Strategie čítanky

„Nevinnost textů“ — takto nazval jednu ze svých znamenitých studií maďarský literární vědec Ernő Kulcsár Szabó, jenž z pozice reprezentanta tvořivého a dialogického napětí mezi (moderní) hermeneutikou a dekonstrukcí formuluje své premisy a teoretické otázky, s nimiž se současná tvorba maďarského literárního kánonu musí vyrovnat, respektive se potýká. Konstatuje v ní, že „[k]ánony koneckonců nezakládá činnost zprostředkovatelů literatury nejrůznějších hodností a ranků, nýbrž sám sebeobnovující proces literatury“. Tento proces vidí autor jako proces komplexní, v němž nakonec 

[…] o samotném procesu rozhodují jedině působící dějiny, mezi jehož rozhodujícími faktory najdeme jak odborné výsledky literární vědy, aktivity žurnalistické kritiky i rozličných literárních uskupení, tak i různé nástroje kulturních médií, která utvářejí veřejná mínění.

Pozoruhodné je, že se Kulcsár ve své studii z roku 1999 ani slůvkem nezmiňuje o možnostech tehdy aktuální politické moci, která by tvorbu kánonu „mohla“ ovlivňovat, protože „disponuje“ přinejmenším institucemi (například akademickými, s médii a jinými), v nichž se rodí jak zmiňované vědecké výstupy, tak i žurnalistické kritiky a podobně. Jen proti nim má jisté jemně vyslovené námitky: „Obávám se, že ani smrt literárního kánonu nedonutí ke stydlivému ústupu instituce útlaku a politické intolerance.“ 

Bez dluhů

Přibližně v tomto duchu a těmito metodami (rozšířenými postupy nového historismu, strukturalismu a jinými) vznikly i nové „polistopadové“ třídílné Dějiny maďarské literatury (A magyar irodalom történetei I.—III., ed. Szegedy-Maszák, Mihály, Budapešť, 2007), které sice — stručně řečeno — v chronologickém sledu popisují dějiny maďarského písemnictví, ale tato chronologie se ne vždy váže k dějinným událostem, nýbrž k dílům a tvůrcům, jež výše zmiňovaný sebeobnovující proces utvářejí. Tak se před námi nakonec objeví obraz, který odráží jak kontinuitu, tak i diskontinuitu literárního procesu: literatury jako tradice i literatury coby umění vládnout slovy, která daný jazyk — v nejširším slova smyslu — v heideggerovské temporalitě nabízí.

Samozřejmě z odborného hlediska mají jak Kulcsár, tak i autoři jednotlivých kapitol Dějin maďarské literatury pravdu: v zavedené demokratické společnosti nemají politické struktury žádná oprávnění do takto odborných záležitostí zasahovat. Na druhé straně však bylo v Maďarsku i dost důvodů, proč se něčeho takového obávat: v hlavách Maďarů, v běžném společenském životě, jsou politika a literatura těsně propojeny, literatura je mimořádně důležitým identitotvorným faktorem. Děti se od základní školy naučí nepřeberné množství maďarských básní (tzv. memoriter) a básníků, Mikulášem Zrínským (Miklós Zrínyi), básníkem, vojevůdcem — obráncem Szigetváru proti Turkům — a politikem počínaje, přes Valentína Balaši (Bálint Balassi), básníka a vojáka četných protitureckých bojů, či Sándora Petőfiho, básníka a účastníka bojů za svobodu v letech 1848—1849, kde zahynul, až po autory socialistické éry, kdy spisovatel byl svými čtenáři ctěn a vážen coby „bard“ či „svědomí“ národa, jenž ochraňuje i jeho lidskou a morální integritu… Už vynikající maďarský prozaik László Németh (1901—1975), který nejenže vládl češtinou, ale též překládal českou literaturu a znal a ctil českou kulturu, formuloval v eseji „Moje česká cesta“ pozoruhodnou paralelu: 

Na první pohled je patrný rozdíl mezi strukturou maďarských a českých spisovatelů: to, co u nás dělali básníci, u nich udělali vědci. Jejich národním buditelem je zakladatel slovanské linguistiky, jejich romantika se rozvíjí prací učených folkloristů a historiků. Jejich Apáczai vyrostl v Komenského, naproti tomu jejich Petőfim je Mácha. Zatímco naši vynikající politikové — Széchenyi, Kossuth — jsou velkými básníky i herci, největší postavy Čechů, uvádějící dějiny do pohybu, jsou magistři a profesoři… 

