Dívky z továrny na lidi

V Japonsku jsou měřítkem literární úspěšnosti především literární ceny, kterých je už několik desítek. Nejprestižnější a nejsledovanější je však stále Akutagawova cena, zřízená v roce 1935 a nesoucí jméno významného moderního literáta Rjúnosukeho Akutagawy. Akutagawova cena se uděluje dvakrát do roka a její právě nejčerstvější držitelkou z letošního ledna je Rin Usami, která se ve věku dvaceti jedna let stala v historii jejího udělování třetí nejmladší laureátkou hned po Hitomi Kanehaře a Rise Wataje, které se o Akutagawovu cenu podělily v roce 2004. 

Rin Usami získala ocenění za román Zbožňovaný, upálený (Oši, moju), vydaný v září loňského roku. Jeho hlavní postavou je středoškolačka, která nenachází porozumění ve škole ani v rodině a veškerou svou pozornost a soustředění upíná k obdivované celebritě, mladíkovi jménem Masajuki Ueno. Ten se pro ni stává jediným cílem, pro který má cenu žít. Jednoho dne však dojde k incidentu, při kterém Masajuki hrubě udeří jednu ze svých fanynek. Na sociálních sítích se vzápětí spustí série odsouzení, která celebritu zničí… Autorka je v Japonsku přijímána a vnímána velmi slibně, po loňské prvotině jde o její druhou knihu, která je aktuálně bestsellerem, držícím se v posledních týdnech vytrvale na první příčce prodejnosti.

Před pěti lety způsobilo senzaci udělení Akutagawovy ceny tehdy šestatřicetileté zaměstnankyni supermarketu Sajace Muratě. Novinářská pozornost se více než na předmětné literární dílo Za sklem (Konbini ningen, česky Kniha Zlín 2018) soustředila spíše na autorčin osobní a pracovní život, zvláště když se slibná autorka nechala slyšet, že ve svém zaměstnání se smlouvou na dobu určitou zůstane i nadále. Několik dalších měsíců skutečně ve svém konbini pracovala dále, dokud ji okamžitý nárůst popularity a nežádoucí pozornost posedlého obdivovatele nepřinutily skončit. S volným časem si náhle nevěděla příliš rady, psát literaturu byla dosud zvyklá pouze mezi směnami. Knihy Za sklem se v Japonsku prodalo přes jeden a půl milionu výtisků a dočkala se překladu do třiceti jazyků. 

Nekonformita vůči společenským očekáváním a asexualita postav zůstávají hlavními rysy tvorby Muraty, ať už v knize Pozemšťané (Čikjú seidžin) z roku 2018, která letos vychází v anglickém překladu, nebo v zatím posledním souboru povídek, vydaném v únoru loňského roku. Děj povídky „Bezpohlavní třída“ („Musei kjóšicu“) se odehrává na střední škole, kde je žákům nařízený jednotný krátký sestřih vlasů, je zakázáno líčení a všichni studenti musí k vyjadřování používat jednotný rod. Studentka Júto se zamiluje do Seny, ale pohlaví Seny se jí nedaří určit. Od spolužačky Juki (alespoň předpokládá, že jde o spolužačku) se dozvídá, že brzy má být rozlišování lidí dle pohlaví zcela zrušeno a Júto se ocitá ve vnitřním chaosu. Současně jí velmi záleží na tom, zjistit, zda je Sena chlapec, či dívka, ale zeptat se přímo nemá odvahu… 

Hlavními aktéry knihy Pozemšťané jsou osamocená a učitelem pohlavně zneužívaná dospívající dívka, která nenachází doma zastání, a její bratranec, u něhož jediného najde porozumění. Společnost vnímají pouze jako továrnu, v níž jsou lidé dotvářeni jako součástky, sloužící k předem danému účelu: manželství, zaměstnání, plození další generace. Oba jedenáctiletí se rozhodnou systému „továrny“ společně vzdorovat, při jednom rodinném setkání si uspořádají tajný svatební obřad ve dvou a ke zvratu dochází, když jsou následně přistiženi při souloži. Příbuzní jim jakýkoli další kontakt zakážou. 

Zajímavým fenoménem dneška jsou súpá šóto, tedy „extra krátké“ povídky do délky sto čtyřiceti znaků, kterými vešla do povědomí veřejnosti autorka Mio Kanda, publikující od roku 2017 na Twitteru, a která má dnes přes devadesát tisíc sledujících. Letos v lednu vyšel výběr z její dosavadní tvorby knižně pod názvem Poslední setkání a sbohem (Saigo wa atte, sajonara wo šijó) a z knihy se okamžitě stal bestseller. Mio Kanda je řadovou zaměstnankyní v IT společnosti a impulsem k psaní ultrakrátkých literárních útvarů všech žánrů pro ni bylo šokující zjištění, jak málo lidí z jejího pracovního okolí čte. Povídky či kapitoly na pokračování o minimalistickém rozsahu sto čtyřicet znaků dokáže přečíst skutečně každý, i ten, kdo by nevydržel u jediné stránky běžné knihy. První zkušenost s tvůrčím psaním získala už během vysokoškolských studií. 

Za svůj vzor považuje právě Rjúnosukeho Akutagawu, mistra krátkých povídek tvořícího před sto lety.