčí komise je nezákonné. Důvod: člena komise lze odvolat jen: a) přestal-li splňovat předpoklady pro výkon funkce, b) narušil-li důstojnost funkce nebo dopustil-li se jednání, které zpochybňuje jeho nezávislost. Nic takového Rada ČT neuvedla. Zákon nepřipouští ani odvolání Dozorčí komise jako celku. To prohlásil 24. listopadu ministr kultury i Hana Marvanová, spoluautorka zákona o České televizi. A 7. prosince to potvrdil legislativní odbor Sněmovny. Kdy bude Sněmovna o České televizi jednat, není známo. Poslanci ANO a SPD 8. prosince tvrdili, že rozhodnout má soud.

Čtyři odvolaní doručili Radě ČT předběžnou výzvu k řešení a jinak se chtějí obrátit na soud. Generální ředitel České televize Petr Dvořák poslal před jednáním Rady 25. listopadu dopis, v němž konstatoval, že Česká televize neprověřila vztah kandidátů do Komise k televizi, což vzbuzuje pochybnosti o nestrannosti některých z nich: například ekonomka Eva Hubková se soudila s Českou televizí o ukončení pracovního poměru. Premiér Babiš před zasedáním Rady ČT řekl, že by si přál uklidnění situace. Přes připomínky a další protest skupin Kaputin a Dekomunisti Rada ČT zvolila pět nových členů Dozorčí komise. Pokud by soud dal za pravdu odvolaným (šance dle právníků je velká), náklady na náhradu škody by nesla Česká televize — Rada ČT nemá právní subjektivitu.

K odvolání Dozorčí komise došlo poté, co 27. května 2020 bylo vyměněno šest z patnácti členů Rady ČT, do níž byli zvoleni tvrdí kritici podporovaní Milošem Zemanem, přítelem Ruska a Číny, jeho mluvčím, Vojtěchem Filipem, Václavem Klausem mladším a Tomio Okamurou. Na rozhodujícím zasedání 11. listopadu bylo přítomno třináct členů, z nichž deset, včetně asi nejloajálnějšího moderátora Luboše Xavera Veselého, hlasovalo na návrh ekonomky Hany Lipovské (jejíž disertační práce je v České republice v režimu utajení a která byla nominována biskupskou konferencí prý kvůli iniciativě kardinála Duky) pro odvolání odborné Dozorčí komise. Proti se později postavili biskupové Malý a Holub. Paní Lipovská v letech 2015 až 2019 pracovala jako analytička v Institutu Václava Klause, v němž zpochybnila nárok na existenci veřejnoprávních médií, a od roku 2020 působí v Institutu svobody a demokracie Jany Bobošíkové: její příspěvky přebírá ruský web Sputnik, do začátku prosince jich dle Romana Mácy bylo sto dva. Podle vyjádření souseda paní Bobošíkové pro časopis Respekt (48/2020) paní Lipovská nejen pracuje v jejím institutu v Dolních Měcholupech, ale i v jejím obchodě s kosmetikou a se Zásilkovnou a zřejmě tam i bydlí. V časopise Hrot paní Lipovská vyzvala k odchodu České republiky z Evropské unie a zakladatele myšlenky evropského spojenectví označila za lidi, kteří „ve svém elitářství pohrdali člověkem“. Jak uvádí Marek Wollner (Echo, 49/2020), Lipovská rovněž tvrdí, že nerozumí smyslu existence veřejnoprávních médií. Psychologové naznačují, že by v jejím případě mohlo jít o diagnózu „doktor Jekyll a pan Hyde“. S postoji paní Lipovské souhlasí i Jan Zahradil z ODS, který v roce 2000 podporoval paní Bobošíkovou a v současné době v Evropském parlamentu podle deníku Politico Europe ve skupině EUCFG pracuje ve prospěch čínského režimu. V březnu 2021 má dojít k výměně dalších pěti členů. Proto existují obavy, že by Rada ČT mohla odvolat ředitele České televize, nejsledovanější stanice, jíž důvěřuje sedmdesát čtyři procent občanů, zatímco například prezidentovi jen čtyřicet šest procent. Proti odvolání ředitele se sice vyjádřil tehdy ještě úřadující místopředseda, dnes předseda Rady Matocha, v prokremelském Svobodném vysílači ovšem hovoří jinak. 

Připomeňme si: Veřejnoprávní média mají předobraz v proměně British Broadcasting Company na Corporation, která 1. ledna 1927 získala statut veřejné korporace. Projekt prosadil osmatřicetiletý soběstojný šéfredaktor John Reith: odmítl sloužit vládě i zájmům majitelů a přesvědčil královnu, že jeho povinností je sloužit občanům. Po zkušenosti s Hitlerem a Stalinem nejprve Spolková republika Německo a později i ostatní státy západní Evropy opouštěly model státního vlastnictví rozhlasů a televizí. Po roce 1990 se k tomu přidaly i státy střední Evropy, kde, jak ukazuje příklad České republiky, se ten model přijal jen formálně a v Polsku a Maďarsku už byl za vlády Orbána a Kaczyńského definitivně „znevolněn“, jak to označil Jaromír Volek. 