Maďarská literatura neměla po roce 1989 rozhodně tolik vnitřních dluhů jako ta česká, ani co se týče primárních, nevydaných literárních děl a ani sekundární, odborné literatury o ní. Šestisvazkové akademické Dějiny maďarské literatury a Dějiny maďarské literatury po roce 1945 (a nejen ty) předlistopadové provenience sice jistě nesly stopy doby, v níž vznikaly, nicméně základní informace o maďarských spisovatelích i adekvátní hodnocení jejich děl byly v nich fakticky i z axiologického hlediska relativně spolehlivě uvedeny. I primární krásná literatura byla v Maďarsku vydávána nesrovnatelně svobodněji než v Československu. Tvůrci „se naučili“ s vlastní, vysoce nastavenou estetickou laťkou „pohybovat“ v daných mezích a pomalu je rozšiřovat. A v osmdesátých letech už dokonce i maďarští autoři, kteří žili v západní emigraci, měli možnost některá svá díla vydat v rodné zemi. Někteří spisovatelé (například nejznámější postava maďarského disentu György Konrád) sice čas od času byli odsouzeni k silentiu — jak se maďarsky totalitním státem vynucenému zákazu říkalo. Nicméně i Konrádův nejslavnější román Kurátor byl v roce 1988 opět oficiálně vydán — aniž bych tím chtěl jakkoli omluvit jeho desetileté umlčení, během něhož mu vycházela díla jen v zahraničních maďarských nakladatelstvích či v domácím samizdatu. 

Dokladem těchto skutečností je fakt, že po roce 1989 mnozí čtenáři s překvapením zjistili, že na dně předpokládaných pečlivě střežených šuplíků téměř žádný rukopis neležel, a tudíž se nedostal do knihkupectví. A v podstatě ani základní kameny kánonu se markantně nezměnily: základní linie či, jak se říká, páteř maďarského literárního kánonu, trojice Petőfi — Ady — József, střeží svá místa. Přirozeným rysem vývoje maďarské literatury byla i skutečnost, že posun v estetické (i jiné) kvalitě děl znamenal vždy — přinejmenším od dvacátého století — nástup nové generace autorů, kteří své literární (i jiné) ambice formulovali zpravidla proti literárnímu (a někdy i politickému) mainstreamu. Další nastupující generace politiků se pak už obvykle přihlásily k těmto novým směrům literatury, nebo se aspoň snažily je mít „ve svém táboře“.

Nevyhovující klasikové

Největším přínosem společenských změn pro maďarský kánon je literární návrat Sándora Máraiho (1900—1989), poválečného emigranta, jenž už v meziválečném období patřil ke špičce maďarské literatury. Márai před nástupem komunistů k moci s vytříbeným instinktem, jemu vlastním, utekl ze země, a spolu s dalšími se tak ocitl v Maďarsku v nemilosti. Ve svobodnějších osmdesátých letech se sice už měl možnost se svými díly k maďarským čtenářům vrátit, on však byl svým antikomunismem neústupný, a tak se jeho triumfální návrat odehrál až v prvních letech nové demokratické maďarské společnosti, tedy až po smrti samotného autora. 

První svobodná maďarská vláda se hlásila k liberálně-konzervativním maďarským tradicím, Máraiho díla tak přijala s nadšením nejen široká čtenářská obec, ale i tato vláda a její příznivci se k němu hlásili vehementně. Byly dokonce patrné i jisté snahy udělat z něj jakéhosi „krále konzervativní literatury“. Jeho postupné vydání celoživotního díla, včetně mohutného opusu, sedmnáct svazků čítajících Deníků (i dalších textů), však ukázalo, že to s jeho pravičáctvím tak jednoduché není. Dnešní konzervativní „národně-křesťanská“ síla maďarské společnosti, k níž se vláda hlásí a která v lecčems — alespoň na domácí politické scéně — oživuje některé tradice meziválečného Maďarska, jistě nelibě nese nelichotivé výroky Máraiho, které v jeho Denících (i jinde) proti „pravičáctví“ určitého druhu na mnoha místech čteme. Nejostřeji snad z roku 1943: 

K tomu, aby Maďarsko bylo opět národem, rodinou, jíž si svět váží, bude nutno vymýtit v duších jistého druhu lidí něco zvláštního, co je známo pod nálepkou „pravičáctví“; vědomí, že on, pravičák, jako „křesťanský Maďar“ může v tomto světě požívat výsad; […] má právo i bez nadání a vědomostí dobře žít, nosit nos vzhůru, pohrdat každým, kdo není „křesťanský Maďar“. Neboť toto bylo pravým smyslem „pravičáctví“. A tato sorta lidí se neučí. 

