Ruština v Bělorusku

Skandální běloruské prezidentské volby a následná mohutná protilukašenkovská protestní vlna (která během prosince bohužel téměř odezněla) přilákaly k této desetimilionové postsovětské republice nebývalý, minimálně celoevropský zájem. Při té příležitosti si i pozorovatel jen průměrný musel povšimnout jedné věci: také na demonstracích se objevovaly většinou ruskojazyčné transparenty, v rozhlasových i televizních interview zaznívala spíše ruština… a to i přesto, že země je už skoro tři desetiletí nezávislá a svůj vlastní jazyk má.

Dopřejme si pár statistických čísel. Sčítání obyvatelstva z roku 2019 ukázalo, že přes padesát čtyři procent Bělorusů označuje za svůj rodný jazyk běloruštinu a jen asi čtyřicet dva procent ruštinu. Jenže — téměř čtyři pětiny běloruského obyvatelstva žijí ve velkých městech, a ta jsou prakticky totálně ruskojazyčná. A když už jsme u těch statistik: při prvním běloruském sčítání obyvatelstva v roce 1999 — zřejmě na sice končící, ale přece jen ještě dosti vysoké vlně národního sebeuvědomění po získání státní suverenity na počátku devadesátých let — se k běloruštině jako k rodnému jazyku hlásily tři čtvrtiny občanů, zatímco k ruštině jen čtvrtina. Když ovšem dnešní Bělorusy posloucháte, jak mluví, zjistíte… že převážně rusky! Šedesát procent z nich se vám také dnes, kdy je ruština na mírném ústupu, na dotaz, v jakém jazyce nejen mluví, ale také uvažují, bez mučení přizná, že v ruštině.

To je jistě nonsens, protože rodný jazyk je v běžném chápání ten, který člověk v dětství zdědil po rodičích, ve kterém komunikuje s rodinou a vůbec okolím a v němž se mu třeba zdají sny. Běloruské hlášení se k běloruštině jako k rodnému jazyku je tedy spíše vyjádřením občanského postoje než projevem každodenní osobní komunikační praxe.

Položme si otázku, proč tomu tak asi je.

Bělorusko je obecně považováno za patrně nejrusifikovanější kdysi svazovou republiku SSSR. Napomohla tomu nejen společná historie, pravoslavná tradice i jazyková blízkost všech tří východoslovanských národů, tedy Rusů, Ukrajinců a Bělorusů, ale především každodenní komunikační praxe, s níž se po získání běloruské nezávislosti nic nedělalo, faktická nadvláda ruštiny trvala dál. K tomu samozřejmě připočtěme i snad už končící lukašenkovskou éru, v níž byl kupříkladu vytvořen (zatím pravda virtuální) Svaz Ruska a Běloruska či návrat současného prezidenta k sovětské státní symbolice.

Pro srovnání: Když jsem uprostřed devadesátých let přijel na Ukrajinu, zkoprněl jsem, že tehdy znovu usilovně pěstované ukrajinštině rozumím jen těžko. Když jsem si studentským průvodkyním naší novinářské delegace z kyjevské univerzity posteskl, že třeba ve slavném filmu Tichý Don jsem rozuměl prakticky všemu, co bylo řečeno ukrajinsky, rozesmály se a vysvětlily, že to, co jsem považoval za ukrajinštinu, byl takzvaný suržik, tedy hovorová směs ruštiny a ukrajinštiny. Hned po získání nezávislosti se začala znovu kultivovat ukrajinština „ševčenkovská“, což je dnes významně znát (i když role ruštiny je i na Ukrajině stále značná, víceméně ze stejných už zmiňovaných kulturně-historických důvodů jako v Bělorusku).

A ještě dvě osobní zkušenosti:

Hluboko v sovětské epoše, někdy na počátku sedmdesátých let, mi můj kamarád, tallinnský Rus Eda Rodionov, vysvětlil, proč se z Estonska přestěhoval do Leningradu. Estonců v jejich vlastní (ačkoli tehdy nepříliš) republice bylo kolem milionu, ale rusifikaci se prostřednictvím své neruské kultury a samozřejmě i jazyka bránili, seč mohli: když se Rus nevybavený estonštinou v této malé zemi pokoušel vybudovat si nějakou kariéru, prostě nepochodil… Proto jinak odborně zdatný inženýr Eda z Tallinnu odjel do ruského prostředí.

V roce 2010 jsem se poprvé v životě s velkou chutí podíval do Gruzie a rychle jsem zjistil, že rusky jsem se domluvil jen s lidmi tak nad padesát let: třicátníci se ve škole rusky už neučili a s cizinci komunikovali především anglicky. Jazyková svébytnost v této kavkazské republice se udržela jistě také díky silné domácí kultuře a faktu, že v rodinách se i v sovětské epoše jednoduše mluvilo gruzínsky. A takto to funguje prakticky ve všech postsovětských státech — vyjma Běloruska: tam je ruština i nadále ve velmi silném postavení.

Bude velmi zajímavé, jak pochodí běloruština, až skončí lukašenkovská epocha (což, pevně doufejme, už nebude trvat dlouho). Násilná proměna zaběhaného a přirozeně fungujícího jazykového kódu by jistě nebyla dobrá, ale kultivace národního jazyka by přesto měla být samozřejmostí — byť by běloruština zpočátku (ostatně stejně jako teď) působila poněkud uměle.