Čtvrtá ministerská konference Rady Evropy, která se konala v roce 1994, přijala rezoluci, kde stojí, že „státy mají povinnost zajistit redakční nezávislost vůči politickým a ekonomickým zásahům“. V roce 2008 Parlamentní shromáždění Rady Evropy ještě uvedlo: „Veřejnoprávní vysílatelé musí být chráněni před politickým vměšováním do každodenního rozhodování a do redakční práce. Vrcholné řídicí funkce by neměli zastávat lidé se zjevným napojením na politickou stranu.“

Porovnáme-li však fungování veřejnoprávních médií ve staré a střední Evropě, konkrétně u nás, zahlédneme tyto zásadní rozdíly: radních je v České televizi patnáct (ve WDR 47 a ZDF 77), proto jsou snadněji ovlivnitelní, nejsou to mediální odborníci jako v zahraničí, kde sice rovněž jde o zástupce občanů, ale s vysokou odbornou erudicí, bez níž nelze v jednadvacátém století o médiích rozhodovat. V zahraničí navíc nejsou za účast v radách placeni a jejich kontrola se soustřeďuje pouze na dodržování zákona o televizi, stížnosti na vysílání si vyřizují samy stanice. A ředitele mohou radní odvolat dříve, než skončí jeho mandát jen tehdy, když poruší zákon. 

V zemích, kde je počet radních rovněž nízký, kladou ještě větší důraz na jejich kvalifikaci, například ve Francii, jak mi potvrdil Jacques Rupnik. Rada tam má devět členů a jsou to většinou bývalí špičkoví novináři: jeden je bývalý šéfredaktor F2 a F3 veřejnoprávní televize; dále tam sedí novinářka, která byla léta ve vedení agentury AFP a současně je v radě Reportérů bez hranic. Najdeme tam i dva univerzitní profesory; jeden je profesorem ekonomie a autor několika knih o telekomunikaci; dále je tam profesorka, která se specializuje na ekonomiku médií a digitální komunikaci. Další členka je bývalou produkční z France Telévisions a později soukromé firmy na filmovou produkci, která působí ve Francii a v Británii. Předsedou je bývalý ředitel Comédie-Française a festivalu v Cannes. Je zcela vyloučené, aby v Radě zasedala koulařka, zástupce včelařů, majitelka penzionu či lidé, kteří Českou televizi nesnášejí.

Ač jsme se inspirovali v zahraničí, základní pravidla pro tvorbu Rady parlament nerespektoval, protože nechtěl ztratit vliv nad vysíláním České televize, Českého rozhlasu a České tiskové kanceláře. Toho využívá i prezident, který ví, že nepokoje v České televizi oslabují premiéra. Jinými slovy odmítl přijmout takzvanou objektivní odpovědnost, která vyplývá z politické odpovědnosti za celek a zůstal v zajetí subjektivní odpovědnosti, která se řídí odpovědností vůči firmě, straně, obci či osobním zájmům: proto útočí jen na publicistiku vedenou Moravcem, Wollnerem a paní Fridrichovou. Jenže ovládnutí médií je jeden z prvních kroků ke znovuzavedení autoritářského režimu. Wu-chan přitom ukázal, že k rozšíření covidu-19 po celém světě došlo hlavně proto, že Číňané nedovolili o nemoci informovat veřejnost. 

Na složitou situaci v České republice nemá cenu si stěžovat, boj o svobodu je věčný, jen všude má jiný průběh podle úrovně politické kultury. Naší situaci se nesmíme divit, demokracie je tu velmi mladá, po Masarykově republice následovalo padesát let totalitních či autoritářských vlád. Velká Británie se může odvolávat na výroky králů, jako byl Vilém III. Oranžský: nevládnu lidu, ale s lidem; a na Magnu chartu z roku 1215, která umožňovala postavit se proti rozhodnutí krále. Francie zase má revoluci z roku 1789. U nás cenzura existovala i za první republiky a vše vlastně začalo až v roce 1989. Rovněž ius resistendi, právo odporu, je pro nás nové, a proto nám nezbývá nic jiného než se sveřepě učit přetahovat s křivými drápy zkázy a tento boj nevzdávat. Jinak nebudeme žít, ale pouze přežívat. Jistá šance tu však je: Senát totiž doporučil, aby poslanci hlasovali o odvolání členů Rady ČT, kteří pro nezákonný akt hlasovali.

Pro pamětníky je úsměvné, že v naší historii se některá jména stále opakují: Už v prvním uchvácení médií, které jsem zažil po sovětské okupaci v roce 1968, hlavní komentátor a sloupkař Československého rozhlasu Miroslav Mráz, nedoceněný penzista, si zvolil pseudonym Xaver, stejně jako si nyní říká Luboš Xaver Veselý. Tenkrát se dokonce rozšířil po Československu nápis: Servíte promiň, vůl je Xaver, přičemž u profesora Servíta propadalo na ČVUT nejvíc studentů a nápis se rozšířil po celém světě. A hlavní postava obou posledních televizních krizí je nejen Jana Bobošíková, která jen tentokrát za sebe poslala do Rady Hanu Lipovskou, ale i Jana Dědečková, známá z krize v roce 2000, která se k oběma dámám po létech zase přidala.

Item: Dějiny se opakují, hromádky vyviklaných postav v nich pyšně přežívají. Chce to jen šábes, svátek zastavení, abychom si toho všimli.