Tyto věty dnes čteme či slyšíme pochopitelně spíše z opačné strany politického spektra, nicméně úhrnem se dá říct, že návrat textů Sándora Máraiho na velmi exkluzivní místo maďarského literárního kánonu se odehrál celkem hladce a právem zaslouženě.

Poněkud komplikovanější je situace kolem jediného maďarského nositele Nobelovy ceny za literaturu (v roce 2002), Imreho Kertésze. V průběhu dvacátého století se ocitla dlouhá řada maďarských tvůrců blízko tohoto výjimečného ocenění, protože maďarská literatura se skutečně může pyšnit v tomto období četnými jedinečnými tvůrčími činy. I na začátku jednadvacátého století se mluvilo hned o několika maďarských autorech, kteří měli šanci tuto cenu získat, hlavně o Péteru Nádasovi, Péteru Esterházym a později i László Krasznahorkaim. Jen málo literárních historiků, kritiků a spisovatelů vidělo v Kertészovi budoucího laureáta prestižního ocenění (výjimkou byl spisovatel György Spiró, ale i pražský hungarista Petr Rákos, kteří význam Kertészových děl vysoce hodnotili). Naopak, na jiné — s Máraim řečeno, pravičácké — maďarské tradice navázal jinak znamenitý „předlistopadový“ dramatik a prozaik a „polistopadový“ nechvalně proslulý politik krajně pravicového štychu István Csurka, jenž na Kertészovo ocenění zareagoval hrubě antisemitskými slovy, „že na Nobelovu cenu pro maďarského spisovatele ještě musíme počkat“. Kertész i se svou ženou zůstali žít po roce 2002 v Berlíně a sám oceněný v jednom rozhovoru pro německý tisk uvedl v němčině větu, kterou maďarské veřejnosti prezentovali jako ukázku toho, že autor se necítí být Maďarem, a tak se proti němu obrátil hněv jisté části maďarské společnosti. Rodina se nakonec z Berlína do Maďarska vrátila až ve chvíli, kdy už byl Imre Kertész těžce nemocen. V roce 2014 mu současný maďarský premiér — k nemalému překvapení mnohých — předal nejvyšší státní vyznamenání, Maďarský řád Svatého Štěpána, které předtím, v roce 2011, založil on sám. Ještě v témže roce, kdy maďarský spisovatel zesnul (2016), přijímá maďarská vláda usnesení o zřízení Institutu Imreho Kertésze, který funguje od roku 2017. Imre Kertész tedy zcela jistě patří do maďarského literárního kánonu. Nicméně v nových školních osnovách, v nichž jsou v seznamu povinné četby konkrétně vyjmenována literární díla, jeho romány chybí a můžeme jen doufat, že je to spíše z důvodu náročnosti tématu i literární formy zpracování holokaustu.

Špatně formulované věty se staly osudovými pro Ákose Kertésze, jenž v roce 2011 v Americe vydávaném maďarském týdeníku mimo jiné napsal, že „Maďaři jsou geneticky poddaní“, čímž vyvolal neobvyklý hněv nejen části maďarských občanů, ale též politiků. Tehdy ještě krajně pravicový Jobbik proti němu podal trestní oznámení za skutek „pobuřování“ (prokuratura žalobu odmítla) a Fideszem ovládané Zastupitelstvo hlavního města Budapešť ho zbavilo čestného občanství maďarské metropole. Kertészova nešťastná věta nebyla míněna rasově: sám svou chybu v týdeníku i s omluvou vzápětí napravil také s odkazem na podobná slova (třebaže jemněji vyslovená) Attily Józsefa a s vysvětlením významu jeho věty, kterou měl připomenout mnohasetleté zkušenosti a utrpení poddaného Maďara ve feudální společnosti. V důsledku štvanice veřejnosti nakonec po několika měsících (v roce 2012) a ve svých necelých osmdesáti letech emigroval do Kanady, kde v roce 2013 obdržel politický azyl. Ákos Kertész rozhodně nepatří do první linie literárního kánonu, ale jeho romány a povídky ze sedmdesátých a osmdesátých let podávají velmi zajímavý a působivý obraz maďarského dělníka i svým specifickým jazykem a myšlením v Kádárově éře. 

