Útoky na Českou televizi: válka dvou kultur

Jak stojí v učebnicích: novinář je intelektuál a jako takový je jednou z nejdůležitějších postav v soukolí demokratického zřízení, o jehož kultivaci má pečovat tím, že šíří ověřené informace a působí jako hlídač pravidel, na kterých stát či společenství stojí. Útoky některých členů Rady ČT na vedení České televize čím dál zřetelněji dokazují, že těmto členům nejde o kontrolu ekonomiky a zdokonalení této veřejné instituce, jak bylo nejčastěji slyšet, ale prolomení zákonů psaných i tradovaných, které platí ve veřejnoprávních institucích od roku 1926, kdy se soukromá stanice British Broadcasting Company změnila na Corporation. Jinými slovy: pod slupkou veřejnoprávnosti je cítit snahu uvést do provozu PR instituci, která bude sloužit vládnoucím stranám či hnutím, jako se to podařilo již Orbánovi v Maďarsku a jako se o to pokouší Kaczyński v Polsku. To samozřejmě neznamená, že Česká televize je bez chyb, ale bohužel o ně vůbec nejde.

Nemá už ani cenu zabývat se neschopností dovolit řádné radní, ani vyčíslovat počet žalob, které paní Hana Lipovská jako radní ČT podala na zaměstnance České televize, a rovněž nemá cenu popisovat odvetnou žalobu ředitele České televize kvůli tomu, že nesmyslně tvrdila, že ji pan ředitel ohrožoval na životě, a proto přišla na zasedání v doprovodu policie. Připomíná mi to rýpání se v bahnitém lidské dnu. 

Jen znovu připomenu, že mnohem důležitější je nejspíš nezákonné odvolání Dozorčí komise ČT, stejně jako to, že podle analýzy Senátu tři z nominantů, kteří mají doplnit Radu ČT, měli být vyřazeni, protože organizace, které je doporučují, neodrážejí veřejný zájem. Sporná je i sama nominace paní Lipovské, protože ta pracuje pro Janu Bobošíkovou v Institutu svobody a demokracie a jménem této instituce vystupuje v médiích, což by dle zákona o České televizi rovněž neměla, a i tyto kauzy asi zamíří k soudu. Navíc se nově zjistilo, že i expert, kterého doporučila Rada, aby posuzoval střet zájmů ředitele České televize, má vazby na bývalou stranu Suverenita–Blok Jany Bobošíkové, která ohlásila stejně jako Hana Lipovská kandidaturu za Volný blok poslance Lubomíra Volného. Volný blok dle plakátů tvoří neformální koalici s Dělnickou stranou sociální spravedlnosti, jejíž vztah k nacismu je nejednoznačný, a proto ji ministerstvo vnitra zařadilo mezi extremistické strany. Její předseda Tomáš Vandas, který paní Lipovskou vítal slovy „další výborný hráč do týmu“, byl v roce 2011 soudně potrestán za výroky hanobící menšiny, trest byl však zrušen amnestií Václava Klause. Jenže dle zákona radní nesmí být stranicky angažovaný a ani jménem nějaké strany nesmí vystupovat, proto se proti této nominaci již silně vzepřela část médií a za katolickou církev se již podruhé příkře vymezil i olomoucký arcibiskup Jan Graubner. K jeho vyjádření se tentokrát připojil i kardinál Dominik Duka, který donedávna Lipovskou podporoval, ostatně do Rady ČT ji nominovala právě církev. Hana Lipovská přesto tvrdí, že místo v Radě ČT neopustí, protože by to považovala za zbabělé: svou kandidaturu nepovažuje za působení ve prospěch politického subjektu a o panu Volném tvrdí: „Ne každé slovo pana Volného je slovo boží, ale ctím ho jako odvážného lídra.“ Poslankyně Olga Sommerová se pokusila ve Sněmovně navrhnout odvolání paní Lipovské, ale chybí dostatečný počet hlasů: tlaky na Českou televizi vyhovují ANO, ČSSD, SPD i KSČM, i když zvláště ANO si před říjnovými volbami nedovolilo přistoupit k radikálnějším krokům a neodvolalo ředitele. Politika, která přestala být věcí rozumu a stala se věcí vášně a posedlosti, je zlem, protože, jak vidíme, ji nelze tlumit zákonem a je ji třeba tlumit jemnějšími způsoby, kterých se nám nedostává. S majiteli pravdy nelze vést dialog, který je stavem ducha: dovoluje, aby z něho vyšly obě strany proměněny.

Tento nezdravý stav potvrzují i výroky typu: útoky na paní Hanu Lipovskou jsou útoky na svobodu slova, nařízení proti covidu jsou totalitní, postavme se proti zákazům covidové mafie, či prohlášení, že kroužící letadlo nad Brnem souviselo se šířením nové mutace britského viru a tak dále. Podobnými hláškami je totiž zostouzen celý národ. Pakliže kdokoli zneužívá svého postavení ke štvaní, klevetění, špinavé neúctě a nestydaté demagogii, měli bychom se proti tomu umět rázně postavit.

O tom se vědělo již za Johna Miltona v sedmnáctém století, který asi jako první obhajoval svobodu projevu, i později za Johna Stuarta Milla. Ten prohlásil: „Mluvit svobodně, obhajovat to, co je správné, zejména před tyranem nebo vyjícím davem, bylo vcelku ctností vyžadující další ctnosti, jako je rozvážnost a odvaha.“ 

A u nás již Karel Čapek v roce 1926 zvolal: „Vlast je v nebezpečí, když je snižována veřejná úroveň debat.“ Jenže právě premiér a prezident u nás tuto úroveň hazardním způsobem opouštějí. Ale protože jde o kulturní hodnoty, které se nedají ničím měřit a jen zhodnocují život, zájem o ně je mezi některými dalšími politiky nevelký. Zapomněli, jak kdysi napsal Michel de Montaigne, že lépe je být poražen dobrými důvody než vítězit špatnými, protože časem na to vítěz doplatí. Pro německé či francouzské a další intelektuály to signalizuje, že bychom byli schopni balit slanečky do listů Dalimilovy kroniky. 

Není náhoda, že naše média patří k nejohroženějším v Evropě. Podle Monitoringu plurality médií (CMPF) ze srpna 2021 dosáhla míra rizika ohrožení jejich životaschopnosti v minulém roce 85 procent oproti předloňským 36 procentům. Průměr za všechny hodnocené země je 69 procent.