Import z minulosti

Pokud k dosud řečenému dodáme, že v současné maďarské literatuře (natožpak v kánonu) nenajdeme jediného konzervativně smýšlejícího autora, který by se kvalitou a významem svých děl vyrovnal výše zmíněným či četným dalším autorům, jejichž díla v relativně velkém počtu získávají ohlasy i v zahraničí a kteří jsou přitom ideologicky mnohem méně vyhraněni (namátkou: Szilárd Borbély, Tamás Jónás, György Dragomán, Ferenc Barnás a další), je ihned pochopitelnější, proč se vedou nesčetné neomalené propagandistické mediální útoky na takové maďarské autory, jakými jsou György Spiró, Péter Nádas, Lajos Parti Nagy, Gergely Péterfy a mnoho dalších, kteří se ve své literární tvorbě či publicistice aktuální politikou přímo či nepřímo zabývají. Ze starší generace byla jistou dobu takovou „vyvolenou“ pravicově smýšlející spisovatelkou jinak i do češtiny právem hojně překládaná Anna Jókaiová, dnes se však už na literární scéně objevuje velmi sporadicky. 

A tak je snaha více národně orientovaných (neřkuli nacionalistických) sil pochopitelnější: prosadit do kánonu alespoň starší, už dávno nežijící autory, kteří kdysi měli úctyhodné spisovatelské nadání. Nicméně všichni tři, kteří byli nejen do kánonu, ale i do povinné školní četby zahrnuti, měli velmi problematickou biografii. Cécile Tormayová (kdysi nominovaná dokonce na Nobelovou cenu!) se otevřeně hlásila k fašismu, József Nyírő byl zastáncem nacismu i poslancem maďarského parlamentu Šípových křížů a Albert Wass pak byl za dosud neuspokojivě vysvětlených okolností po druhé světové válce odsouzen v nepřítomnosti za válečné zločiny dokonce k trestu smrti. Paralelně s větším podílem jejich tvorby v seznamu povinné četby se naopak snížil význam jedinečného básníka, oběti druhé světové války, Miklóse Radnótiho. Zmiňovaný laureát Nobelovy ceny Imre Kertész se vytratil z povinné četby úplně a úchvatný román Gézy Ottlika Škola na hranici, který je jedním z vrcholů moderního maďarského románu a jenž ovlivnil celou řadu postmoderních autorů současnosti či nedávné minulosti, v seznamu povinné četby studentů chybí rovněž. 

V uplynulých letech se též v akademické sféře maďarské společnosti odehrály významné změny: vláda rozbila a reorganizovala nejen dosud fungující systém Maďarské akademie věd, ale právě v čase současné pandemie restrukturalizovala i skoro všechny univerzity Maďarska, které se dostanou pod finanční řízení vládou ustanovených kuratorií, jejichž členové jsou vládou nominovaní na doživotí… Přirozeně jsou složeny z vládě loajálních občanů, či přímo členů současného kabinetu. I na stránkách Hosta jsme již dříve informovali o činnosti maďarského Literárního muzea Sándora Petőfiho („Poetická existence“, Host, 3/2019), jež na podporu literární tvorby disponuje skutečně významnými finančními zdroji a má v plánu je použít na hledání a podporu nových talentů. Jeho ředitelem je premiérovi maximálně oddaný muž, jenž před nedávnem označil Györgye Sorose za liberálního führera, jehož plynovou komorou je Evropa.

Samozřejmě i v maďarském literárním muzeu pracuje v současnosti velké množství velmi kvalitních odborníků a instituce obhospodařuje mimo jiné už dříve zřízenou Digitální akademii, která je veřejnosti otevřenou platformou pro (celoživotní) díla takových autorů, jako jsou Márai, Nádas, Kukorelly a celá řada dalších. Autoři, jejichž díla se ocitnou na těchto stránkách Muzea, dostávají každý měsíc úctyhodné honoráře a tento počin lze maďarským spisovatelům i čtenářům jen přát. Na webových stránkách této akademie ovšem najdeme i celoživotní dílo Pétera Esterházyho, jehož pozůstalost však rodina Muzeu nesvěřila, ačkoli za normálních okolností by do tohoto institutu nepochybně patřila (svěřili ji Berlínu…). Právě Esterházyho před nedávnem označil jeden z autorů současné maďarské literární osnovy Mihály Takaró před maďarskými pedagogy v Bratislavě za „ničitele kultury“, který „by neměl být čten“. 

V posledních několika letech tak vidíme mohutné politické tažení vlády, která od obsazení kulturních institucí patrně očekává jakousi změnu, neřkuli přímo střídání kulturních elit společnosti, aniž by taková nová elita existovala. Když před nedávnem parlamentní poslankyně a místopředsedkyně hnutí Naše vlast Dóra Dúróová teatrálně, nerušeně a doslova ničila (drtila) před zraky kolemjdoucích dětskou knihu Svět pohádek patří všem, protože ta obsahuje pohádky o jinakosti lidí, tedy něco takového, co zavání nenáviděným „genderismem“, vládní politika to přešla mlčením. Zato útoky na Krisztinu Tóthovou jí tolik nevadily. 

Texty, zdá se, nejsou nevinné.